Zadlužování nás pomalu vede do otroctví
NázoryNaše země se bude v budoucnu potýkat se zhoršující se finanční a
ekonomickou situací. I pro další evropské země je to nevyhnutelné.
Nevšiml jsem si, že by některá z nich řešila problém zadlužení,
nemluvě o dalších zásadních problémech. Čeští politici se chovají
úplně stejně jako jejich zahraniční kolegové a problémy odsouvají do
budoucna. Přitom v mnoha oblastech je potřeba provést zásadní změny a
předejít tak řadě hrozeb.
Největší hrozbu a nebezpečí představuje narůstající státní dluh.
Politici si zvykli žít na dluh a každý rok si půjčují na své
nepřiměřené výdaje ze zahraničí. Jen na úrocích musí stát platit
více než 50 miliard ročně a tato částka se zvyšuje, což představuje
stále větší problém pro splácení. O splácení samotného dluhu nemůže
být ani řeč, naopak stát si půjčuje stále více.
Ještě nedávno v době psaní článku dluh představoval okolo tisíc
miliard, tedy asi 100 tisíc korun na hlavu. Každý člověk by si dvakrát
i vícekrát rozmyslel, než by se takto osobně zadlužil. Když za nás tak
činí stát, výsledek není příliš křiklavý a nepůsobí moc hrozivě a
hlavně se to může dít bez našeho souhlasu – občané mu do toho nemají
co mluvit. Splatit bilionový státní dluh bude stejně obtížné, jako kdyby
měl každý občan zaplatit 100 tisíc korun, včetně dětí, důchodců a
nezaměstnaných.
Zdání prosperity a blahobytu společnosti je to tam, jakmile si
uvědomíme, že se topíme v dluzích. Půjčovat si ekonomicky znamená
ochuzovat se o budoucí příjmy, tedy odčerpávat své budoucí jmění. Co
nás v budoucnu může čekat než naprostá chudoba, když všechny
prostředky z budoucnosti vyčerpáme v současnosti? Každé české nově
narozené dítě přichází do tohoto světa s dluhem 100 tisíc korun. Tím,
že jsou dávány záruky za půjčované peníze, se tedy tyto děti rodí do
otroctví. Nemyslím si, že říci, že nám hrozí otroctví za dluhy, je
výraz nerealistického pesimismu.
Jaký vývoj může nastat u státu, jehož dluh roste zrychlujícím se
tempem? Logicky takový trend nemůže pokračovat do nekonečna a musí dojít
k bankrotu. Jednou to musí skončit – konec hry. V historii se objevil jen
jediný způsob řešení problému předlužení a tím je monetarizace dluhu
hyperinflací. Můžeme tedy spekulovat, zda by bylo výhodné nechat padnout
měnu a čelit ekonomickému krachu a státnímu bankrotu a doufat, že se
tímto vyhneme splácení.
Anebo můžeme učinit cosi podobného zázraku, a to vykročit směrem ke
skutečnému splácení dluhu. Je to něco nepředstavitelného v současných
poměrech a skutečně neprosaditelného s lidmi v čele politiky, kteří
celý tento problém způsobili. Pro takový počin by byla nutná výměna
všech zodpovědných (či spíše nezodpovědných) a velmi radikální obrat
v celém přístupu k politice a ekonomice. Řešit problém zadluženosti by
mělo být v národním zájmu, zájmu vyšším, než je politický a který
je nadřazen rozmanitým dílčím sociálním a ekonomickým zájmům.
V případě neřešení a odkládání tohoto problému se V případě
neřešení a odkládání tohoto problému se zákonitě musí dostavit
postupné chudnutí a ztrácení nezávislosti. Pokud ještě
nějakou máme
Nahrávání ...
