Z Prahy do vzdálené Indie
KariéraVše začalo 10. března 1998 v brzkých ranních hodinách. Poprvé jsem se dotkl nohou indického subkontinentu na Indira Gandhi Airport v Dillí a šťastně se setkal s lidmi z AIESEC Delhi University.
Vše začalo 10. března 1998 v brzkých ranních hodinách. Poprvé jsem se dotkl nohou indického subkontinentu na Indira Gandhi Airport v Dillí a šťastně se setkal s lidmi z AIESEC Delhi University. První týden jsem strávil s rodinou jedné členky AIESEC. Během této „přípravy“ jsem si zvykal na všechny věci běžného života v této zemi, které byly pro mě, stejně jako pro každého jiného cizince, nové a překvapující.
Po pěti dnech začal můj „traineeship“. První den v práci, stejně jako několik následujících týdnů, byl ve znamení seznamování se ať už s kolegy, s prostředím v kanceláři i mimo ní, ale hlavně s náplní mé práce. Ne nadarmo se říká, že každý začátek je těžký. Pochopit co se ode mě očekává bylo asi to úplně nejobtížnější. Na místní organizaci AIESEC jsem se bohužel nemohl mnoho spolehnout. Měli zrovna zkouškové období. Zřejmě je jejich přístup ke studiu daleko zodpovědnější než v našich zeměpisných šířkách. Naštěstí se našli lidé, kteří mi pomohli problémy řešit. Stali se z nich potom zákonitě mí opravdoví přátelé.
Firma střední velikosti, jež se zabývala designem komerčních i bytových interiérů a výrobou nábytku, měla menší továrnu a asi 20 zaměstnanců v kanceláři, kde jsem působil i já. Zpočátku jsem se zaměřil na zlepšení a vytvoření prezentačních materiálů o firmě a jejich aktivitách. Mým konkrétním úspěchem bylo vydání informační brožury. Dalším úspěchem bylo uvedení oficiální webové stránky firmy, registrace společnosti v různých obchodních komorách nebo vládou podporovaných organizací. Nezbytným krokem byl market research a důkladná analýza zdrojů relevantních informací a tržních příležitostí pro naši firmu. Obzvláště získávání aktuálních a spolehlivých údajů bylo v tamějším prostředí velice tvrdým oříškem. Bylo nesmírně těžké dostat se k nejaktuálnějšímu zdroji informací, protože i v businessu se projevovalo místní poněkud volnější chápání času. Za velice čerstvou informaci byly považovány zprávy staré měsíc či dva. Takové zpoždění nebylo pro naše potřeby nemyslitelné. Zde jsem měl naprostou volnost. Dokonce se ode mě očekávalo, že budu schopen najít zdroje informací, které by pro naší firmu zajistily určitý náskok před konkurencí. Během prvních tří měsíců se mi skutečně podařilo vytvořit si dobrý základ pro vedení a rozšiřování databáze informačních zdrojů a zahájit tak vlastní aktivity směřující ke získávání konkrétních zakázek.
Rád bych se také pokusil popsat běžný pracovní den a některé skutečnosti, s nimiž se setká každý pracující na indickém subkontinentu. V Indii se začíná pracovat poněkud později než jsme zvyklí tady v Evropě. Čas do desáté hodiny jsem nemohl využít jinak než na vlastní přípravu a na další aktivity v kanceláři, protože mítinky se sjednávají obvykle po desáté hodině a ve většině případů je za obvyklý čas považována jedenáctá hodina. Dalo by se říci, že pracovní den začíná někdy kolem půl jedenácté. Od této hodiny má smysl začít komunikovat s obchodními partnery, telefonovat na důležitá místa. Všechny tyto aktivity probíhají velice hektickým tempem až do půl druhé. To je čas oběda a následující hodina a půl je vyhrazena jídlu a odpočinku. Život v tomto čase utichá a je zbytečné snažit se něco s někým vyřešit během této doby. Není se co divit, v letních měsících, kdy se teploty pohybují velice blízko padesáti stupňům, nemá člověk fyzických i psychických sil na rozdávání. Nejlepším řešením je zůstat po celou dobu v klimatizované kanceláři. Lidé odpovědní za styk s klienty a za práci v terénu si to však dovolit nemohou. Pracovní shon nabývá znovu na intenzitě kolem páté hodiny a nezřídka pokračuje až do pozdních večerních hodin. Týká se to především soukromých firem, jejichž ředitelé jsou opravdu všemocnými pány a tak se často stane, že se neděle – jediný volný den v týdnu – změní na normální pracovní den. Také některé náboženské a státní svátky soukromé firmy nerespektují. Ani není dost dobře možné je všechny dodržovat, vzhledem k tomu že v jedné firmě spolu pracují muslimové, hinduisté či křesťané.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem lidem, zejména členům studentské organizace AIESEC, díky kterým se mi podařilo tuto stáž uskutečnit. V dobách nedávno minulých se velké většině z nás mohlo o něčem takovém jen zdát. V současnosti jsou podobné věci dostupnější a rozhodujícím kriteriem pro účast v takovémto programu není výše konta rodičů či jejich politická orientace, ale znalosti a vlastnosti zájemce. Navíc jsem poznal život v zemi pro nás Evropany zcela odlišné, mentalitu tamních obyvatel, jejich kulturu, zvyky a každodenní starosti z úhlu, který většině běžných turistů zůstává skryt.
Nahrávání ...
