Poklidná i divoká, vlídná i mazaná. Gruzie si vás omotá kolem prstu

13. 8. 2014 | | Cestování

Ještě v noci jsme měli ustláno na umělém trávníku uprostřed
letištní haly v Tbilisi. O pár hodin později už nás vítá Praha.
Utahaná a umouněná po skoro třítýdenním cestování, přesto bych si
cestou domů nejradši poskočila. Právě mi došlo, že se vracím z pohádky
jménem Gruzie.

Mám pocit, že názory na tuto svěží hornatou zemi, stejně jako
zážitky, které tu naší tříčlennou výpravu potkaly, se snad pokaždé
snaží dotknout dvou protilehlých pólů. Na jedné straně se člověk před
odjezdem setká se starostlivými připomínkami ostatních – o nedávné
válce, nebezpečných autonomních oblastech, proradných horách, divoké
zvěři nebo dokonce divokých domorodcích a divočině vůbec.

Pro některé je už ale Gruzie dávno objeveným sytě zeleným šperkem,
který si chtějí mnozí z nich přijet znovu prohlédnout. Proslýchá se
také dokonce, že teď Gruzie frčí a navštívit jí není žádná
exotika.

Neohrožení řidiči

Na každém šprochu pravdy trochu. S divočinou se tu setkáte, ale možná
jinde, než by se dalo čekat. Co na tom, že vám v horách stan olizují
koně nebo jej obkličuje stádo telat. Medvědů se tu také nikdo nebojí a
domorodci nad nimi jen mávnou rukou. To je příroda.

Víc člověka vyděsí jízda maršrutkou, minibusem hromadné dopravy. Tu
mívá pod palcem postřelený řidič, co se nezdráhá vykouzlit na
dvouproudé silnici tři až čtyři pruhy. Cestování také zpestřuje
v lepším případě zpěv staré babky, v horším pak smyčka pěti
orientálních nebo disko hitů, které hrají dokola i celých
šest hodin.

Stejně divoké jsou i ostřílené bábušky, které na zastávkách
číhají na turisty, co shání nebo ani neshání střechu nad hlavou.
Strategie zní, zaútočit sotva cizinci vystrčí hlavu z minibusu. Nabídnout
co nejnižší cenu. Dovést vykulené zápaďáky domů a tam jim naúčtovat
částku o polovinu vyšší než slibovanou. Stačí ale pohrozit odchodem,
nebát se smlouvání a cena je zas téměř na původní úrovni. Je vidět,
že Gruzie už je nějaký čas objevená, a turisty se to v určitých
oblastech hemží.

Pozor na kila!

Pokud si ale odmyslíte tyto obchodnice nebo některé nenasytné vlastníky
hotelových komplexů uprostřed rozbitých horských vesnic, pak se v Gruzii
můžete setkat jen s vřelými domorodci. Rádi návštěvníka pozvou ke
společnému stolu na gurmánské orgie a donutí ho sníst mimo jiné:
hříšné porce chačapuri – placatého chleba plněného sýrem, šašliků
opékaných na rožni i tradičních knedlíků kinkali – samozřejmě vše
domácí. Nabádat k jídlu vlastně ani nemusí. I když jste přejedení,
nelitujete jediného sousta.

Zato při exování jak jinak než domácího vína po decilitrech se
projeví náskok místních. Nezbývá jim tedy než pobízet turistu důrazným
„Dávaj!“, aby jejich tempo stíhal. Nejtvrdší oříšek je ale potom
rozloučit se s hostiteli a vysvětlit jim, že už každý musí jít svou
cestou. Jakmile totiž zaseknou drápek do svého brata nebo sestry z Čech,
byli by schopni doprovodit ho až na kraj světa a uhostit ho k smrti.

Ještěže gruzínská příroda dokáže přehnanou hladinku pobytu
s domorodci (nebo i jakkoliv krátký, ale náročný pobyt v některých
šedivých živelných městech) opět vyrovnat. Turisty z Polska, Izraele,
Čech i dalších zemí sice potkáte. V horách pod pětitisícovým
Kazbegem, kolem skalního města Vardzie nebo v jednom z největších
národních parků Evropy, lesnatém Borjomi, se však celkem rozumně
rozprostřou. U Černého moře lze pak najít i menší rozkvétající
letoviska, kde se dá dovádět ve vlnách a na poměrně čistých plážích,
kam jen občas zavítá baywatch kráva.

Vyprahlí sousedé

Když už je člověk v Gruzii a čas to dovoluje, nabízí se také výlet
do sousední Arménie. Z Tbilisi do jejího hlavního města Jerevanu je
možné jet nočním vlakem za hubičku až dvě. Bonusem v ceně je svítání
nad vyprahlou arménskou krajinou z první ruky. Z upravené a poklidné
metropole vyhlášených kaváren a zurčících fontán je možné vidět
i zdvihající se bájnou horu Ararat. Tu si sice vydobylo Turecko, ale Arméni
si ji stále drží v každodenním životě – její jméno nesou třeba
místní putyky nebo likéry.

Za vidění a výšlap stojí také nejvyšší hora v zemi,
čtyřtisícový Aragats. Cesta na některý z jeho čtyř vrcholů může být
možná trnitá a výhled na jádro této vyhaslé sopky zamlžený. Když vás
ale nahoře vítá výprava Sibiřanů s otevřenou náručí a gratuluje,
celý svět vám leží u nohou. Buďte však opatrní, když sdělujete
Gruzíncům, že jste navštívili sousední Arménii. Zpravidla nakrčí nosy a
zakroutí hlavou – velká náklonnost mezi sousedy nepanuje.

Ihned po návratu z Gruzie jsem se tak zařadila do skupiny objevitelů
této okouzlující dobrosrdečné krajiny, kteří se sem v budoucnu znovu
vypraví. Už teď jsem zvědavá, jak mě za pár let přivítají v zemi, kde
se dnes na mnoha místech vlní ve větřu vlajka Evropské unie a pod ní ve
škarpě leží hromádka odhozených odpadků.

Foto: Lucie Marková

ČTĚTE DÁLE:

Mohlo by tě zajímat: