iList.cz » Vojenský areál Brdy. Neprobádaná příroda, kde dávají divočáci dobrou noc

Vojenský areál Brdy. Neprobádaná příroda, kde dávají divočáci dobrou noc – část 1

14. 8. 2016 | Milan Klempíř | brdy vojenský újezd

Letos byl veřejnosti zpřístupněn vojenský areál Brdy. V dosud divoké přírodě není žádné značení nebo hospoda, ale zato uvidíte průzračná jezera a na cestách potkáte místo lidí zblízka srnky.

Nedávno se u Příbrami otevřel po mnoha letech rozsáhlý vojenský prostor Brdské vrchoviny. Na jeho ploše velikosti dvou třetin Prahy byla vyhlášená Chráněná krajinná oblast Brdy. Díky mnohaleté nepřístupnosti je zde zachována nedotčená příroda. Asi třetina území je navíc ještě uzavřena kvůli nevybuchlé vojenské munici a armáda tuto část čistí. Výsek je od ostatní oblasti označen výstražnými nápisy.

Na kole s patnáctikilovým báglem na zádech se cítíte jako zápasník sumo

S kamarády jsme se rozhodli zažít malé dobrodružství. Zkusit se tam podívat. Lákala nás ta neprobádaná divočina. Možnost vidět, jak vypadá kus země, když do ní po desetiletí téměř nezasahuje člověk. Navíc jsme tam jeli ještě na kolech, po armádě zůstaly celkem slušné silnice. Vyrazili jsme pod stan na tři dny v půlce července. Celý trip začal v pátek večer, když jsme dojeli vlakem kolem deváté do Příbrami. Před námi byla cesta přes město a potom dále do lesů na vrch Třemošná. Celkem sedm kilometrů a tři sta metrů převýšení v době, kdy už se začínalo pomalu šeřit.

Úsek přes Příbram jsme na kolech překonali celkem rychle. Potom jsme však začali stoupat. Bylo to vyčerpávající, zejména kvůli báglům na zádech. V nich jsme měli osobní věci, jídlo, tři láhve vody, spacák a jeden z nás měl i stan. Každý batoh vážil nejméně 15 kilogramů. Když jsem s tímto nákladem pomalu šlapal nahoru, kila jsem cítil velmi zřetelně. Připadal jsem si jako sumo zápasník objevující krásy cyklistiky na hoře Fudži.

Do toho se ještě úplně setmělo. Vesnice, kudy jsme projížděli, vypadaly, jako by se v nich zastavil čas. Bylo před desátou hodinou večer, ale všude v oknech byla tma. Vypadalo to, jako by starousedlíci šli brzo spát, čekajíc, až je v půl šesté ráno probudí kokrhání kohouta. Dále se ale ve vesnici nacházely dvě plné restaurace. Takže starousedlíci možná nespali ve svých domovech, pouze bujaře oslavovali konec pracovního týdne.

Takový ticho a klid jako Pražák neznám

Po pár set metrech jsme opustili obec a sesedli z kola. Začínal vojenský úsek. Před námi se otevíral temný les. Do něj vedla cesta plná kamenů, kde nebylo vidět na krok. Kamarád nasadil čelovku. Když jsme se dostali hlouběji do lesa, připadal jsem si zvláštně. Bylo úplné ticho. Cítil jsem klid. Kromě nás a komárů tam nebylo ani živáčka. Jako Pražák to zažívám velmi vzácně.

Po chvíli jsme stoupali strmě do kopce na vrch Třemošná. S báglem na zádech, s kolem vedle sebe a ještě ve tmě za matného světla čelovky jednoho z nás. Po kamenité stezce, která byla plná kluzkých balvanů, průrev a prohlubní. Vskutku to nebyla nenáročná trasa. Naštěstí jsme se rozhodli pít alkohol až nahoře, tak se nám nic vážnějšího nestalo.

Když jsme se dostali konečně na vrchol, jako za odměnu se nám otevíral nádherný výhled na vzdálenou Příbram. Z druhé strany jsme viděli zář matně osvětlující okolní lesy a kopce. Jeden z nás si myslel, že ta zář je město Plzeň, ale byly to pouze červánky. Poblíž se také nacházel malý altánek se stříškou. Další důvod, proč jsme se vláčeli až nahoru. Tam jsme si dali večeři a postavili stan. Vzhledem k tomu, že bylo po desáté hodině a byla čím dál větší zima, vše šlo hned rychleji. Vevnitř ve stanu se potom vytáhla medovina, abychom lépe usnuli. Vzhledem k tomu, že dva z nás neměli karimatku, nebylo to ke škodě.

Žádné kempy nebo restaurace – jídlo i pití musíte mít s sebou

Ráno jsme vyrazili brzo po osmé hodině. Cesta začala na rozehřátí lehce z kopce terénní stezkou vinoucí se mezi stromy. Výhoda takového prostředí je v tom, že se cítíte být blíže přírodě. Potom jsme pokračovali kolem studánky podél oblasti, kam je ještě zakázaný přístup kvůli dokončování asanace území. Pokud jsme si tedy chtěli odskočit, bylo dobré zajít do lesa jen na jednu stranu, aby nás nečekalo nepříjemné překvapení v podobě nevybuchlé munice.

Později jsme míjeli přehradu s průzračně čistou vodou a trosky bývalé vesnice. Připadal jsem si jako na Šumavě, kde lze do dneška vidět někdejší vsi sudetských Němců ponechané napospas divočině a obrůstající křovinami a stromy.

U této vesnice jsme ale trochu zabloudili. Jeli jsme jednou cestou asi tři kilometry a dostali se hluboko do vojenského zakázaného pásma. Výstražné značky bohužel nejsou všude a my jsme omylem špatně odbočili. Zjistili jsme to až podle důkladnějšího prozkoumání mapy. Bylo nám divné, že jedeme moc prudce a dlouho do kopce. S těma bágly to vážně naštve. Hned nato jsme ještě slyšeli zvuk motoru. Nebylo by dobré, kdyby nás tam někdo chytil, tak jsme se radši rychle vrátili zpět k vesnici a pokračovali dále.

Na těchto Brdech je úžasné, že se velmi rychle mění krajina. Když jsme vystoupali vysoko, připadali jsme si jako někde na horách. Kolem smrkové porosty, mech a rychle tekoucí potůček. Scenérii doplňovaly památníky padlých sovětských parašutistů, kteří tu zahynuli koncem války. Po krátkém sjezdu jsme se dostali do úplně jiného světa. Viděli jsme velkou louku a kolem alej listnatých stromů. O kousek dále jsme míjeli opuštěný lom a chvíli jsme si odpočinuli u jedné malé přehrady.

Foto: autor

ČTĚTE TAKÉ: