Umění je pro mne jeden z jazyků

1. 4. 1999 | | Rozhovory, Zprávy ze školy

Doc. PhDr. Petr Panev, CSc., se narodil 3.10 1935 v Čechách bulharským rodičům. Vystudoval na Filosofické fakultě University Karlovy češtinu, ruštinu a bulharštinu. Po škole začal učit na VŠE v Praze, kde působil jako učitel ruského a českého jazyka do konce roku 1998. Dlouhou dobu se zabýval tlumočením a uměleckými překlady prózy, rozhlasových her a hlavně poezie předních bulharských básníků.

Doc. PhDr. Petr Panev, CSc., se narodil 3.10 1935 v Čechách bulharským rodičům. Vystudoval na Filosofické fakultě University Karlovy češtinu, ruštinu a bulharštinu. Po škole začal učit na VŠE v Praze, kde působil jako učitel ruského a českého jazyka do konce roku 1998. Dlouhou dobu se zabýval tlumočením a uměleckými překlady prózy, rozhlasových her a hlavně poezie předních bulharských básníků Geo Mileva, Stefana Caneva, Blagy Dimitrovové, Lubomíra Levčeva aj. Nezatrpkl, když zájem o tuto zemi poklesl, ale vrhl se na výtvarné umění. V posledních letech měl několik výstav obrazů a svařovaných objektů, z nichž poslední se jmenovala „Jen jeden den“ a proběhla osmnáctého prosince na VŠE v Praze v zasedací místnosti Fakulty mezinárodních vztahů.

Jaký jste měl pocit z vaší výstavy Jen jeden den?

Myslím si, že dnešní výstavy, pokud nejde o vyloženě známé osobnosti, jsou výstavy vernisážové. Nejvíc lidí přijde na otevření. Z této zkušenosti jsem dospěl k závěru, že udělat i byť jen jednodenní výstavu na fakultě má svůj smysl a hodnotu a byl bych rád, kdyby se mohla třeba za rok opakovat.

Kde svá díla vytváříte?

Na chalupě pod Kozákovem. Což je krásná krajina kousek od Semil, kde žije celá řada dosti významných českých malířů. Je zde klid a i když nám sem nedávno zavedli telefon, tak není zapojen ani v dílně, kde se připravují sochy a objekty, ani v patře, kde mám svůj ateliér a kde maluji obrazy. Ke každé práci, nejen k umělecké, ale i třeba k vědecké, je potřeba klid.

Svařování kovových objektů musí být technicky velmi náročné, jak to zvládáte?

Já sám nejsem zdatný natolik, abych mohl svařovat, ani nemám svářečské zkoušky. Tudíž jsem musel najít někoho, kdo to umí. Zkusil jsem se zeptat v Ježkových strojírnách v Semilech, jestli by mě nemohli spojit s nějakým svářečem. Stalo se, a tak jsem tam v sobotu odpoledne chodíval. Představte si ohromnou tovární halu, kde se svařuje a kde se obrábí, a já jsem si zde se svářečským mistrem Josefem Hartigem spojoval své objekty. Povrchní úpravy už jsem si dělal doma sám. Pak pan Hartig odešel do penze a já jsem si našel nového mistra, Jana Seemana, který už ke mně dochází do dílny. Chtěl bych zdůraznit, že i řemeslo má, vedle políbení múzy, v mých objektech svou váhu.

Jak malujete své obrazy, dostanete náhlé vnuknutí a hned začnete malovat, nebo si s nápadem delší dobu pohráváte, než ho ve volném čase přenesete na plátno?

Nic nepadá z nebe a kdo říká, že toto neuznává, nemluví pravdu. Člověk musí něco vidět a s něčím se seznámit, což může udělat na výstavách, studiem monografií, ale především stykem a kontaktem s lidmi. Ze všech těchto tří věcí jsem si vytvořil zázemí, než jsem se pustil do malování. Dlouho, už od svých studentských let, jsem chodil po výstavách a seznamoval se s monografiemi. A měl jsem také to velké štěstí, že jsem se stal kamarádem malíře Oty Janečka. Mohl jsem ho navštěvovat v jeho ateliéru, kdy jsem chtěl. Kamarádství mezi námi bylo takové, že jsem ho nerušil při práci a mohl jsem se dívat jak maluje, jak míchá barvy, jak přichází připraven k obrazu. Říká se, že když se malíř postaví před prázdné bílé plátno, že je to zápas. A ono to tak není. Musí být už připraven, mít nějaký náčrtek či znak.

Znak se ve vašich dílech objevuje velmi často.

Ano, princip znakovosti nepředstavuje jen bezvýznamné skvrny. Jde o zjednodušení do něčeho, co překlenuje obsah.

Vracíte se někdy k tomu, co jste vytvořil?

Ano. Již zmíněny Ota Janeček řekl, že stokrát dosažená forma se ještě může vrátit znovu. Záleží na životní situaci v jaké se člověk nachází, co je pro něj teď důležité a co chce zrovna upřednostnit.

Takže se stane, že vytvoříte kovový objekt a po určitém čase ho předěláte?

Ne, to ne! Ten už je hotový. Musím ho udělat znovu a zkusím ho udělat trochu jinak.

Na které vaše dílo jste nejvíc pyšný?

Kumštýři většinou odpovídají, že je to dílo, na kterém pracují nebo které chtějí udělat. Ale já bych to tak neřekl, neboť nevím co udělám. Myslím si, že objekt „Osud ve vlastních rukou“ patřík mým lepším věcem.

Co vás inspirovalo k jeho vytvoření?

Když se na něj podíváte, tak jsou tam montpáky. Ty už ztratily svou původní užitnou hodnotu, byly technicky překonány. Dnes už si nikdo nenandává sám zimní obutí automobilu. Když sem je takto viděl vedle sebe v krámku bratří Čapků na Novém Městě, kde se vlastně už dvě generace prodávají staré věci, tak mně to hned signalizovalo, že toto bude Osud.

Vaším oblíbeným tématem je žena. Co pro vás žena znamená?

Žena matka, žena manželka, žena dcera, žena vnučka. To všechno má velmi široký a velmi hluboký obsah. Já mám velké štěstí, že i když my je třiašedesát, ještě žije moje matka. I když už je to velmi stará, nachýlená a udřená paní, tak žije a rád se k ní pravidelně vracím, protože teď mě potřebuje ona tak, jako jsem jí potřeboval já. Matka je veliké téma, ale v obrazech je spíš žena jako milenka. Což je veliká inspirace.

Na výstavě „Jen jeden den“ mě zaujala koláž „Svatý Jiří–21. století“, kde Svatý Jiří bojuje s automobilem. Jaký je váš pohled na dnešní dobu a jak bude vypadat jednadvacáté století?

Nejsem Sybila, nemohu předvídat, ale myslím si, že životní tempo, do kterého se člověk druhou průmyslovou revolucí dostal, a období informatizace života, se bude ještě dále urychlovat. Dnes se už svatý Jiří zmodernizoval a nemusí bojovat proti drakovi, protože už žádní nejsou, ale proti něčemu, co ohrožuje. Drak ohrožoval princeznu, automobil ohrožuje nejen princeznu. Můžete si všimnout, že jeho kopí je zapíchnuté do výfuku.

Já nic nemám proti automobilům. Slouží člověku, i když ho zabíjejí, pokud se s nimi nedobře zachází. Člověk se musí bránit. Musí bojovat, neboť bránit se je málo, proti tomu, co ho může ohrozit. A ohrozit ho může všechno, co nekvalifikovaně používá.

Myslíte si, že dnešní mladá počítačová generace může rozumět takovému umění, jehož jste tvůrcem?

Myslím, že ano. Já měl štěstí, že jsem třicet pět let denně pracoval s mladými lidmi. A oni se nemění. I když dnes třeba podlehnou velkému toku informací, které musí vstřebat a přetransformovat. Který je odvádí od něčeho, co je jenom zdánlivě liché, nepotřebné k životu. Ale když si mladý člověk vybuduje něco, v čem se chce pohybovat, v čem chce žít, kde chce pracovat, tak přijde okamžik, kdy si najde čas i na to, aby se porozhlédl kolem sebe. A toto porozhlédnutí může být i přes obrázek, výstavu nebo koncert. Takže já bych mladou generaci nezatracoval.

Proč jste si vybral právě studium ruštiny? Byla pro vás jako slovanský jazyk bližší?

Ruština je jazyk východoslovanský, bulharština, má rodná řeč, je jazyk jihoslovanský a čeština jazyk západoslovanský. Tím jsem vlastně pokryl všechny tři větve slovanských jazyků a stal jsem se slavistou. Nikoliv slávistou, ale slavistou. To byl jeden důvod, tím druhým byl zájem o ruskou literaturu. Ale studovat blízský jazyk je možná na první pohled snažší, ovšem má to svá úskalí. Rusky tomu říkáme „ložnyje druzja“, falešní přátelé. Jsou to slova, která znějí stejně, ale přitom znamenají něco jiného.

Setkal jste se někdy, před rokem osmdesát devět nebo po něm, s negativními reakcemi na to, že učíte ruštinu?

Musím říct, že ne. Možná jsem se pohyboval v kruzích, kde si lidé uvědomovali, že jazyk je pouze prostředek a že se na něj nelze obořit. Je škoda, že byla ruština vyučována povinně a tudíž k ní měli někteří studenti odpor. Dnes je naopak smutné, že studentů ruštiny ubývá. Nemají základy ze středních škol, na kterých bychom mohli zde na VŠE stavět. Ruština však může být pro naše absolventy velmi užitečná. Kromě toho nazývat se Kelty, což je dnes velmi módní záležitost, je přinejmenším utopie.

Přál byste si někdy vyměnit role a stát se na chvíli studentem?

Tady nemusím dlouho přemýšlet–už ne. Student má mnoho povinností. Je časem a zkouškovými obdobími determinován a musí se věnovat tomu, co je v dané etapě jeho života nejdůležitější. Každá další aktivita mu sice může pomoci, ale často ho může odvést. Student se musí učit základům, nemůže se věnovat tomu, co ho zajímá. Čili já neodmítám roli studujícího, to by byla stagnace, ale usednout znovu do lavic, na to už nemám s přibývajícím věkem čas.

Není daní za přibývající znalosti a zkušenosti ztráta inspirace? Mladý člověk má mysl rozbouřenou pro něj novými jevy, kdežto zkušený člověk si řekne, že všechno zná, a upadá do letargie.

Jakmile si člověk řekne, že všechno zná, tak je ve slepé uličce. Vím, že nic nevím platí vždy, ale já už si z toho nevědění mohu vybrat to, co chci vědět.

Dobře, a co mimoškolní život, ten by Vás v roli studenta nelákal?

Mimoškolní život na této škole má dneska jiný charakter a já mu nerozumím. Což není možná chyba studentského života, ale chyba moje. Já jsem zde velmi dlouhou dobu pracoval a stále pracuji se zahraničními studenty. A myslím si, že se dnes pro zahraniční studenty, pro jejich uvedení do české skutečnosti, dělá málo. Dříve měla každá studijní skupina těchto studentů svého učitele, který byl takovým gestorem. Hovořil s nimi o tom jak bydlí, jaký měli program, ptal se jich, co kdo dělal o zkouškovém, proč třeba sotva prošel a kde byl problém. Mohlo to být chápáno jako vlezlost, ale někdy se stalo, že se student a učitel spolu skamarádili. Student cítil o sebe zájem a zájem o studenta stojí kantora mnoho času. A právě v souvislosti s akcelerací života je času čím dál méně a učitelé se věnují radši své kariéře. Student je jedním z vrcholů trojúhelníka učitel, student a jejich společný předmět. Tím, že je neznáme a nestaráme se o ně, se ztratila důležitá vazba vzdělávacího procesu, což je kontakt i mimo předmět. A to si myslím, že je škoda.

Na VŠE jsou, bohužel, vzhledem ke kreditnímu systému, dosti neosobní vztahy i mezi samotnými studenty. Jak je to na druhé straně barikády, máte mezi svými kolegy přátele?

Pracovat třicet pět let na jednom pracovišti a nemít mezi kolegy přátele a dobré přátele, to by snad ani nešlo.

Na fakultě jste měl vystaven velice příjemný obrázek s názvem „Domov“. Kde je váš domov? Zde nebo v Bulharsku?

Domov mám tam, kde mám rodinu, to znamená zde. Bulharsko je země, kterou mám rád. Můj zájem o ní se projevoval tím, že jsem po celou dobu své kariéry tlumočil a překládal. Byla to pro mě tak velká životní zkušenost, že jí pokládám za další universitu. Dostal jsem se do dolů, fabrik, výzkumných ústavů, kam bych se jinak nedostal, tlumočil jsem předsedům vlád a prezidentům.

Zabýváte se i jinými druhy umění, například hudbou?

Není moc času se rozptylovat. Sám bohužel na nic nehraji, ale hudbu mám rád, neboť pomáhá vytvářet osobnost člověka a nejenom malíře.

Hodně jste překládal básně, psal jste také někdy vlastní?

Kdo nepsal básně, když byl v pubertě. Mě tato vlastní tvorba dost pomáhala v překládání. Na gymnáziu jsem troufale překládal Puškina, což je těžké, protože musíte dodržet rytmus. Když jsem pak překládal moderní básníky, kteří pracovali s volný rýmem, musel jsem vystihnout asociaci. Čili nemohl jsem překládat otrocky. Existuje taková anekdota, jaký je rozdíl mezi překladem a ženou. Žena může být věrná a nebude krásná, překlad když bude krásný, nemusí být věrný.

Jaký byl Váš první malířský úspěch?

Můj první malířský úspěch je z měšťanky v Radotíně. Měli jsme tam kreslení, které vedl učitel matematiky Jaroslav Král. Vzpomínám si, jak jsem nakreslil obrázek „Dům v dešti“. Abych dosáhl efektu, že prší, tak jsem čtvrtku předtím namočil a vodovkami jsem pak na ní rozpíjel barvy. Bylo to, jako když se při dešti díváte oknem do krajiny. Dostalo se mi od pana učitele pochvaly a přesto, že jsem nebyl v matematice dobrý tak, jak by si představoval, díval se na mě od té doby jinýma očima.

To znamená, že malujete už od svých školních let?

Intenzivně jsem se začal malování věnovat až mnohem později. Bylo to teprve před deseti lety, kdy přestal být zájem o tlumočení z Bulharštiny a mě zbylo více volného času. Začínal jsem kolážemi, pastely, potom svařovanými objekty a obrazy. Takže moje první výstava byly svařované objekty.

Čím jste víc, učitelem nebo umělcem?

To je těžká otázka, já na ni ale odpovím jednoznačně. Samozřejmě, že jsem víc učitelem. Učitelství a učitelování mám pod kůží. Neprozradil jsem na sebe, že jsem chtěl jít po maturitě studovat herectví, ale neudělal jsem přijímací zkoušky. Odpověď byla „ano, mohl byste u nás studovat, ale na katedře loutkářství.“ A to mě nepřitahovalo, bylo to jako přistřižení křídel. Zaujetí herectvím mě přivedlo k učitelské profesi. Učitel musí být také herec, aby upoutal pozornost. Ale doufám, že nejsem ani loutka, ani ten, kdo s nimi pohybuje.

Kdy bude mít nejbližší výstavu, na které bychom mohli vaše díla zhlédnout?

Další výstava bude letos v květnu v Sobotce v Šolcově statku, což je stará budova postavená asi před dvěma sty lety, která má v pořádání výstav už svou tradici. Obrazy, jiné než jsem předvedl na fakultě, budou vystaveny v sednici. Kromě toho budou v plenéru na zahradě statku vystaveny i svařované objekty.

Pane docente děkuji vám nejen za rozhovor, ale i za to, že výrazným dílem přispíváte k polidštění naší někdy příliš ekonomické VŠE. Přeji vám hodně inspirace a ať se vám splní váš sen, výstava ve městě umělců – v Paříži.

Mohlo by tě zajímat: