V kánoi na Sázavě zažijete rozjímání se slivovicí, kormidlování na mělčině a vyhýbání se udicím

25. 7. 2016 | | Cestování, Sport sázava 1

Sázava na kánoích je pro každého studenta jako stvořená. Zažijete dobrodružství za nízké ceny i s přemírou alkoholu. A když se v opilosti s loďkou překlopíte, vody je tam stejně málo.

Začátkem července jsme s kamarádem vyrazili na vodu. Rozhodli jsme se na kánoi sjet část úseku řeky Sázavy. Půjčili jsme si loďku a vybrali jsme si asi čtyřicetikilometrový úsek dolního toku Sázavy z obce Sázava do města Týnec nad Sázavou. Tady měla být řeka podle zpráv dostatečně hluboká. Nicméně když jsme se ocitli poprvé na břehu, zjistili jsme, že vzhledem k letošnímu suchu je znatelně méně vody, než při poslední výpravě před dvěma lety.

Doslova na vlastní kůži jsme to poznali na prvním jezu. Část splavu (koryto) vyhrazená pro překonávání vodáky byla téměř vyschlá. Dno bylo pokryté štětinami, ve kterých naše kánoe uvízla. Navzdory našemu usilovnému snažení jsme se nemohli odpíchnout. A to jsme si utahovali z jednoho přiopilého vodáka, který se o to pokoušel před námi. Nakonec jsme to museli vyřešit tak, že jsme oba vylezli z loďky a tlačili ji. Naštěstí po dalších pěti minutách byl už jez za námi. Ale pamatuji si, že před dvěma lety v září jsme tento splav překonali ne během deseti minut, ale deseti sekund. Časy se mění.

Nižší stav toku byl znám i nadále poměrně často. Když jsme pádlovali, nezřídka jsme ponořili pádlo do řeky maximálně do poloviny a už jsme narazili na dno. Nebo jsme každý kilometr narazili na mělčinu uprostřed Sázavy. Časem jsme se ale naučili „rozpoznat“ mělčinu podle většího čeření vody, kde proud přímo narážel na kameny. Některé z nich vyčnívaly přímo nad hladinu. Jinak se ale jelo krásně. Bylo navíc nádherné počasí – slunečno a teplo, ale ne přímo vedro.

Když se nemáte o co opřít, tahání loďky přes hráz může být složité

Asi po dvou hodinách jsme dorazili k první restauraci hned u vody. Bylo tam narváno, protože jejich služeb chtěli zjevně využít všichni z okolí. Břeh vypadal jako malý přístav na Jadranu a u cesty bylo tolik kol, že jsme měli pocit, jako by tady skončilo Tour de France. Skoro jsme se báli, že se do hospody nevejdeme, ale nakonec se u jednoho stolu místo našlo. Nicméně na občerstvení jsme čekali asi hodinu, a tak jsem si nakonec ani nedal kávu, na kterou jsem se těšil, ale jen pivo.

První den jsme plánovali, že ujedeme přes dvacet kilometrů a druhý den osmnáct, protože končíme odpoledne. Sázava je velmi klidná a je vhodná i pro úplné začátečníky. Ale překonávání (téměř) vyschlých jezů je někdy unavující. Musíme zajet na břeh, vyložit vodotěsné sudy s osobními věcmi (pro případ potopení lodě) a přenést celou kánoe asi třicet metrů přes všechny možné překážky. Ostré kameny, bláto, mokrá tráva, nebo kopřivy. Druhá možnost je vylézt přímo na splavu a přes hráz přetáhnout loďku. Na první pohled to zní snáze. Tahat ale loďku přes nakloněnou rovinu hráze může být celkem složité, když tam nemáte, o co pořádně opřít. Takhle jsem uklouzl na nějakých řasách na jezu a skutálel se skoro až do řeky. Navíc je těsně po splavu ještě větší mělčina – spíše tam Sázava vypadá jako vyschlý potůček tekoucí kamenným mořem. Takže stejně kánoe přenášíme dalších 30 metrů. Takhle je to s frekvencí každé dva, tři kilometry.

Navečer jsme chtěli zajet do jednoho kempu, ale moc se nám nelíbil, tak jsme se rozhodli, že pojedeme ještě dál. Počítali jsme ale s tím, že na vodě budeme poměrně dlouho, bylo už kolem půl osmé. Během pár chvil jsme zjistili, že jsme asi v tu dobu asi jediní vodáci na Sázavě. Rybáři z okolních chat začali lovit ryby a udice házeli přes řeku, často téměř až na druhý konec. V tom jsme se tam objevili my. Poslední kanoisti. Museli jsme je hlasitě upozorňovat, aby stihli udice stáhnout, nebo jsme se jim rychle vyhýbali. Byla to taková zkouška dobrého kormidlování. Křížem krážem plout. Tu doleva, tu ostře doprava. Všichni se ale na nás dívali jako na zjevení. Asi jsme porušili odvěké nepsané pravidlo, že po půl deváté večer se prostě nejezdí. Tak pardon.

Směrem do Čerčan, kde byl náš kemp, jsme museli překonat ještě dva kilometry a dva jezy. Už jsme začínali být unavení. Cesta se zdála nekonečná. Kolem půl desáté jsme ale dorazili na místo určení. Byla už skoro tma. A za sebou 24 kilometrů. Ještě jsme si objednali v místním kiosku panáka, než stihli zavřít. Potom jsme vybalili stan. Tlačil nás trochu čas, abychom to postavili do tmy. Oba dva jsme měli zkušenosti se stavěním stanu pouze několikrát v životě. Proto nám to moc nešlo. Kamarád měl navíc nestabilní stan, podpůrné tyče špatně držely v rozích. Jen jsem se modlil, aby se „obydlí“ nezbortilo uprostřed noci.

Krásný výhled sváděl k rozjímání se slivovicí

To se naštěstí nestalo. Celou noc stan vydržel. Když jsme se ale ráno probudili, tak jsem se protáhl a zlehka jsem se dotkl podpůrných tyčí. V tu chvíli se na mě stan celý sesypal. Prý to byla celkem vtipná podívaná. Já jsem se tomu také zasmál, jelikož bylo už ráno. Hned nato jsme něco málo v městečku nakoupili a kolem deváté pokračovali dál. Hned za kempem na nás čekal jez na uvítanou. Tak jsme si trochu zaposilovali. Dopoledne bylo příjemné teplo. Krásně se nám jelo. Avšak opět jsme jeli sami. Nechtělo se nám dlouho vysedávat v kempu, a tak jsme měli asi velký náskok před ostatními, protože poslední velký kemp v širém okolí byl ten náš. Zjevně jsme měli na vodáky silnou sportovní morálku. Dále na trase jsme skutečně potkali jen dvě skupinky. A u jednoho jezu jsme potkali dvě slečny, které se svlékli do naha a začali se koupat. Tak nám aspoň zpříjemnili přenášení kánoe přes splav.

V další části úseku jsme se plavili klidným tempem. Před námi se objevily krásné výhledy na louky a kopce. Až příliš často nás to svádělo k tomu, abychom přestali pádlovat, dali si slivovici a jen rozjímali. Konec konců s takovým náskokem jsme si to mohli dovolit. Znepokojovala nás však jedna věc. Nikde jsme neviděli žádnou hospodu, kde jsme si chtěli dát oběd. To se poštěstilo až v půl jedné odpoledne. Na břehu jsme zakotvili u jedné vesničky, kde byla cedule restaurace dvě stě metrů. Cesta byla s lehkým výšlapem do kopce, ale jídlo bylo skvělé a ceny ještě lepší. I se spropitným mě oběd s kávou stál 130 Kč. Za další dvě hodiny jsme dorazili do Týnce nad Sázavou, kde jsme odevzdali loď. Vodácká trasa pokračovala dále do Pikovic a potom až k Vltavě, ale tok řeky byl obtížně splavitelný. Všude samé velké kameny a malý proud řeky. Hádám, že za dané situace bychom třetinu cesty museli přenášet kánoe. Takže vidím, že jsme skončili na pravém místě. Cesta nás bavila a výprava byla zajímavá. V srpnu se chystáme s větší partou na raft na horním toku Vltavy.

Foto: Milan Klempíř

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: