Všichni mají nálepku „Jsem z VŠE“ a přitom jsou tak rozdílní

9. 10. 2015 | Elena Hulcká | Studentský život

V poslední době roste obliba projektu Humans. Všichni milujeme silné lidské příběhy a necháváme se inspirovat. Jenže nikdo většinou neví, kdo příběhy hledá a zapisuje.

V rozhovoru pro iList se teď můžete seznámit se dvěma slečnami, které stojí za Humans of VŠE, Katkou a Klárou.

 

Kdy projekt Humans of VŠE vznikl?

Klára: Příspěvky jsme začaly přidávat v polovině dubna letošního roku.

Kolik lidí na programu pracuje?

Klára: Jenom my dvě. Já zpovídám a rozhovor vedu. Káťa fotí a dává nějaké doplňující otázky, které ji zajímají.

Katka: Naštěstí se skvěle doplňujeme.

Kterou z vás to napadlo a odkud jste vzaly inspiraci?

Katka: Přišla s tím Klárka, hledala někoho na focení a já to s nadšením vzala.

Klára: Jsem jedním z členů Unie studentů. Na stole nám leží spousta projektů, které by se daly realizovat a zaujalo mě právě Humans. Sledovala jsem Humans of New York a další platformy. Přišlo mi hrozně fajn udělat takovou věc ve škole, kde ty lidi spojuje to, že jsou studenty VŠE. A přitom každý dělá něco úplně jiného a ty toho člověka takhle vůbec nevidíš. Všichni mají svojí nálepku „jsem z VŠE“ a najednou si s nimi promluvíš a zjistíš, že jsou úplně úžasně rozdílní. Katka: Většina škol je rozdělená na katedry po celém městě, ale my jsme tady všichni dohromady. Člověk nemá takovou šanci ostatní spolužáky poznat.

Co Humans of další školy? Je něco takového?

Klára: Já si myslím, že tady v Praze ne… Bylo Humans of UPOL (Univerzita Palackého v Olomouci, pozn. red.). Ti nabrali ohromného úspěchu, ale pak to nějak upadlo.

Jak hledáte lidi? Je to spontánní akce nebo předem domluvená?

Klára: Potřebujeme od školy povolení k focení, takže máme domluvené dva dny v týdnu, kdy můžeme fotit. S Káťou jsme se vždycky domluvily, v kolik se sejdeme, většinou obě pozdě, daly jsme si kávu a vyrazily. Většinou se snažíme oslovovat lidi, kteří sedí sami, protože když je kolem parta kamarádů, tak řeknou, že ne a že je to trapný a ani nechtějí před všemi mluvit o svém příběhu.

Katka: Nikdy to není tak, že bychom měly někoho domluveného na určitou hodinu. Prostě jdeme a kdo se nám zdá zajímavý nebo zajímavě sedí, tak ho oslovíme. Paradoxně většinou introverti mají zajímavější příběhy než extroverti!

 

Připadáme si jako stalkerky

Říkaly jste, že si při procházení se po škole někoho vyberete. Jak ho oslovíte?

Katka: My za nimi většinou utíkáme. Připadáme si jako stalkerky. Hlavně při zkouškovém, kdy všichni sedí na těch lavičkách a drtí se. My procházíme a všichni koukají a tváří se nepřátelsky.

Klára: Občas si řekneme: ,,Tak jo, toho se zeptáme.“ On projde a my nic. A pak za ním jdeme přes půlku školy. Ale teď už jsem docela otrkané.

Jakou větou začínáte?

Katka: „Ahoj, máš chvilku čas?“ Taky musíme vysvětlit, že po nich nechceme žádný podpis nebo peníze. Navíc jim v mobilu ukážeme facebookovou stránku projektu.

Klára: Vysvětlujeme o čem Humans of VŠE je, představíme se.

Co když se někdo nechce fotit?

Katka: To už se nám několikrát stalo, že jsme měly super příběh a pak ten člověk řekl, že se fotit nechce. My je nemůžeme nutit, takže bohužel.

Kdo vás svým příběhem zaujal nebo zaujal natolik, že byste nečekaly, že někoho takového lze na VŠE najít?

Katka: Mně nejvíc zaujala slečna, která se věnuje Zen buddhismu. Seděla schovaná v SB na schodech. Vyprávěla nám o Zen buddhismu, o tom, co to znamená a co obnáší a bylo to hrozně zajímavé. Ještě mi hlavě utkvěla jedna Italka. Já i Klárka jsme měly ten den hrozně blbou náladu a nikdo se nechtěl fotit. Pak jsme potkaly ji a ona byla hrozně milá a otevřená. Úplně nás nabila energií.

Klára: Jo, to se fakt děje! Ono to z těch příspěvků asi není znát, ale někteří lidé dokáží strašně moc inspirovat, motivovat, nabít. Ať už tím, jak mluví nebo o čem. Třeba slečna, která cvičí jógu. Ta se smála už na dálku a my od ní odcházely s husí kůží a s úžasnou energií. Ta dobrá nálada ti pak vydrží. Jdu na zastávku a usmívám se, to je super.

Byl i nějaký příběh, který vás dohnal k slzám?

Klára: To asi úplně ne. Lidé většinou nejsou úplně otevření nebo nechtějí říkat až moc osobní věci.

Katka: Taky je to tím, že jsme ve škole. Ona je sice veliká, ale není to město. Ve chvíli, kdy se objeví obrázek a spoustu lidí tě zná, tak svěřit se do éteru není úplně příjemné.

Co učitelé na to, pokud už jste nějaké zpovídaly?

Klára: Učitele máme v plánu, ale zatím jsme žádného nezpovídaly. S nimi bychom přeci jen musely mít domluvenou schůzku v kabinetě, protože na té chodbě je zastavit není úplně lehké. Ale vím, že na PR oddělení si to chválili. I pro školu to je taková forma zpětné vazby, protože občas ti studenti řeknou i to, co by se na škole mohlo zlepšit.

Katka: Ale měly jsme rozhovor s paní šatnářkou. Ta byla hrozně fajn.

//

Občas je náročné někoho rozmluvit

Kolik času vám zabere rozhovor i s focením?

Katka: Záleží, jak se rozpovídají. Ty rozhovory jsou tak 5 až 15 minut, je to různé a focení je kraťounké. Nějak to neprožívám, že bych fotila jako pro módní časopis. Navíc fotím spíš koncerty než portréty, ale aspoň se díky projektu dost naučím. Mám ráda, když člověk jen tak stojí uprostřed chodby a kolem něj nikdo není. Hlavně z fotek je poznat, když jsou umělé nebo našperkované.

Klára: My ani nechceme někoho nutit do nějakých póz, stoupni si tak a tak. Jde nám o tu přirozenost. A když samozřejmě někdo neví, jak si sednout, tak mu pomůžeme.

Jak se vám podaří rozmluvit stydlíny?

Klára: My se nesnažíme člověka někam směřovat, ale musíme někde začít. Takže třeba přijdeme a zeptáme se na otázku jako „Kam jdeš?“ nebo „Co jdeš dělat?“ a on se rozpovídá. Většinou zpočátku neví, co říct. Začneme si povídat a na základě jednoduchých obecných otázek, kdy se chytáme každého stébla, se někam dostaneme. Buď nás to někam zavede, nebo musíme hledat jinde. Občas je to fakt náročné. Takže když někdo odpovídá jen ano nebo ne, tak se to nedá.

Katka: Vidíme díky tomu za sebou svůj vývoj. Ze začátku jsme nevěděly, jak lidi rozmluvit. Posunulo nás to v komunikaci. Začínaly jsme na hodně konkrétních otázkách, jako řekni nám, co tě motivuje. A lidi pak stojí a nevědí.

Jaká je zpětná vazba od čtenářů?

Klára: Dneska už lidi tenhle projekt znají a tak říkají, že nám fandí a jak je to zajímavé.

Katka: Mě hrozně těší, když pak lidé pod fotku píší, že by chtěli kontakt na toho člověka, že se v něm našli.

Říkají vám často „já jsem úplně obyčejný, nemám, co říct“?

Klára: To říká skoro každý. „Co já vám můžu říct. Není na mě nic.“ A pak z něj vypadne, že je to manažer hudebních skupin.

Je rozdíl mezi českými studenty a zahraničními?

Klára: Ti zahraniční jsou většinou otevřenější a nemají pocit, že je všechno na prd. Vůbec, lidé, kteří mají utříděné názory a vědí, co říct, bývají ti, kteří hodně cestují. Ti, co netráví čas jen školou.

Když lidi nafotíš, mají možnost si z těch několika fotek vybrat, která se jim líbí?

Katka: Jo, většinou jo. Ne úplně vždy jsem s fotkou spokojená. Třeba v NB jsou snížené stropy a špatné umělé osvětlení, takže se fotí blbě. Ale učím se.

Jak často vám lidé odmítají rozhovor?

Klára: Mám pocit, že jsou zakleté dny nebo hodiny, kdy prostě oslovíme osm lidí a z toho pět řekne, že nechtějí. To hrozně demotivuje. A pak jsou dny, kdy z lidí vylezou neuvěřitelné příběhy.

Katka: Když s námi někdo mluví, tak nás to vždycky hrozně motivuje. Prostě chceme další příběh.

Šly jste někdy zpovídat studenty každá zvlášť?

Katka: Já jednou. Úplně na začátku. Ale nebylo to moc příjemné. Ve dvou je to lepší.

Humans i na výstavě v RB

Jak dlouho sepisuješ příběh, který pak čteme?

Klára: Ono se to nezdá, ale dá to dost zabrat. Musíš to naposlouchat, přepsat si to a udělat z toho čitelnou formu, protože doslovnou transkripci nikdo číst nebude.

Katka: Taky chceme nějak navazovat, aby to nebylo jen o fotbale, o škole a o divadle. Aby to bylo o jedné věci a ne jen soupis něčeho, nějaký životopis. Aby z toho vylezla nějaká myšlenka, pokud to jde.

Teď jste vlastně na opačné straně, vy odpovídáte na moje otázky. Jak byste se cítily, kdyby někdo v rámci Humans zpovídal vás?

Klára: Záleží, s kým mluvíš. Jestli by mi někdo řekl, teď něco mluv, tak bych taky nevěděla. Když by se vyptával, tak pak asi v pohodě. Taky jde o to, kde jsi. Když jsi ve škole, pravděpodobně budeš řešit školu a věci kolem ní.

Katka: Já má ráda lidi a jsem komunikativní. Ale nemám nijak utvořený přesný příběh, který bych chtěla říct, kdybys mě zastavila.

Už vám někdo napsal, že by chtěl být jedním ze zpovídaných?

Klára: Přišla nám zpráva na Facebook, že někdo má zajímavého kamaráda, jehož příběh by stál za to. Odepsaly jsme, že to není problém, ale vyznělo to do ztracena.

Na škole jsou projekty stejného názvu dva. Jak je to možné?

Katka: Vznikly jsme nezávazně na sobě. Hledaly jsme na Facebooku a zjistily, že nic takového není, takže jsme začaly. Daly jsme asi tři příspěvky a napsaly nám nějaké slečny, že dělají projekt ve škole s tímto tématem. My jsme jim nabídly spolupráci s tím, že by to zůstalo pod Unií studentů, ale nějak se to nepohnulo. Takže jsou ty projekty dva. My se aspoň můžeme učit od nich.

Klára: Přesně. My se učíme od nich a oni můžou od nás. Necháváme se inspirovat nebo vidíme, čeho se vyvarovat.

Pomáhá vám nějak, že jste pod Unií studentů?

Klára: Celý projekt je finančně nenáročný a hlavně virální. Nikdo nás vyloženě nepropaguje, ale je fajn, že Unie nás vlastně zaštiťuje a dává projektu důvěryhodnost. Nebýt Unie, asi bychom se do Humans of VŠE nikdy nepustily.

Jaké máte plány do budoucna?

Klára: Plánujeme udělat výstavu fotografií ve škole. Tak jak je to na Facebooku, veliké fotky na chodbě. A rády budeme v projektu pokračovat dál. Baví to nás, baví to ostatní. Katka: Už máme zamluvené i atrium RB.

Kdy to bude?

Klára: Asi v druhé polovině zimního semestru. Bude to mít svoji atmosféru, když půjde o konkrétní lidi, které můžeš ve škole potkat.

//

Foto: Alica Rothová

ČTĚTE TAKÉ:

• Každá věc, které se věnujete, se v životě někdy zužitkuje
• Počet vysokých škol na pohovoru neoslní, důležité je umět komunikovat
• Chystáte se studovat v zahraničí? Eurasmus vám pomůže

Mohlo by tě zajímat:

• Sociální kavárny: Zajděte si na kávu a udělejte dobrý skutek
• Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí 
• Vývoj areálu ekonomky: přes vinice a plynárnu k moderní univerzitě 21. století

Humans of VŠE VŠE