V Kosovu narazíte na stopy války a mladíky, kteří si zpívajíMichala Davida
CestováníV centru hlavního města se nachází Bill Clinton Boulevard a pivo se tu
vyslovuje stejně jako v Česku. To mě napadne, když se řekne Kosovo, které
jsem navštívila s CK Mundo.
Jedná se o nejmladší evropský stát, věkový průměr obyvatel je tu
nejnižší v Evropě (činí 26,3 roku).
Je mi jasné, že tato země nepatří zrovna ke klasickým dovolenkovým
destinacím. Prvním důvodem je absence velké louže – Kosovo nemá spolu
se Srbskem a Makedonií přístup k Jaderskému moři. A ten hlavní
důvod – nestabilní situace v zemi, která za svou nezávislost zaplatila
etnickými čistkami ze strany Miloševičova režimu.
Nezapomeňte si občanku
Dozvuky poznáte i dnes – při přechodu hranice. Pokud je hodláte
překročit ve směru Kosovo – Srbsko, pravděpodobně vám to zmaří
srbští celníci. Jestliže totiž ve vašem pasu objeví razítko kosovské
republiky, budou jej automaticky považovat za neplatný, protože samostatné
Kosovo pro ně neexistuje. Nemáte-li bčanský průkaz, který Srbsko
připouští jako cestovní doklad (ačkoliv zatím není členem EU), budete ze
srbsko-kosovské hranice vykázáni.
Když opominete nepříjemný zážitek z hraničního přechodu, můžete
se těšit na vřelé přijetí ze strany kosovských Albánců, kteří tvoří
88 procent místního obyvatelstva. Díky jejich dobré jazykové vybavenosti
se domluvíte bez problémů s taxikářem, trafikantkou i pouličním
prodavačem. Příjemně překvapí, že spoustu lidí ovládá na základní
úrovni češtinu nebo slovenštinu. Svou roli samozřejmě sehrála účast
českých vojáků na misích KFOR, ale i cestování mladých lidí za prací,
jak mi vypráví dva mladíci z Kosovské Mitrovice.
Jejich město bylo v 90. letech značně poškozeno válkou a menší
konflikty se v něm objevují dodnes. Důvodem je především silná srbská
menšina, která se soustřeďuje na severu města. Po válce došlo prakticky
k etnickému rozdělení města na srbskou a albánskou část pomyslnou
hranicí – řekou Ibar. Práce pro místní bylo málo, a tak se oba rozhodli
odjet jako stavební dělníci do České republiky. Za dva roky se obstojně
naučili česky, i když je znát, že s časovým odstupem už těžko loví
slovíčka z paměti.
Když se ptám, na co nejvíc vzpomínají, začnou se překřikovat:
„Pivo!“ „Český cholký!“ „Gulaš!“ „Stodolní!“ Pro jistotu se
ujištuju, že mluvíme o jedné a té samé ulici metropole na severovýchodě
České republiky. „Ano, ano,“ ujišťují mě „ tam na víkend tancovat
disko!“ A oba začnou zpívat refrén písničky Michala Davida – Nonstop.
Štípnu se do ruky, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Že mi dva
Kosovští Albánci zpívají na albánském pobřeží českou hitovku
80. let.
Vzpomínka na válku i na Havla
S češtinou nemá problém ani majitel restaurace u hlavního tahu na
Prištinu. Když mu na oplátku za nalité lampy rakije věnujeme českou
lihovinu, přisedne si ke stolu a rozpovídá se. Vzpomíná na nedávnou
historii, kdy nad kosovskou provincií létaly v nízkých přeletech
šedozelené jugoslávské MiGy, aby ukázaly, kdo je pánem v této zemi.
Vzpomíná i na rozdělení bývalého Československa, které Kosovští
Albánci s napětím sledovali v televizních přijímačích po celé zemi.
Zmiňuje zesnulého Václava Havla a říká něco, co v podstatě slyším
celou cestu Kosovem: „Závidím Vám, že jste se dokázali rozdělit bez
obětí na životech, bez vyhrožování a bez dalších naschválů. Závidím
Vám, že se k sobě i po rozdělení chováte hezky. My jsme to bohužel
nedokázali.“
Běžné jsou například pomníky padlým partizánům, členům Kosovské
osvobozenecké armády (UÇK). Stojí u každé vesnice, někde jen skromně
s pár jmény, někde s velkými mramorovými tabulemi, kde jsou vytesané
tváře, jména a data. Sotva dvacetiletí chlapci, ale i tváře, co už něco
pamatují, a nad tím vším červenočerná albánská vlajka. Míjíme další
a další pomníčky.
Hledá se hrdina
Priština, hlavní metropole Kosova, je ve výstavbě. A to doslova.
V centru města panuje čilý ruch, opravuje se koryto řeky, pokládá se
nová kanalizace, dláždí se náměstí, pod moderním proskleným věžákem
jsou odstavené bagry. Staveništi dominuje jezdecká socha, kde chybí cedulka
se jménem. Pravděpodobně osobnost dávné historie, která prošla
hodnotícím sítem – najít v dějinách nejmladšího státu osoby
nespojené s historií Srbska je velmi obtížné. Je to ale jen jedna
z věcí, na kterou Kosovští Albánci hledají odpověď.
Docela nedávno byl národ veřejně vyzván k hlasování
o nejtypičtější jídlo a nápoj Kosova. U měny to tak obtížné
nebylo – po opuštění srbského dináru (RSD) země přešla bez větších
problémů na euro.
K dalším důvodům, proč Kosovo navštívit, patří také orientální
Prizren osmanskými domky na
úpatí Šar Planiny, Dečanský monastýr, největší církevní stavba
středověkého Srbska nebo Peja s klášterním komplexem zapsaným na seznam
světového dědictví UNESCO. A mnoho dalších míst, na kterých stále
dýchá neopakovatelné kouzlo Balkánu. A na úplný závěr mi dovolte splnit
jeden slib daný milému staříkovi, se kterým jsem si přiťukla ouzem.
Poprosil mě totiž, abych po návratu všem vyřídila, že se do jejich země
nemusí bát přijet. Že tam na ně čekají a už se moc těší.
Zdroj fotografie: Wikipedia
Nahrávání ...
