V Česku panuje mýtus, že stát má vždy peníze
RozhovoryJiří Rusnok v roce 1984 úspěšně dokončil studia
Národohospodářské fakulty, poté se stal ministrem ve dvou vládách a nyní
pracuje jako ředitel penzijního fondu ING. Zeptali jsme se ho, co si myslí
o důchodové reformě, činnosti NERVu i Švejkovi.
Již dlouhá léta slýcháme z úst odborníků, někdy i z úst
politiků, o nutnosti reformy penzijního systému České Republiky. Jak vy
v této oblasti vidíte nutnost této změny?
Penzijní reforma zmírňuje dopady stárnutí obyvatelstva na důchodový
systém, netýká se tedy pouze penzijních fondů. Zvyšování věku populace
je nepopiratelný fakt, který prognózují všechny demografické předpovědi.
Z toho vyplývá, že státní přerozdělovací systém, který je dnes
nastaven tak, že máme zhruba dva plátce na jednoho příjemce dávek, se
dostane v horizontu čtyřiceti let do situace, kdy budeme mít jednoho plátce
na jednoho příjemce. Při současné sazbě důchodové daně, chcete-li
sociálního pojištění, 28 procent hrubé mzdy máme stávající úroveň
dávky průměrného příjemce někde na hodnotě padesáti procent jeho
bývalého platu. Taková je skutečnost, měřeno čistou mzdou a čistým
důchodem. Ty se u nás totiž nezdaňují, takže povídačky politiků
o čtyřiceti procentech mzdy můžeme označit jako falešné.
Jde o to, že tento dnešní poměr, oněch padesát procent, se změní za
třicet pět až čtyřicet let na 25 procent. To vytváří velmi
nepříznivou situaci, protože pouhá čtvrtina příjmu je v dnešních
evropských poměrech bezesporu považována za částku hluboko pod dohodnutou
hranicí chudoby, možná se již nacházíme i pod existenčním minimem.
Tento rozdíl mezi dnešním stavem (50 procent) a budoucím (25 procent)
musí být pak nějakým způsobem kompenzován. Možná nebude nahrazen plně a
my se smíříme s poklesem relativní životní úrovně důchodců, ale pokud
se nebude vyrovnávat alespoň z velké části, pak by to znamenalo obrovské
společenské vyloučení velké skupiny obyvatelstva. Penzijní fondy tedy
slouží jako nástroj k tomu, aby lidé mohli na tuto situaci reagovat
s velkým předstihem. Jejich úkolem je dlouhodobě shromažďovat, a pokud
možno i rozmnožovat, v zásadě malé pravidelné úspory obyvatelstva za
účelem vytváření rezervy pro financování jejich stáří a
vykompenzování budoucí mezery, která nás čeká ve státním důchodovém
systému.
Na tomto místě se nemůžu nezeptat na ono dlouhodobé hledisko.
Plátce přispívá do penzijního fondu třeba třicet let svého
produktivního věku, což je velice dlouhá doba. Za toto období mohou nastat
různé nestandardní situace, které mohou vést až k pádu fondu. Jsou fondy
nějak pojištěny státem?
Tato, jistě legitimní, otázka je velmi častá, nicméně z praktického
hlediska je svým způsobem velmi teoretická. V Česku panuje jeden mýtus,
vedle mnoha dalších, a tím je představa, že stát má vždy peníze. On má
ale jen ty peníze, které vybere od daňových poplatníků nebo které si
momentálně půjčí. Česká republika dokonce nemá ani žádné rezervy.
Existují ovšem státy, které je mají. Takovéto zásoby určené pro
zvládání budoucích potíží vytvářejí například v Norsku, Španělsku
nebo Irsku.
Důchodový systém České Republiky v současnosti ročně konzumuje
330 miliard korun, rezerva tohoto systému ale dosahuje řádově asi dvacet
miliard korun. Vidíme tedy, že nepokrývá ani jeden měsíc fungování
systému. Na druhou stranu, v Česku funguje na deset penzijních fondů,
všechny ovládají velké nadnárodní skupiny, jejichž aktiva jsou
v naprosté většině mnohonásobně větší, než je český státní
rozpočet. To znamená, že z pohledu rizika představuje poskytovatel
soukromé penze mnohem věrohodnějšího „dlužníka“ než je český
stát. Nárok na penzi je u něj navíc také soudně vymahatelný, což
důchod poskytovaný státem samozřejmě není. Další nevýhodou státní
penze, je časté měnění podmínek na její pobírání, jako například
prodlužování věku odchodu do důchodu.
Jak se penzijních fondů dotkla hospodářská recese?
Měli jsme jedno štěstí v určitém dlouhodobém neštěstí. Ono
dlouhodobé neštěstí spočívá v tom, že současná legislativa českým
penzijním fondům ukládá povinnost zhodnotit vklady účastníků na
horizontu jednoho roku vždy kladným výsledkem. Jsme tedy svázáni touto
nesmírně silnou garancí k tomu, abychom investovali velmi konzervativně. To
je dlouhodobě nevýhodné, protože to vede ke zhodnocování vkladů velmi
nízkou mírou, to znamená někde kolem inflace. Zatím jsme zažívali
mimořádně příznivá období, neboť dlouhodobě klesaly úrokové sazby a
velice dobrý vývoj jsme zaznamenávali také na akciových trzích. Penzijní
fondy si ke zlepšování výsledků pomáhaly malým procentem investic do
cenných papírů.
To je dnes vše pryč. Krize dostala většinu fondů do těžké situace,
spojené právě s akciovými položkami v našich portfoliích. V budoucnu
bude podíl cenných papírů v penzijních fondech zanedbatelný a výnosy
z těchto fondů se budou blížit výnosům z dluhopisových podílových
fondů. Na druhou stranu nás tato politika zachránila před velkými
ztrátami, jelikož jsme neměli žádné větší investice v akciích, a tedy
i fondy krizi přežili docela úspěšně. Tato garance, která vypadá
krásně na první pohled, je tedy takové otrávené jablko – teď
uchránila fondy před ztrátami, ale v budoucnu je uchrání také před
vyššími zisky.
Působil jste také v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Jak
jste vnímal tuto instituci a jak se díváte na potřebu zřízení stálého
ekonomicky-poradního orgánu, který by fungoval při vládě?
NERV svolal bývalý premiér Mirek Topolánek v momentě, kdy u nás byla
ekonomická krize nejostřeji vnímána. Úkolem orgánu bylo připravit
protikrizová opatření a myslím si, že to se povedlo velice dobře. Do tří
týdnů od založení jsme měli první sestavu potenciálních postupů, ze
kterých se pak část dostala až do legislativy a do praktické aplikace. Po
změně vlády řekl premiér Fischer, že by s NERVem rád pokračoval, a
požádal o pomoc asi deset jedinců. Vše probíhalo na bázi dobrovolnosti
bez jakýchkoli náhrad a v rámci našeho volného času. Po čase jsme sami
usoudili, že by bylo dobré rozloučit se nějakým vzkazem, jak to vidíme ve
střední a delší budoucnosti a co považujeme za klíčové bariéry rozvoje
české ekonomiky.
Osobně NERV hodnotím velmi pozitivně, dle mého názoru že se sešla
schopná skupina lidí, kteří jsou sice velkými individualitami, ale nikdo se
nechtěl prosadit více na úkor druhého. Celkově vládla velmi dobrá
kooperace a myslím, že se nám podařilo udělat několik
dobrých věcí.
Jestli by česká vláda něco takového měla mít? Rozhodně zde dnes
chybí potenciál k dlouhodobějšímu strategickému uvažování. To se
vytratilo již dávno v devadesátých letech, kdy se všechny zbývající
instituce podobného zaměření rozpustili. Problém vidím hlavně v tom, že
v Česku nikoho tyto dlouhodobější strategické úvahy nezajímají a
vládní administrativa je vlečena hektickým jednáním politických stran,
které uvažují v horizontu několika málo let. Myslím si, že nějakou
podobnou instituci, jako byl NERV, avšak v profesionální a etablované
podobě bychom měli mít.
Jaké bylo vaše působení na postu ministra financí ve vládě
Miloše Zemana?
Nastoupil jsem na Ministerstvo financí jako třetí ministr v Zemanově
vládě, šlo tedy o již rozjetý vlak. Spousta věcí se musela řešit a
dokončovat. Byla to doba, kdy měl stát ještě spoustu zásadních problémů
k rozlousknutí a bez jeho aktivních zásahů by se věci nemohly posunout.
Zemanova vláda zprivatizovala všechny české banky. To byl krok, ke kterému
se deset let nikdo neodvážil, ale který představoval klíčový úkol. Bez
jeho úspěšného splnění by vývoj této země nedopadl dobře. Na tomto
cíli jsem se také zčásti podílel, převzal jsem zahájenou privatizaci
Komerční banky a myslím, že jsem ji dotáhl do úspěšného konce. Druhý
důležitý krok představovala restrukturalizace dalších částí ekonomiky,
které se řešily přes konsolidační agenturu. Jednalo se o privatizaci
Nové Huti, Vítkovic nebo Zetoru.
Osobně své ministerské působení zpětně vnímám jako obrovskou školu
a úžasnou životní příležitost, z pohledu dosažených výsledků jako
relativní úspěch. Sestavil jsem rozpočet na rok 2002 a ten skončil se
schodkem čtyřicet miliard korun, z něhož třicet tvořily dotace
konsolidační agentuře. Je také třeba zmínit, že jsme tehdy neměli
žádná závratná tempa růstu, ekonomika se ještě stále vzpamatovávala
z krize let konce devadesátých let.
Zavítáte někdy zpět na VŠE, kde jste studoval?
Občas se tam vrátím, protože to je pro mě přirozené akademické
prostředí. Samozřejmě jsem studoval za jiných poměrů. Ekonomka mě
naučila hlavně kriticky o věcech přemýšlet, což mi mnohokrát
v životě pomohlo. Vracím se tam příležitostně. Mám tu čest být
členem vědecké rady rektora a chodit na její zasedání. Někdy mám také
tu čest přednášet.
Jak vnímáte současný rozpočet, který se připravuje na rok
2010 a takzvané Janotovy balíčky?
Janotův balíček je maximum, kterého bylo možné dosáhnout z hlediska
politického kompromisu. Cílem je minimalizovat rychlost zadlužování, které
nám hrozí, ve spojitosti s dlouhodobými strukturálními problémy českého
rozpočtu. Když jsem na ministerstvu končil, věděl jsem, jak asi bude
vypadat rozpočet na rok 2003. Nová vláda Vladimíra Špidly strukturální
změny za prioritu nepovažovala, jelikož jejich politická nepopularita byla
zřejmá. Z tohoto důvodu jsem odmítl nabídku pokračovat jako ministr
financí.
Od té doby se nic nezměnilo. Po roce 2002 začala silná ekonomická
konjunktura, která přinesla dodatečné příjmy do rozpočtu a zakryla
neefektivní výdajovou politiku. Dnes je tato příznivá situace najednou
pryč a vidíme, že letošní rozpočet se blíží schodku 250 miliard. To
znamená, že jestliže je na příští rok naplánován deficit na sto
šedesát miliard, je to v tomto kontextu velice dobrý výsledek. Ovšem co
bude dál? Navrhoval bych připravit další opatření na příští období,
aby byl deficit držen na uzdě. To se ale nestane, jelikož žijeme
v permanentní předvolební kampani.
Abych vše trochu odlehčil, jste hudební fanoušek? Jaký je váš
oblíbený hudební žánr či interpret?
Hudbu mám samozřejmě rád, ale jen jako konzument. Nikdy jsem bohužel
nehrál na žádný nástroj, jelikož nemám hudební sluch. Jako student jsem
chodil po nejrůznějších pražských klubech. V osmdesátých letech nebylo
už tolik nedostupné poslechnout si různé zajímavé kapely. Mám rád
všechno, kde mám pocit originality a případně také určitého sdělení,
třeba folk a písničkáře. Například k Nohavicovi mám velmi blízký
vztah, bydlel kousek ode mě v Českém Těšíně, takže ho znám
i z jiného pohledu a jeho písničky jsou mi v mnohem blízké. Vyhraněný
styl ale nemám, můžu poslouchat cokoliv počínaje Beatles a konče třeba
world music.
Dočetl jsem se, že vaše oblíbená kniha jsou Osudy dobrého
vojáka Švejka. Souhlasíte s citátem: „V Bibli je všechno, ale ve
Švejkovi je naprosto všechno“?
Podle mě je to velké dílo, které ukazuje část české historie, a zejména
české povahy. Naznačuje nesmyslnost institucí, které mohou ztratit své
opodstatnění a stát se směšnými. Dívá se na život s velkým nadhledem.
I ty nejtěžší situace lze brát s humorem a bojovat proti zlu můžeme
nejen zbraněmi, ale i určitou rezistencí. Hašek zde vystihuje genia loci
českého národa, který je pro jiné státy těžko pochopitelný. Vidím
v díle řadu pozitivních, humanistických myšlenek. Navíc je mi tento ryze
český „plebejský“ styl blízký. To jsou ty silné stránky českého
národa – nehrajeme na ty nahoře a na ty dole. Máme velmi kritický vztah
k autoritám a já to považuji za zdravé.
Nahrávání ...
