Surfovala jsem s pocitem, že jsem si zaplatila spíše hodinu potápění
NezařazenéO Velikonocích jsme ve škole dostali týden volna, zvaný semana santa.
Rozhodla jsem se ho strávit v městečku Puerto Escondido, ráji surfařů na
pobřeží Tichého oceánu ve státě Oaxaca.
Odjížděla jsem s velmi ambiciózním postojem – naučit se během dvou
dnů surfovat, pak už jen jezdit a oslňovat kolemjdoucí (opálené svalovce)
na pláži. Plná odhodlání jsem se s protekčním doporučením od známého
vydala ke kapitánovi plavčíků, mému budoucímu lektorovi. S představou
Mitche Buchanona jsem dorazila na věž, ovšem realita byla tak o půl metru
nižší a holohlavá. Lehké zklamání, ale co nenabyl na vzhledu, si vybral
určitě v surfingu, napadlo mě.
Vyfasovala jsem svoje prkno, které bylo dvakrát tak větší než já
(naštěstí ne tak těžké), a mé surfařské kariéře již nic nebránilo
v cestě. Na písku mi to šlo celkem slušně, teoretické základy jsem
nastudovala z internetu, a tak jsme se přesunuli do vody. Kdyby to bylo na
mně, hned jsem se vrátila na pláž. Surf ve vodě byl značně nestabilní,
postavit se na nohy absolutně nemyslitelné. Pády do vody sice nebolí, ale
když pořád musíte nalézat zpátky, rychle se unavíte, což byl můj
případ.
Druhý den po probuzení mě bolelo i dýchat, nemohla jsem se hnout. Na
opačnou stranu mě mile překvapil fakt, že mám tolik svalů, které jsem si
den předtím namohla. Stěží jsem popadla prkno, dopravila ho do moře a
další lekce mohla začít. Ke svému překvapení jsem se postavila na nohy a
dojela až na pláž, moje první vlna! Tak dám další, teď už vím jak.
O pravdivosti přísloví, že mýlit se je lidské, jsem se přesvědčila
vzápětí. Spíše než zvládnutí techniky jsem měla štěstí a občas jsem
se projela.
Další den náš lektor usoudil, že jsme pokročili a že se můžeme
přesunout na pláž La Punta, kde jsou větší vlny. S hrdým výrazem ve
tváři jsem vyrazila. Hrdost se po shlédnutí velikosti vln změnila ve
zděšení. Měl pravdu, vlny byly opravdu odlišné od těch, na které jsem
byla zvyklá. Byly dokonce takové, že mě několikrát spláchly ze surfu nebo
mě převrátily i s ním. Profesionálové vlny podplavou i s prknem, což
nebyl můj případ. Můj surf byl nepotopitelný, což se nedalo říct o mé
osobě, a tak jsem se napotápěla dosyta.
Po urputném boji s vlnami jsem se konečně dostala na určené místo a
vyčkávala tu svoji. „Kat, tahle je tvoje,“ zaslechla jsem od lektora a ani
jsem se nenadála a už ji sjížděla. Vynechám pasáž o padání a
poznávání mořského dna, to by se sem ani nevešlo, vzhledem k počtu
takových případů.
Co dodat závěrem. Surfing mě uchvátil, i když po shlédnutí videa
riderů z Havaje na třicetimetrových vlnách o sobě nemohu říct, že jsem
provozovala stejnou činnost, co oni. Začátky nebyly lehké, občas jsem měla
pocit, že jsem si zaplatila hodinu potápění, a ne surfingu, ale námaha se
vyplatila, minimálně kvůli těm vzpomínkám, které mi zůstanou!
Nahrávání ...
