Z FMV do pařížského OECD bez zkratek a známostí. „Odvaha a dobré načasování jsou často víc než kontakty,“ říká Tereza Berecová

11. 4. 2025 | | Tuesday Talks Tereza Berecová

Tereza Berecová, absolventka Fakulty mezinárodních vztahů (FMV) na Vysoké škole ekonomické (VŠE), si díky dvěma studijním výjezdům a vlastní stážistické iniciativě vybudovala cestu až do centrály OECD v Paříži. Začínala jako stážistka v komunikačním týmu pro oddělení zaměstnanosti, práce a sociálních věcí, dnes působí na full-time pozici v centrálním social media týmu.  Ač pochází ze Slovenska, v Paříži si našla druhý domov, pod Eiffelovkou, s francouzštinou v uších a kariérou v mezinárodním prostředí. V rozhovoru otevřeně mluví o cestě z učeben VŠE až k vysoce důvěrným jednáním ministrů, o každodenní práci v mezinárodní organizaci, a o tom, proč není potřeba mít známosti, když člověk ví, co chce.

Teri, běhěm studia na FMV jsi absolvovala Erasmus v Římě a v Paříži, kde jsi potom získala pracovní stáž v OECD. Táhlo tě to vždy do zahraničí nebo se to postupně vykrystalizovalo až třeba po prvním studjním výjezdu?

Vždycky jsem chtěla vyjet do zahraničí, ať už studovat, nebo pracovat,  ale nebyla jsem si jistá, zda natrvalo. Pocházím ze Slovenska a už přestěhování do Prahy s mamkou a ségrou, když mi bylo 16, pro mě bylo velkou věcí. Po gymplu jsem přemýšlela o studiu v zahraničí, ale nakonec jsem si vybrala diplomacii na FMV a moje dva studijní výjezdy se pro mě staly ideálním způsobem, jak si vyzkoušet život za hranicemi.

Vždycky jsem milovala Itálii, Řím a učila se italsky, takže volba prvního Erasmu byla jasná. Na magistru jsem chtěla jet znovu, ačkoliv Paříž jsem původně výrazně nepreferovala. Moje velká láska k městu přišla až po příjezdu, našla jsem si tam přátele, přítele a vytvořila si skvělé zázemí.

Stáž jsem si začala hledat ve chvíli, kdy mě čekal volnější semestr bez předmětů. Hledala jsem po celé Evropě, v oboru i mimo něj, a protože jsem už měla zkušenosti s komunikací a sociálními sítěmi, díky OECD se moje cesta nakonec stočila zpět do Paříže.

Jak ses dozvěděla o možnosti stáže v OECD a jak probíhalo výběrko?

OECD mě napadlo, protože jsem z jejich materiálů hodně čerpala během studia na FMV. Vyplnila jsem online formulář, absolvovala psaný test a přibližně po měsíci mi přišla pozvánka na pohovor. Ještě ten den mi volali, že mě berou. Nastupovala jsem tedy jako stážistka v social media týmu, který se zabýval migrační politikou a trhem práce.

Často se říká, že bez kontaktů se do takových institucí nedá dostat. Jak to bylo u tebe?

Člověk nemusí vyloženě nikoho znát, aby se dostal ke stáži v mezinárodní organizaci. Networking se sice určitě důležitý, ale já sama jsem v OECD nikoho neznala.

Kufry do Říma byly jen začátek

Stáž přímo navazovala na tvůj studijní pobyt v rámci programu Erasmus. Jak probíhal přechod z tvého erasmáckého života do režimu full-time stážistky v mezinárodní organizaci?

Erasmus byl prostě Erasmus, spousta času na poznávání města, památek a barů. Na stáži mě překvapila dlouhá pracovní doba, ve Francii se pracuje od 9 do 18, někdy do 19 hodin, ale obědové pauzy jsou delší. Na to jsem nebyla zvyklá z pracovního prostředí v Praze. Celkově bylo fajn, že jsem se už vracela do města, které jsem víceméně znala a tím pádem mě nemrzelo, že jsem během stáže tolik volného času neměla.

Jaká byla pracovní náplň tvojí stáže?

Primárně jsem se věnovala grafickému designu příspěvků na sociální sítě. Naším úkolem bylo prezentovat výstupy našeho oddělení pro zaměstnanost, práci a sociální věci, reporty, publikace, studie. Vytvářela jsem materiály pro sociální sítě, texty i vizuály, které měly srozumitelně odrážet hlavní sdělení a cíle těchto výstupů. Naučila jsem se dobře pracovat s aplikacemi Adobe Creative Cloud, což byl jeden z největších přínosů stáže.

Součástí mé agendy bylo i podílení se na organizaci eventů, připravovala jsem například komunikační materiály a sledovala dění na sociálních sítích během velkého setkání ministrů zdravotnictví členských zemí.

OECD je jedno z hlavních míst světové ekonomické diplomacie

Jak probíhaly tvé první dny na stáži?

Byla to moje první zkušenost v mezinárodní organizaci, předtím jsem pracovala jen v soukromém sektoru. Na začátku je to hlavně o poslouchání a učení se. Psala jsem si poznámky, snažila se pochopit, jak věci fungují. Nikdo mě nevodil za ručičku, ale zároveň v našem týmu byl vždy prostor na otázky, tím se člověk nejlíp naučil. Byla jsem sice stážistka, ale přistupovali ke mně od začátku jako k plnohodnotnému členovi týmu. Cítila jsem se respektovaná a moje nápady byly vítány. Týmy v OECD jsou celkově pestrým mezinárodním mix, je tam převaha Britů, Američanů, Australanů a Francouzů, což bylo velmi inspirativní.

Zároveň od stážistů se nečekají žádné zázraky. Sama jsem čelila imposter syndromu, ale je v pořádku, pokud člověku chvíli trvá, než se otrká. I takové věci, jako psaní e-mailů v angličtině nebo francouzštině, jsou ze začátku výzvou. Důležité si pamatovat, že si nás jako stážisty vybrali z nějakého důvodu.

Za zavřenými dveřmi, s otevřenými očima

Vnímáš prostředí OECD jako konkurenční?

Určitě je tam konkurence, stážistů je hodně a ne všichni dostanou možnost zůstat na full-time pozici. Ale jinak je prostředí přátelské, nikdo si nepodkopává nohy. Já jsem do toho od začátku šla s tím, že když se mi tady bude líbit, tak budu se snažit se sem dostat znovu na stálou práci. Měla jsem štěstí, že přesně v momentě, kdy mi končila stáž, se otevřela full-time pozice v centrálním social media týmu.

Jak moc je v OECD potřeba francouzština?

Drtivá většina komunikace probíhá v angličtině. OECD je oficiálně bilingvní organizace, ale většina pracovních schůzek je v angličtině, je to dané i tím, že je tu hodně stážistů a krátkodobých zaměstnanců z různých zemí. Ale jsou tu i lidé, kteří mluví výhradně francouzsky. Já osobně jsem se z francouzštiny hodně přiučila jen tím, že jsem tomu prostředí denně vystavená, byť i pasivně.

Máš nějaký silný zážitek, který ti zůstal v paměti, ať z pracovní nebo osobní stránky?

Po pracovní stránce bych zmínila určitě jednání ministrů zdravotnictví členských států OECD, kde se diskutovaly různé zdravotnické výzvy v členských státech po covidu. Celé se to odehrávalo za zavřenými dveřmi, žádní novináři. Na konci dne pak vydali oficiální report, o kterém pak psala i některá média, ale samotný obsah debaty zůstal neveřejný. Právě tenhle pohled do zákulisí byl pro mě opravdu obrovskou zkušeností.

Naopak mám jeden hodně špatný osobní zážitek, když mi v pařížském metru cestou do práce ukradli telefon. V metru klasicky nebylo k hnutí, někdo mi sáhl do kabelky, i když byla zavřená, a telefon byl pryč. Ale nakonec jsme telefon lokalizovali v Maroku a díky mému příteli a jeho rodině jsem ho dostala zpátky na Vánoce (smích).

Jak trávíš svůj mimopracovní život v Paříži? Trošku tě vidím jako v seriálu Emily in Paris. (smích)

Já jsem Emily in Paris vlastně nikdy neviděla (smích). V týdnu po práci chodím domů, o víkendu potom s kamarády ráda zaskočím na procházky, do muzeí, na bleší trhy. Mám tady tři nejbližší kamarádky, se kterými jsme tu společně stážovaly a pak zůstaly na absolventské místo.

Bydlím teď i hodně v centru, z naší ulici koukáme přímo na Eiffelovku. V rámci pařížského Erasmu jsem potom bydlela na předměstí, to byla celkem výzva z pařížskou hromadnou dopravou, to zlatá pražská.

Změny, které nepřicházejí jen s adresou

Máš pocit, že jsi v zahraničí jiná než doma?

Jo, určitě cítím změnu. Když se ohlédnu třeba rok nebo dva zpátky, vím, že jsem se posunula k lepšímu. Ale to není jen lokalitou, spíš tím, co se děje kolem mě. Dřív jsem se víc bála změn.

Když člověk žije v zahraničí a potkává lidi z celého světa, svět se najednou zdá menší. Taky mě to utvrdilo v tom, že chci zůstat v mezinárodním prostředí. Přestalo mi připadat nenormální přestěhovat se kvůli práci nebo vztahu, není to vůbec nedosažitelné. A člověk se domů může vrátit vždycky.

Paříž – to je Eiffelovka.

Cítila jsi někdy tlak, že musíš ten čas v zahraničí žit na 150 %?

Určitě, hlavně během Erasmu jsem měla pocit, že musím stihnout úplně všechno. Během stáže to už bylo klidnější, protože jsem Paříž znala. Jakmile jsem nastoupila na full-time pozici, cítila jsem tlak spíš po pracovní stránce, seznámit se s co nejvíce lidmi a naučit se co nejvíc. A jediný tlak, který cítím teď, je konečně se pořádně naučit francouzsky.

Jakou roli podle tebe hraje FMV v tom, že se studenti dostanou na zahraniční pobyty nebo stáže?

FMV jde studentům hodně naproti a podporuje i stáže mimo oficiální nabídky, takže není problém si něco najít po vlastní ose. Máme skvělé možnosti studijních výjezdů, Erasmy jsou víceméně samozřejmostí. Myslím, že i díky tomu máme větší šanci se prosadit za hranicemi.

Máš nějaké doporučení pro studenty, kteří v současné době o stáži sami přemýšlejí, popřípadě studenty, již stážisty, kteří si stejně jako ty dokáží představit zůstat po své stáži nastálo?

Vezmu to od konce, mně rozhodně pomohlo, že jsem už v OECD byla jako stážistka, znala jsem prostředí celé organizace. Byla to ale i otázka správného načasování, stáž mi končila a zrovna hledali někoho na full-time. Proto bych všem doporučila, pokud chcete stážovat v mezinárodní organizaci, soustřeďte se na jazyky a hlaste se, i když se přihlásí tisíce dalších kandidátů a vám přijde, že nemáte šanci. To platí i pro případ, když by to nebyla stáž přímo v té organizaci, kde chcete později pracovat. Ta stážistická zkušenost jako taková má obrovskou přidanou hodnotu. Kamarádi z Erasmu, kteří stážovali v New Yorku, Švýcarsku nebo Lichtenštejnsku, mi ukázali, že je to vlastně normální, a že to můžu zvládnout jak já, tak vy.

Foto: archiv Terezy Berecové

Mohlo by tě zajímat: