Veronika Pavlíková Klindová o #somtu: I jeden komentář může hodně změnit

10. 5. 2019 | | Rozhovory Veronika Klindova

Za původně švédským projektem s názvem #jagähär (švédky „jsem tady“) se skrývá několikatisícová skupina lidí, která se pozitivními komentáři snaží bojovat proti nenávisti na internetu. Hashtag s příslušným heslem se v různých jazykových verzích šíří i do dalších zemí. Nedávno se s #jsmetu připojili i Češi. Za slovenskou verzí, která funguje už od jara 2017, stojí Veronika Pavlíková Klindová. Koncem března o projektu přednášela na akci Člověka v tísni, zaměřené na boj proti dezinformacím na internetu, Cyber Dialog.

Jaká je podstata #somtu?
Naší vizí je kultivovat online diskuse. V podstatě komentujeme diskuse, které probíhají na Facebookových stránkách mainstreamových medií a influencerů, a snažíme se do nich vnášet fakty, lidskost a empatii. Kromě toho můžou lidé olajkovat něco, s čím souhlasí a co by třeba i sami napsali. Mohou také nahlašovat Facebooku škodlivý a nenávistný obsah.

Kdo se k iniciativě může přidat?
#somtu funguje jako Facebooková skupina, která má na Slovensku asi šest tisíc členů. Přidat se může každý, musí mít ale transparentní profil, abychom se vyhnuli tomu, že si přidáme do skupiny nějakého trolla nebo hatera, který by mohl narušit dynamiku skupiny. Opravdu se chceme soustředit na kultivovanou diskusi a kritické myšlení. Pokud by ve skupině byl někdo, kdo nám tam bude všechno trollovat, sežere to neskutečné množství energie. Tomu se chceme vyhnout.

Daří se vám udržovat skupinu bez trollů?
Bez těch evidentních ano. Vždy jsou ale lidé, kterým například nějaká agenda nesedí, a potom vznikají diskuse v rámci skupiny. Ale myslím si, že to je zdravé. I když spolu nesouhlasíme, což je přirozené, snažíme se v rámci skupiny bavit v konstruktivní atmosféře.

Jaký byl impulz k založení této iniciativy?
Já jsem dva roky v rámci projektu Teach for Slovakia, učila na základní škole. Jedná se o projekt, který umožňuje učit lidem z různých odvětví, kteří sami učitelé nejsou. Bylo to zrovna v době, kdy vrcholila migrační krize. Tam jsem se setkala s tím, že moji žáci, třináctiletí nebo čtrnáctiletí lidé, měli hodně zkreslené představy o tom, jak funguje svět, a co vlastně za uprchlickou krizí stojí. Neviděli za ní zničené domovy, mrtvé příbuzné a kamarády. Znali jen takový narativ, podle kterého šlo o lidi placené Američany, kteří přišli na Slovensko, aby rozvrátili naši kulturu. A když jsem se jich ptala, odkud se to dozvěděli, řekli mi, že to přece ví všichni, že je to na Facebooku. Vzhledem k tomu, že
jsem předtím působila jako novinářka a považovala jsem mediální prostor za velmi důležitý, nasadili mi brouka do hlavy, co bych s tím mohla dělat. Že ty děti přece nemůžu nechat napospas těmhle hloupostem a že je potřeba problém řešit už u zdroje, nejen hasit následky. A zdrojem byl pro mě Facebook a komentáře tam. Potom jsem si jednou přečetla článek o jakési švédské skupině #jagärhär. Shodou okolností jsem o týden později byla na konferenci, kde byli účastníci z organizací z celé Evropy, a byli tam právě i lidi z Švédska, kteří mi pořádně vysvětlili, o co jde a jak to funguje. No a za dva týdny vznikla slovenská skupina.

Takže nebyl žádný konkrétní komentář, který by všechno odstartoval?
Byla to potřeba udělat něco pro konkrétní lidi, tedy pro moje konkrétní žáky.

Zmínila jste podobné iniciativy v zahraničí. Spolupracujete s nimi?
Samozřejmě. S pravidly a celkovým nastavením skupiny mi na začátku velmi pomohli kolegové ze Švédska a Německa. A i teď, když se vyskytne nějaký problém nebo zádrhel, obracím se na ně. Kromě toho míváme občas i společné výzvy do akce, hlavně na anglických médiích, kde se mohou zapojit i Slováci, kteří umí anglicky. Těch už sme taky pár měli.

Nejpalčivějším tématem jsou Romové

Pořádáte i nějaké akce „na živo“?
Loni jsme začali, a letos chceme pokračovat, v projektu, který se jmenuje SOMTU offline. Cílem je dělat naživo diskuse na témata, které nás trápí na internetu. Přinášet témata z fór a komentářů do reálného života. Takto jsme loni procestovali Slovensko. V různých městech jsme vedli debaty třeba o Romech, uprchlících, náboženském extremismu nebo trollech a konspiračních teoriích. Tento rok bychom v debatách chtěli dál pokračovat. Aktuálně chystáme další debatu v Bratislavě.

Chodí na tyto diskuze hodně lidí?
V regionech je návštěvnost okolo dvaceti lidí. Je vždy příjemné se potkat s místními, kteří se o tyto věci zajímají. Zároveň se diskuse vždy streamovaly do skupiny, kde měly velký počet shlédnutí a byl o ně zájem. I když musíme ještě zlepšit technickou stránku.

Na jaké témata se hlavně zaměřujete?
Témata nám zasílají hlavně naši členové. Na Slovensku jsou ve velké míře nejpalčivějším tématem Romové. Je to šílené: začíná se dokonce legitimizovat jazyk, kdy o nich mluvíme jako o parazitech a podobně. Další velká oblast jsou ženy a feminismus, rasismus, xenofobie, LGBT problematika a v současné době i rostoucí antisemitismus. Zároveň se objevují výpady vůči neziskovkám, ale to je kapitola sama pro sebe.

Podařilo se vám někdy změnit něčí názor?
Možné to je, ale nesledujeme to. Naším záměrem není nikoho přesvědčovat. Naše cílová skupina nejsou přímo ti, kdo nenávistné komentáře píší, ale lidi, kteří stojí okolo. Je to ta šedá masa, která si komentáře čte a přemýšlí nad nimi. Jedna americká vědkyně dělala výzkum, jak ovlivňují pozitivní nebo neutrální komentáře vlákno, ve kterém jsou samé nenávistné komentáře a útoky. Zkoumala, co se stane, když tam někdo jiný přidá komentář nabízející jiný úhel pohledu, a jak to ovlivňuje vnímání dané situace. A zjistila, že jeden jediný komentář změní atmosféru, zjemní ji a lidé už tu nenávist nepovažují za tolik oprávněnou, jako předtím. Takže výzkumy ukazují, že velmi málo dokáže hodně změnit.

Neštve Vás někdy, když vidíte, kolik je na sociálních sítích nenávisti?
Jasně, že ano, je to hrozná depka. Mám i kolegyni, která s těmito aktivitami musela přestat, protože to na ni velmi doléhalo. Když se na týden ponořím do všech těchto debat, dám si minimálně další týden na to, kdy se na to ani nepodívám a myslím na moje dítě, pěkné počasí, dobré jídlo a pozitivní stránky života. Nebo omezuji čas, který těmto aktivitám věnuji. V některých tématech už se člověk a zná základní fakta, takže ušetří čas nad vymýšlením komentáře. Nebo si vybere téma, do kterého se pustí. Pro někoho je důležitá romská problematika, takže se věnuje jí. Pro jiného jsou to práva žen. Na skupině je skvělé to, že máme obrovskou databázi různých zdrojů, článků a výzkumů, ze kterých si umíme vytáhnout podstatná fakta a v diskusích je použít. To taky šetří čas.

Co na tyhle aktivity říká Vaše rodina a okolí?
Zdá se mi, že mám na lidi v mém blízkém okolí štěstí. S kamarády, sourozenci nebo manželem se u těchto témat shodneme. U rodičů je to někdy náročnější, ale moje máma je dost tolerantní. Někdy jsem až překvapená, s jakým klidem dokáže některé věci, třeba v otázce LGBT menšin, přijmout. Proto si myslím, že spousta věcí se zakládá na komunikaci a nechci na to zanevřít ani v online prostoru, protože vidím, že to má smysl. Když se budeme bavit a ne jen na sebe nadávat a křičet, můžeme se od sebe navzájem hodně naučit.

Setkala jste se s vyhrůžkami nebo útoky na Vaši osobu?
Objevují se. Když jsme začínali a měli jsme větší mediální pozornost, bylo vyhrůžek a útoků víc. Pak se to zmírnilo, ale vždy se čas od času objeví. Musím říct, že jsem je brala na lehkou váhu. Jako něco, co k tomu prostě patří. Ale to, co stalo Jánovi Kuciakovi, i nás jako aktivisty probudilo a bereme je už vážněji.

Setkáváte se vy sami někdy s obviněními, že vás „někdo platí“?
Samozřejmě. Loni jsme vyhráli soutěž, kterou vyhlásil slovenský prezident Andej Kiska, a za „odměnu“ nás vzal do Jižní Koreje na jednu z jeho pracovních cest. Tam jsme se potkali s aktivisty, kteří se zabývali lidskými právy. Jeden můj kolega se jich zeptal, jestli je taky obviňují, že jsou placení Sorosem. A oni se jen zasmáli. Takže po celém světě se řeší to samé.

Foto: DenníkN, Tomáš Benedikovič

Mohlo by tě zajímat: