Vedoucí skautského oddílu: Skauting nám v určitých chvílích nahradil rodinu

12. 4. 2022 | | Tuesday Talks Skautský rozhovor

Naďa Malecová přezdívaná Pingu, Eva Šedinová– Tkanička a Jitka Cimrová – Práče společně vedou 1. dívčí oddíl v Litoměřicích již mnoho let. Navzdory jménu navštěvují oddíl dívky i chlapci od 6 do 15 let i více. S Naďou a Evou jsme si povídaly o tom, jaké byly jejich začátky ve Skautu, proč podle nich skautské hnutí přežilo komunismus, kdy bylo téměř bez přestávky zakázané, i jak se práce s dětmi během let vyvíjí.

Jak a v kolika jste se ke skautu dostaly a jaké byly vaše začátky?

E: Mně o Skatu vyprávěla maminka, když se v roce 1968 obnovil, protože byla dřív taky skautka. Dozvěděla se totiž, že se obnovuje oddíl v Litoměřicích, takže jsme se tam šly podívat a už jsem tam zůstala.

N: Mně ke skautu přivedla kamarádka mojí mamky, tady Eva, protože ta už ve skautu byla. Já se do skautu dostala až po revoluci v 90. letech, když se znovu obnovil. Zůstala jsem, pět let jsem byla rover a potom jsem si udělala vůdcovské zkoušky a už mi to zůstalo napořád.

Skaut byl během komunismu dvakrát zakázaný, proč myslíte, že se mu povedlo udržet?

E: Povedlo se ho udržet, protože když nás zakázali, museli jsme se slzou v oku složit pionýrský slib, jinak by náš oddíl rozpustili. Tehdy nám Užka (tehdejší vedoucí oddílu, pozn. redakce) říkala, že nejde o to, co máme kde napsaného, ale o to, co máme v srdci. Takže jsme složili pionýrský slib a stali se oddílem Sluníčko. Postupně jsme potom odcházeli, někdo přecházel k turistům a vznikaly první Tomíci – turistické oddíly mládeže. Lidé přetrvávali v turistických oddílech, nebo zakládali jiné oddíly, aby nemusely být pionýrské. Když se vše potom v 90. letech uvolnilo, tak nás svolala Užka a rozhodly jsme se oddíl obnovit. A pak už to utíkalo, teď už je to zase přes třicet let. Když se obnovil skauting, zvolila se zvláštní barva na košile. Naďa i moje dcera odmítaly v kroji chodit, protože na ně lidé volali „hitlerjugend“, protože to ta barva opravdu byla. Od té doby už nikoho nenutíme nosit kroj, pouze při slavnostních příležitostech a jinak nosíme oddílová trika.

Jaký byl přechod z toho v podstatě dítěte v oddíle na vedoucího? Nedocházelo tam k mezigeneračním třenicím?

N: Já, když jsem vstupovala, tak už mi bylo 18. Absolutně jsem předtím svět skautingu neznala, takže jsem nejdřív byla překvapená. Z toho, jak všichni okolo mě byli milí, nadšení, všichni mluvili spisovně, vyjadřovali se na mě vlastně až moc slušně. Nejdřív jsem si přišla, že tam vlastně nezapadám, ale ono nejde nezapadnout. Tvrdím dodnes, že nejde mezi skauty nezapadnout, když je člověk pokorný a slušný. Těžké jsem to tedy neměla, dostudovala jsem, otěhotněla a nechala jsem se přemluvit k vůdcovství. Když jsem udělala vůdcovské zkoušky, přesně za tři týdny jsem porodila. Nepotkala jsem nikoho nepřejícného, bylo to asi ovlivněné i tím, že předtím byl skaut dlouho zakázaný a lidi byli vděční za to, že to může pokračovat dál a je kde navazovat na tradici. Padla jsem podle mě do toho nejhezčího období, kdy všichni chtěli, aby to fungovalo.

Povedlo se vám skloubit práci a vedení oddílu?

N: Mně se to povedlo asi dobře, děti jsem ke skautu vedla odmala. Moje dcera, když potom dobrovolničila v Africe, řekla, že jí skaut dal základy k přežití v horších podmínkách. Po stránce rodinné to šlo. A tím, že pracuji ve speciální škole s dětmi, tak jsou pro mě skauti relax. Jedná se najednou o úplně jinou práci s dětmi, těším se na to a nabíjí mě to potom do mojí práce i rodiny. Kdo si tím neprojde, tak to nemůže posoudit a pochopit. Je to vážně taková nabíjecí organizace. Spousta lidí za ní však nevidí všechnu tu práci a to, že my za vedení nebo podílení se na čemkoliv v souvislosti se skautem nic nedostáváme, jen zpátky lásku od dětí a zpětnou vazbu od mladých a okolí.

E: Já to mám podobně, protože jsem spoustu let dělala s postiženými dětmi. Ve skautu je to jiná práce, taky mě nabíjí.

Měnila se za ty roky práce s dětmi?

N: Máme vždy celoroční program, kde se musí dodržovat určité modely, které se úplně nemění. Mění se děti. To je i v závislosti na společnosti a médiích, mají mobily, počítače, auta. To je velký skok, dřív děti k přírodě inklinovaly asi trochu víc, ale zase bych řekla, že teď i díky internetu toho více vědí, nebo jsou schopné si ty informace dohledat i jinde. Díky době, co teď je a úplně skautování nepřeje, rodiče chtějí svým dětem něco takového o to víc dopřát a začíná být přetlak ve skautingu, kapacitně už to přestáváme zvládat. V našem oddíle ale neumíme říct, že jsme plní a máme stop stav. Je mi jasné, že nejsme nafukovací, ale ta omezení pro nás nastávají až v době, kdy se musíme rozhodovat, koho vezmeme na tábor, protože tam jsme determinované kapacitou tábořiště. Ale co se týká schůzek a výletů, tak jsme schopné to nějak zvládnout. Nemění se jen náš přístup k dětem, ale i požadavky například ze strany rodičů. Máme i zpětnou vazbu ze škol, že jde poznat, které děti absolvovaly světlušky/vlčata. Mají obecné základy. Promýšlet celý program musíme, protože chceme, aby se děti orientovaly v praktickém životě. Snažíme se jim vštípit, že skaut není samozřejmost, a ne každý si to zaslouží, je to otázka cti a myslím, že je to tak ve společnosti branné pořád. Skaut by se měl chovat slušně ke komukoliv a měl by umět pomoc, aniž by ho o to někdo požádal.

E: Myslím, že se změnily děti hlavně v tom, že jsou pohodlnější. Když nastoupí, tak je zpočátku bolí nohy, nechtějí chodit delší trasy, z domova jsou zvyklé na myčky a jak je čas rychlý, tak rodiče za ně raději dělají spoustu věcí. Když ale zůstanou v oddíle déle, tak si na to zvyknou a v oddíle se snaží, i když doma se možná chovají jinak.

Myslíte, že s nástupem digitalizace čekají skaut nějaké změny?

N: Vyzkoušeli jsme si to už vlastně kvůli koronaviru, protože jsme nechtěly přerušit činnost oddílu a nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Nechtěli jsme, aby děti přišly o kontakt, tak se naši roveři nabídli, že povedou schůzky distančně. Bohužel se do toho připojovala třeba jen polovina oddílu. To bylo ale dané i tím, že děti byly přehlcené školou, kde musely sedět u počítače, potom měly úkoly zase přes počítač a odpoledne už si nechtěly sednout k počítači, což jsme chápali. I tak jsme ale zůstali v kontaktu, třeba přes e-mail a volali, jestli už neuděláme výlet. Roveři se stále snažili naplňovat roční plán, byly cílené hry, vzdělávání, stezky. Naši roveři z vlastní vůle dělali i spoustu práce navíc, napekli, děti nakreslily přáníčka a odnášely to do nemocnice, lidem do domova důchodců kreslily obrysové obrázky, které si mohli staří vybarvit.

E: Dávali dětem i různé výzvy a bylo na nich, zda se zapojili. Měli tam i výzvy, které zahrnovaly i rodiče. Během koronaviru také psali dopisy politickým vězňům v rámci Amnesty International a roznášeli knížky z knihovny.

Naskytla se za ty roky nějaká krize, kdy jste chtěly odejít? A jestli ano, byl tam někdo, kdo vás v rozhodnutí zůstat podpořil, nebo jste nakonec zůstaly kvůli vlastní vůli?

E: Byla krize, když bylo málo skautek. Chodilo třeba jen 10 dívek a to ještě ne úplně pravidelně. Nechtěly jsme ale těm, co chodily, oddíl zrušit. Takže jsme si řekly, že vydržíme s nimi, ale pak přišla další skupina, a tak se ta krize překlenula.

N: Já takovou krizi, že bych chtěla odejít ze skautu asi neměla. Naopak, když jsem měla krizi v osobním životě, tak mě vůdkyně ze skautu podpořily. Všechny snahy a vše, co ve mně bylo nahromaděné, jsem si ve skautu mohla uvědomit, srovnat si myšlenky, co je v životě důležité a co není a díky podpoře lidí ze skautu se mi podařilo osobní krizi zažehnat.

E: Všechny tři, které teď oddíl vedeme, jsme si prošly velkými životními krizemi a skauting nám v určitých chvílích nahradil rodinu.

Foto: Veronika Prejzová

Mohlo by tě zajímat: