Věra Jeřábková: Diplomat musí být zvědavý, 2. díl

7. 6. 2021 | | Rozhovory Věra Jeřábková

Rozhovor vyšel v říjnovém čísle roku 2020.

Obor Mezinárodní studia- Diplomacie má na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické (FMV VŠE) bohatou tradici. Jeho absolventi, kteří to s kariérou profesionálního diplomata myslí vážně, si musí po získání inženýrského titulu znalosti oboru ještě prohloubit na Diplomatické akademii (DA) Ministerstva zahraničních věcí. Tu vede Věra Jeřábková, která má s prací v diplomatických službách bohaté zkušenosti, zastávala například post velvyslankyně na Kypru nebo ve Spojených arabských emirátech. V rozhovoru pro iList prozradila nejen co práce ředitelky Diplomatické akademie obnáší, ale i to, jak si kariéru v zahraniční službě představovala jako malá nebo co podle ní obor čeká v budoucnosti.

Jak jste se do čela Diplomatické akademie dostala?

Po vědecké kandidatuře (obdoba dnešního PhD, pozn.red.) v Orientálním ústavu jsem se zaměřila na novodobé dějiny a znalost subsaharské Afriky. Potom jsem byla vybrána k dočasnému řízení Ústavu mezinárodních vztahů, které jsem nějakým způsobem zvládla a tehdy si mě na základě mých výsledků vybral tehdejší ministr zahraničních věcí pan Zieleniec a jmenoval mě do funkce ředitelky odboru subsaharské Afriky, to bylo v roce 1994. Tím potom začal můj další postup. Práce, práce, práce.

Co všechno Vaše funkce obnáší?

Spoustu manažerských povinností, protože každý odbor má v organizačním řádu ministerstva vymezenou kompetenci.  Vzděláváme více než 2000 zaměstnanců ministerstva, nejen diplomatických, ale na všech úrovních. Děláme školení na ministerstvu i mimo, jazykové kurzy, IT kurzy, to všechno organizujeme nebo finančně podporujeme. Teď se nově díky online výuce mohou připojit naši zaměstnanci kdekoliv ve světě a poslouchat živě nebo ze záznamu přednášky. Je v tom spousta rozdělování a aprobování práce, ale kromě toho je to hodně také o styku s lidmi, o podílení se na výběru lektorů, obsahu přednášek – i  sama přednáším pro naše posluchače. Je to  velmi různorodá práce. 

Máme také memoranda o spolupráci s 26 zeměmi světa, takže jsme měli i dost živou mezinárodní spolupráci s diplomatickými akademiemi, pořádali jsme letní školu, to bohužel teď všechno skončilo. Samozřejmě k tomu za normálních okolností patří i služební cesty, návštěvy akademií v jiných zemích, přijímám také velvyslance, pokud si chtějí vyměnit zkušenosti ze vzdělávání. Nejvíc je v tom pro mě zase styk s lidmi a možnost jim prostřednictvím vzdělávání napomáhat v růstu.

Máte spočítané, kolik zemí jste za svou kariéru navštívila?

To bych měla udělat. V Africe to bylo rozhodně deset zemí, z toho některé opakovaně. Z latinské Ameriky to bylo jenom Chile, mnohokrát jsem služebně navštívila Spojené státy, třeba na zasedáních Organizace spojených národů. Evropské země jsem navštívila všechny a dále na východ jsem předloni navštívila Indii, ale v jihovýchodní Asii jsem nikdy nebyla, protože jsem se touto částí světa nikdy nezabývala odborně více do hloubky. V té oblasti už máme dlouholetou spolupráci v jazykovém vzdělávání s Tchaj-wanem, který nabízí našim diplomatům půlroční až roční kurzy mandarínské čínštiny a několik našich diplomatů tyto kurzy absolvovalo a velmi si zlepšili čínštinu.

Kolika jazyky se domluvíte Vy?

Nyní vlastně používám hlavně angličtinu. Na začátku mé kariéry jsem měla ruštinu stejně plynulou jako češtinu, protože jsem měla speciální vzdělávání na jazykovém gymnáziu, teď už ji tolik nepraktikuji, ale čtu, rozumím. Mám znalost němčiny, ale na odborné úrovni už trochu pasivní, protože nepracuji s německy mluvícími zeměmi, to stejné platí o francouzštině. Já jsem vždycky byla profesně zaměřená do anglofonního světa. Takže dorozuměla bych se čtyřmi jazyky, ale z toho bych řekla, že na vysoké úrovni anglicky a rusky. Všechno je to o tréninku.

Jako velvyslankyně ČR jste působila mimo jiné ve Spojených arabských emirátech (SAE). Byla pro Vás jako pro ženu tato funkce těžší?

Ano, ještě předtím jsem působila jako velvyslankyně na Kypru a potom v SAE to rozhodně bylo těžší. Emiráty byly nesmírně zajímavé, ale nebylo to lehké, protože to je maskulinní společnost. Musela jsem najít tu správnou míru, protože jsem musela dobře zastávat svou funkci, ale zároveň, kdyby se muži, se kterými jsem jednala, cítili nekomfortně, bylo by to na škodu. Muži v jejich společnosti opravdu hrají prim a abych s nimi mohla spolupracovat, vždycky jsem se musela držet zpátky ve vystupování i v ostatních věcech, jinak by to vnímali velmi negativně. Ale Emiráťané jsou nesmírně zdvořilí a vzdělaní, panuje tam vysoká míra vrozené beduínské zdvořilosti.

Byly nějaké jiné rozdíly mezi působením na Kypru a v Emirátech?

Velké a mnoho. Je to úplně jiné společnost. Na Kypru je vliv středozemní mentality, Kypřané jsou potomci Řeků, takže jejich kultura i způsob diplomatického jednání je úplně jiný než arabský svět. Země Perského zálivu byly před objevením ropy neskutečně chudé, to byli beduíni v poušti, kteří válčili o velbloudy, ženy, prameny vody. Podmínky tam byly příšerně nehostinné a o tuto část světa nikdo nejevil zájem. 

Tamní společnost je kmenová a vychází striktně z Koránu, včetně třeba postavení muže a ženy. Je to díky bohatství a technickým vymoženostem v mnoha směrech nesmírně moderní země, já když jsem se vrátila do České republiky, měla jsem dojem, že jsem o desetiletí zpátky. Ale to proto, že ta země je bohatá a ve využívání technických poznatků je neuvěřitelná. Ale zároveň je tam řada věcí v dennodenním životě, které se blíží rozvojovému světu. Čili je tam střet obrovsky moderního světa a kmenových zvyků. Nevycházíte z údivu.

Jak se dá na tak obrovské rozdíly v chování a zvyklostech přizpůsobit?

Musíte mít spoustu věcí nastudovanou dopředu a co nejvíc si zjistit od lidí, kteří tam žili a kteří danou zemi znají. Čili načerpat co nejvíc zkušeností ještě než jedete, a pak se musí člověk hodně učit na místě za pochodu od zkušenějších kolegů, získávat jejich poznatky a ptát se. Neexistuje žádná kniha, na všechno musíte přijít pozorováním. Ale tím, že mě to baví, nikdy to pro mě nebyl problém. Ale samozřejmě to často bylo velmi stresující, protože člověk má vnitřní obavy z toho, že udělá chybu, které si nebude vědom a těch chyb se dalo udělat velmi mnoho. 

Začátky opravdu nebyly lehké, minimálně půl roku profesně patří k velmi těžkým obdobím mého života. Nechci říct špatným, ale těžkým. Protože jsem si byla vědoma, že je tady spousta věcí, které musím zvládnout a překonat, a byly to věci, kdy člověk za zavřenými dveřmi skřípe zuby, protože najednou neví, proč to nefunguje, i když dělá všechno, co může. Postupem času ale začne myslet jinak, všímat si jiných souvislostí a vidět věci trochu jejich očima.

V čem se za dobu Vašeho působení diplomacie nejvíce změnila?

Změnila se neuvěřitelně. Hlavně díky internetu a digitalizaci. Když jsem začínala, všechno bylo daleko pomalejší a fungování bylo úplně jiné. Dnes se všechno strašně zrychlilo. Dříve, dokud nebyl internet a nebyl svět tolik propojený, tak jsme zprávu o tom, co se v dané zemi děje utíkali nadiktovat sekretářce a ona to poslala do Prahy. Teď už to neděláme, protože když jde o něco důležitého, do hodiny to ví celý svět. My to samozřejmě komentujeme. Ale zrychlení událostí a všeho ostatního vedlo ke zmenšení lidských kontaktů, protože jinak jste se informace v minulosti nedozvěděli. 

I svět se celkově změnil. S pádem totality jsme se domnívali, že jsou hlavní problémy světa vyřešeny. V 90. letech by nás to, že tady někdy bude Islámský stát, strašná válka v Sýrii, obrovská migrační vlna nebo že přijde pandemie, vůbec nenapadlo. To bychom v těch letech vnímali jako sci-fi. Bylo nám to podobně vzdálené, jako by někdo řekl, že přistanou mimozemšťani. A podívejte se, kde je svět. Jak se vyostřují vztahy. Tohle jsou globální problémy, globalizace. Svět zažívá obrovskou proměnu, diplomacie zažívá nové prvky. Třeba to, že politici tweetují, to bylo ještě před dvaceti lety nemyslitelné. Takže zásadních proměn je strašně moc. A svět okolo nás je složitý. Takže na něj musíte jako mladá generace být připravení.

Foto: Filip Kubus

Mohlo by tě zajímat: