V brazilské Bataypoře se děti učí česky a vaří vepřo-knedlo-zelo
Cestování„V létě na tři týdny do Brazílie? Cože? A nevadí, že nemluvím
portugalsky? Ne, protože se jede k brazilským krajanům, kteří se učí
česky.“ Stejně rychle jako domluva uběhl i samotný měsíc v Bataypoře,
kde jsme pomohly se stavbou učebny českého jazyka, podnikly výpravu za
krokodýly a přednášely o České republice.
Myšlenka uskutečnit workcamp u brazilských krajanů se zrodila v hlavě
Anežky, tehdejší učitelky češtiny v Bataypoře. Spolu s Evandrem
Trachtou (jeho děd Jindřich Trachta se stal spoluzakladatelem a později
starostou města Bataypora) a českou neziskovou organizací INEX-SDA
zorganizovala první takový workcamp vloni.
Jedním z dobrovolníků, kteří se v minulém roce tohoto projektu
zúčastnili, byla i naše spolužačka Lucka z vedlejší specializace
Rozvojových studií. Díky ní jsme se také dozvěděly o tomto projektu.
Zatímco minulý rok dobrovolníci pomáhali se stavbou dětského hřiště, na
tento rok se plánovala výstavba sálu pro výuku českého jazyka.
Město Bataypora založil v roce 1953 Jan Antonín Baťa uprostřed pralesa
v brazilském státě Mato Grosso do Sul jako poslední ze čtyř takzvaných
Baťových měst. Mezi Baťovy spolupracovníky patřili i mnozí
českoslovenští občané, kteří odešli z vlasti během světové války
nebo bezprostředně po ní ve strachu z komunistického režimu. V současné
době čítá Bataypora i s venkovskou zónou přibližně deset tisíc
obyvatel. Lidé se nejčastěji živí pěstováním cukrové třtiny nebo
chovem dobytka. Problémem většina mladých lidí je život bez životních
plánů a perspektiv, nezájem o vzdělání nebo neexistující volnočasové
aktivity.
Před samotným odjezdem jsme absolvovaly přípravný víkend pořádaný
INEXem, kde jsme se seznámily i s ostatními dobrovolníky. Prošly jsme
i povinným očkováním, zajistily letenky, pojištění a 3. srpna jsme
vyrazily vstříc novým dobrodružstvím do Jižní Ameriky.
Před příjezdem jsme měly trochu obavy z reakce Bataypořanů, kteří by
mohli pochybovat o stavebních dovednostech čtyř ekonomek a jedné
právničky. Obavy nerozehnal ani fakt, že naší dámskou výpravu zpestřoval
i jeden kluk, dělník. Avšak i přes všechny pochyby jsme byly odhodlány
i těm největším skeptikům ukázat, že víme, za jaký konec chytit
krumpáč a lopatu.
Kdyby nás nezklamalo Air France, dorazily bychom do Bataypory už 5. srpna
brzy ráno. Ale kvůli zrušenému letu se nám protáhl pobyt už v Mnichově,
kde jsme nedobrovolně strávily dvanáct hodin, a tak jsme operativně změnily
plán cesty. Díky tomu nám zbyl celý den na prohlídku Sao Paula, protože
autobus do Bataypory odjížděl až večer v půl desáté.
Sao Paulo – město, které budí respekt
Oficiálně toto město obývá přes deset milionů obyvatel, ale
přičteme-li i jeho aglomeraci s dalšími deseti miliony (plus neoficiální
přistěhovalce), vznikne celek, v němž nám od začátku nebylo příjemně.
Nevíme, jakou roli sehrála únava nebo varující zprávy, které jsme před
odjezdem četly na oficiálních stránkách Ministerstva zahraničních věcí.
„Bezpečnostní situace v Brazílii, zvláště pak ve velkých městech jako
jsou Rio de Janeiro a Sao Paulo, není ideální. V případě pocitu, že jste
sledováni, okamžitě zamiřte do relativně bezpečných míst. V případě,
že dojde k přepadení, útočníkům vydejte všechno, o co Vás
požádají, nesnažte se bránit, pokusy o sebeobranu zpravidla končí
tragicky pro přepadeného turistu,“ varovaly ne příliš povzbudivé rady
ministerstva.
Všude mraky lidí, samá auta, mrakodrapy, bezdomovci – ležící,
žebrající a bohužel před katedrálou v Sé také jeden umírající.
I přesto, že průvodce doporučoval návštěvu muzea umění nebo muzea
emigrantů, my jsme chtěly co nejdřív pryč. Lákal nás více venkov a před
očima jsme už viděly idylické výjevy pastvin, pasoucího se dobytka a
červených termitišť. Nicméně den v Sao Paulu jsme nakonec bez jakýchkoli
komplikací zvládly. I přes komunikační problémy jsme našly náš
autobus, koupily jízdenky, nasedly a úspěšně vyjely.
Dálkové autobusy v Brazílii jsou opravdu luxusní. Široká, pohodlná,
polohovatelná sedadla, hodně místa pro nohy. Pokud zrovna nebudete mít
smůlu na velikého a chroptícího, vyšinutého a mumlajícího či
smějícího se souseda, docela dobře se vyspíte.
S prvními ranními rozbřesky jsme nadšeně pozorovaly místní krajinu a
odhadovaly, kdy a kde máme vystoupit. Možná že to zvíře, které jsme
viděly z okýnka, byl mravenečník, ale určitě jsme zahlédly hejno
modrých papoušků arara, vodní ptáky a pasoucí se stáda krav. Kombinací
španělštiny, angličtiny a frází z jazykového průvodce portugalštinou,
jsme se pokoušely zjistit, kdy už tam budeme. Spolucestující byli moc milí,
opravdu se nám snažili poradit, ale chudáci to s námi měli těžké.
Pochopily jsme ale, že za několik minut se už bude zastavovat, a tak jsme
čekaly a vyhlížely sochu Ježíše Krista, která stojí u příjezdu do
města a kterou jsme už znaly z fotek.
V Bataypoře Čechům rozumí
Pokud vystoupíte na místě vzdáleném od vlasti 15 000 kilometrů,
nejspíše se nebudete cítit jako doma. Ale když se nacházíte v Bataypoře,
situace je docela jiná. Na našem vzhledu bylo asi poznat, že sem nepatříme.
Dvě brunetky a jedna zrzka bílé pleti opravdu nepřipomínají potomky
Indiánů. Když vás ale na každém kroku zdraví „Ahoj!“ a ptají se
„Jak se máš?“, tak máte dojem, že sem patříte.
Rodinu Trachtovu znají po celé Bataypoře a o českých dobrovolnících
se mezi místními vědělo, proto nám netrvalo příliš dlouho najít
někoho, kdo se o nás postará. Postupně jsme se tak začaly seznamovat se
všemi zainteresovanými osobami a rodinami, u kterých jsme měly být
ubytovány. Obávaly jsme se, abychom neudělaly špatný dojem. Čtyři dny na
cestě udělají z člověka něco rozcuchaného a špinavého. Ale potom, co
nám rodina poskytla skvělou snídani a taky teplou sprchu, se naše
sebevědomí zvýšilo.
Pokud jste si představovali, že jsme dojely do oblasti, kde byl před
padesáti lety prales a osadníci zde bydlí v dřevěných chatrčích, velice
jste se zmýlili. Ubytovali nás totiž v domě místního lékaře a
psycholožky, v nejluxusnější rezidenci Bataypory se dvěma služkami,
které se o nás staraly. Po zahradě se procházeli pávi a nic nenaznačovalo
tomu, že jsme v rozvojové zemi.
Stavíme dům v brazilském tempu
Další den jsme už chtěly začít pracovat na základech domu. Ukázalo se
však, že Brazilci mají na vše času dost, a tak se teprve začalo řešit,
kde a jak bude dům situován. To bylo jasné až po dvou dnech vyjednávání.
Pak ovšem začal víkend, během kterého se nepracuje, ale poznává
brazilská kultura. Tu tvoří hlavně „festy“ (čili zábavy až do pěti
či šesti do rána), hudba a caipirinha – typický brazilský drink. Pokud
moc nepijete, stačí vám i jedna sklenička.
Následující týden, když se už dohodlo, kde stavba bude stát, se
začalo konečně pracovat. Absolutní pracovní nasazení pěti českých
dívek a jednoho chlapce trvalo tři dny, a nebyla to žádná legrace.
Nejdříve bylo třeba krumpáčem rozbít betonovou již více nepotřebnou
základnu sousedního domu a poté vykopat dva a půl metru hluboké základy
takovými nástroji, které jsme v životě neviděli.
Ne, že by se nám následující dny nechtělo pracovat, ale Bataypořani
usoudili, že bychom ještě více měli poznat město a okolí, a tak nás
vzali na ryby. Velkým zážitkem pak byla účast na hodině českého jazyka
v místní škole. Žáků ve třídě bylo přibližně patnáct, každý se
česky představil a pak jsme s nimi hráli různé hry na procvičení
slovíček a frází. Opravdu klobouk dolů.
Trocha dobrodružství s krokodýly
O druhém víkendu jsme všichni vyrazili kempovat na fazendu (typická
brazilská farma) k řece Paranná. Na motorovém člunu jsme se dojeli
podívat do blízké rybářské vesničky, otestovali doma vyrobený surf a
jezdili na koni. Také jsme se vydali na výlet do pralesa. Po ujištění od
místních obyvatel, že je to bezpečné, jsme vyrazili. Obrovské stromy
propletené liánami, komáři a veliká hnízda divokých včel – úchvatná
podívaná.
Výprava se obešla bez komplikací a ukousnutí nohy od pralesních zvířat
se naštěstí nekonalo. Po návratu jsme se ale dozvěděli, že ten den ráno
tu uštknul nějaký had paní domácí, když šla vynášet odpadky –
environmentalisti to neradi uslyší – do pralesa, kam se to prý běžně
schovává. Naštěstí ji z toho v nemocnici dostali.
Jedním z největších zážitků byl noční výlet za krokodýly. Po
setmění jsme se s místním Krokodýlem Dundeem vydali na výpravu. Jeli jsme
na korbě starého náklaďáku a pozorovali místní zvěř obrovským
reflektorem. Dojeli jsme až k laguně, nasedli na loď a nabrali kurz
Nebezpečí. Nevíme, jestli jsme se třásli zimou nebo strachy, ale napínavé
to opravdu bylo. Chytli jsme jednu rybu s tak velkými zuby, že by si člověk
nepřál plavat s ní ve stejné vodě. Krokodýly jsme ale viděli jen
z dálky, protože bylo moc vody. Jejich blyštící oči, které svítí na
kilometr, však vyvolávají respekt.
Vrátili jsme se do tábořiště, ještě popili na uklidnění trochu
místního neopíjivého piva a šli spát. Probudila nás až snídaně –
sladký kokosový chléb a kafe. Kdo chtěl, mohl si vzít hrníček a zajít
rovnou ke krávě pro čerstvě nadojené mléko. Získali jste pak latté,
které nedostanete v Praze ani v té nejluxusnější restauraci. Brazilci si
opravdu pochutnávali, ale nám se dělalo špatně jen při té
představě.
Český týden v brazilském podání
Třetí, pro nás bohužel poslední týden, hrozně pršelo. Tím pádem
jsme ale měli dostatek času na to, připravit si prezentaci o České
republice, kterou jsme měli přednést na Česko-brazilském týdnu
organizovaného v nedaleké Nova Andradině. Tato kulturní událost se
odehrávala celý týden, během něhož probíhaly různé přednášky
o České republice, pouštěl se Pat a Mat a také Kolja. Dva animovaní
kutilové sklidili oproti Koljovi obrovský úspěch. Prostě kdo nezažil,
nepochopí.
Viděli jsme i ukázku moravských a slovenských tanců, které tancovala
brazilská folklórní skupina Klenot. My jsme se museli stydět, protože ani
jeden z těch tanců jsme neznali. Na programu jsme byli i my se svou
prezentací, která nebyla příliš odborná, ale u publika měla úspěch.
Čestným hostem programu byl také generální konzul České republiky
v Sao Paulu.
K zakončení česko-brazilského týdne jsme asi pro šedesát hostů
uvařili typicky české jídlo – guláš a vepřo-knedlo-zelo. Bohužel už
jsme se ale nedozvěděli, jak jim chutnalo. Se slzami v očích jsme ale
museli nasednout do autobusu a opustit tyto úžasné lidi. „Ten, kdo se napil
vody v Bataypory, se sem opět jednoho dne vrátí,“ zněla slova jednoho
z Bataypořanů a my jsme věděli, že tu nejsme naposled.
Prolínání světů
Náš pobyt v Bataypoře byl nezapomenutelný především díky
pohostinnosti a laskavosti místní komunity. Měly jsme možnost seznámit se
se skvělými lidmi a trochu okusit ze života na místě, které se tak liší
od světa, který známe my. Při toulkách městečkem jsme se ale
přesvědčily, že se jedná o rozvojovou zemi.
Hlavním problémem v Bataypoře je špatná ekonomická situace většiny
obyvatelstva a neuspokojivá úroveň vzdělání. Proto vznikl projekt
Prolínání světů, který můžete podpořit i vy. Přijďte 4. listopadu
2009 do klubu Exit Chmelnice, kde od 19 hodin proběhne koncert skupin Ahmed
má hlad a Babylon. Skvěle se pobavíte a pomůžete realizovat cestu za
vzděláním a poznáním České republiky skupince mladých studentů
češtiny z Brazílie. (pro více info prolinanisvetu.blogspot.com)
Nahrávání ...
