Studentský list si vždy zakládal na své nezávislosti
RozhovoryMilan Duda strávil ve Studentském listu čtyři roky. Kromě toho, že
informoval čtenáře o dění ve škole, napsal několik břitkých
komentářů a rád si tropil ze studentů a vyučujících legraci. Díky
svému zájmu o dění v novinách si vyzkoušel i práci šéfredaktora.
O tom, jak vzpomíná na svoji novinářskou zkušenost a jak vidí List dnes,
jsme se s ním bavili při příležitosti kulatého výročí novin.
Za tvého šéfredaktorování měl List páté narozeniny. Zapojili
jste nějak do oslav čtenáře?
Pro veřejnost jsme pořádali různé akce, například orientační běhy
po škole, oslavu jsme však pojali interně. Vyfotili jsme se na titulní
stranu a snažili se lidem říct, že jsme tu už pět let. Tehdy jsme byli
docela sebevědomí a měli jsme pocit, že je co oslavovat.
Do jaké míry se List za druhou pětiletku změnil?
Nečtu ho pravidelně, ale myslím si, že je dostatečně komplexní.
Přijde mi, že jdete vedení víc na ruku. My jsme si asi dovolili víc
v komentářích. Autor by do nich měl dávat konstruktivní kritiku a být si
jistý, že když dílo pustí na iList, dokáže ho v diskusi argumentačně
ustát. Mám pocit, že my jsme byli více zapálení a měli neustálou
potřebu List nějak vyvíjet a posouvat. Například jsme kompletně
přepracovali jeho design. Později jsem měl pocit mírné stagnace, kdy byly
noviny po dlouhou dobu stejné. Dnes se to podle mne zlepšuje, například
nový web se mi líbí.
Historicky první redaktoři Listu studovali žurnalistiku. Platilo
i za tebe, že se všichni věnovali novinařině nad rámec práce
v redakci?
Bylo to různé. Někteří získali dost zkušeností už před Listem.
Občas přišli studenti, kteří studovali žurnalistiku na páté fakultě.
Řada z nich začala pracovat v médiích během studia, paralelně s psaním
do Listu. Na druhou stranu občas přišel prvák, kterého jsme pečlivě
učili, jak psát zprávy, komentáře a rozhovory. Většinou platilo, že
dokud Listík neuměl napsat dobrou zprávu, nepouštěli jsme ho ke
komentářům, protože podle toho vypadaly.
Kolik zkušeností jsi měl ty?
Před příchodem na VŠE jsem přispíval jen do regionálního tisku a
tvořil středoškolský plátek. Žurnalistiku jsem začal studovat až
později. V prváku na VŠE jsem si pak koupil Studentský list a objevil
inzerát typu: Píšeš do šuplíku? Přidej se k nám!
Předpokládám, že jsi za toto rozhodnutí
zpětně rád.
To, že jsem se přidal k Listu, považuji za jedno z nejlepších
rozhodnutí za celou VŠE. Kromě psaní jsem se tu naučil jednat
s autoritami, organizovat a motivovat lidi, kteří tuto činnost dělají
zadarmo. Vznikala tu i hodně silná přátelství, která v podstatě trvají
dodnes. S hodně lidmi se dnes potkáváme, jezdíme si na svatby a obdivujeme
si potomky. Z pohledu studentů jsme už asi trochu za zenitem.
Jakými funkcemi jsi prošel, než ses stal
šéfredaktorem?
Hlavně jsem psal nebo editoval, případně organizoval různé akce.
Žádnou oficiální funkci jsem ale neměl.
Kde jste získávali nové členy?
Že hledáme „mladé maso“ jsme inzerovali, kde se dalo. A dělali jsme
taky nábor studentů ekonomické žurnalistiky. Studenti tohoto oboru museli
mít povinnou praxi v médiích a nám se tehdy podařilo prosadit, že mohli
získat zápočet i za psaní do Studentského listu. Na druhou stranu jsme se
občas museli i s někým rozloučit. I přes téměř nulovou materiální
motivaci jsme si naštěstí mohli redaktory vybírat, což bylo dobře,
protože si Listíci uvědomovali, že noviny fungují jako normální firma,
kde je třeba podat nějaký výkon.
Před pěti lety jste měli redakci ve Staré budově. Jak se vám za
takových podmínek psaly kritické články na adresu školy?
Na naší nezávislosti jsme si hodně zakládali a toto byla jediná věc,
kterou jsme byli škole nějak zavázáni. Na druhou stranu jsme se chápali
jako studentskou organizaci, které škola do určité míry podporuje a
zároveň jim nemluví do řemesla. A nás se nikdo nějak významně
ovlivňovat nepokoušel. S rektorkou Durčákovou jsme sice občas měli spory,
ale vždy se chovala korektně a nesnažila se zasahovat do obsahu novin.
Co konkrétního se jí nelíbilo?
Třeba Bulva. Jednou byla například rektorka na jednání v Číně, kde
se v tu samou dobu konal sjezd komunistické strany. My tyto dvě věci
v Bulvě spojili, udělali jsme montáž rektorky u řečnického pultíku na
shromáždění komunistů a připravili celkem vtipný text. Jí to přišlo za
hranicí vkusu. Museli jsme na kobereček a ona se rozčilovala, že
s komunisty dávno nemá nic společného a že z toho mohl být mezinárodní
skandál. Žádnými „sankcemi“ ale nehrozila. Jen s námi nějaký čas
nemluvila, ale pak jsme si vše vyříkali.
Vidím, že má Bulva historické kořeny…
Tuto rubriku jsme si opravdu užívali. Většinou jsme na ni pořádali
speciální dýchánky a vždy z toho vyšly povedené kachny nebo montáže.
Na některé věci se čtenáři opravdu chytli. Například jsme vymysleli
speciální školní linku XŽ, která bude jezdit z Jižního Města na
Žižkov. Vyrobili jsme reálný jízdní řád, ten jsme namontovali na
zastávku, kam jsme se vloupali. Pak tam doopravdy čekali lidi. Nebo jsme ve
škole rozdávali bankovky s tím, že jsme jich vydělali moc a teď je
nepotřebujeme. Nikdo si je nevzal. To mi pak přišlo jako dobrý námět na
fejeton. Nadhled a kvalitní satira podle mě do studentských novin patří.
Dnešní Bulva mi přijde jako z nouze ctnost, i když některé věci se
povedly i v poslední době. Třeba vystřihovací Hindls.
Vynechám-li Bulvu, jak by se měl současný Studentský list
rozvíjet?
Zásadní je péče o rozvoj vlastních redaktorů. Zajímat by se měl
samozřejmě i o názor svých čtenářů. A další věc – neměl by se
bát problémových témat. To neznamená, že se bude nutně pouštět jen do
vedení školy, ale třeba i do studentů. My jsme například otevřeli kauzu,
kdy studenti zneužívali služeb „doktorky Neschopenkové“, která jim
psala omluvenky na zkoušky. Čtenáři nám za to nepoděkovali, protože měli
pocit, že jdeme proti nim. My spíš měli pocit, že jdeme proti špatnému
systému.
Podařilo se některé problémy vyřešit díky tomu, že jste
o nich psali?
Myslím, že třeba u těch neschopenek nastala nějaká změna. Nebo
výběrové řízení na zahraniční studium, kde se každý rok opakovaly
stejné otázky. Jinak myslím, že jsme fungovali spíš jako prevence a díky
nám se některé věci nestaly. Lidé si dávali větší pozor, protože
věděli, že jakmile se něco stane, napíšeme o tom.
Jak důležitá pro vás byla prodejnost?
Samozřejmě jsme prodejnost chápali jako odraz toho, jaký je o noviny
zájem. Neměli jsme s ní problém, většinou se nám podařilo číslo
vyprodat. Prodejnost rostla a stačila na to, abychom přesvědčili inzerenty,
že cena, kterou po nich chceme, je smysluplná. Musím ale dodat, že jsme
tehdy neměli nekalou konkurenci v podobě měsíčníku, který studenti
dostávají zdarma, má záhadného sponzora a inzerci prakticky
nepotřebuje.
Změnilo se něco v Listu po nástupu Economixu?
V té době už jsem na VŠE nebyl. Ale pamatuji si, že ho zpočátku nikdo
nebral vážně. Teď se mě na něj ptáš, takže ho asi nepřehlížíte. Pro
List je každopádně dobře, že má s kým soupeřit. Navíc považuji za
úspěch, že se stále solidně prodává, přestože na rozdíl od toho
časopisu stojí deset korun.
Jakou jste používali před pěti lety propagaci?
Vždy jsme se snažili upozorňovat především na obsah. Měli jsme ve
škole k dispozici spoustu nástěnek a to docela fungovalo. Když jsem
přišel na VŠE po letech, viděl jsem, že máte jen jednu nástěnku, která
není úplně dobře využitá. Kromě toho jsme používali iList. Snažili
jsme se ho co nejlíp propojovat s papírovým vydáním, odkazovali jsme
z jednoho článku na druhý. Čtenáři se tu mohli anonymně vyjadřovat
k různým tématům a tyto diskuse hrály od začátku velkou roli.
Tak to funguje i v současnosti. Diskutovali tehdy čtenáři
rozumněji?
Konstruktivní byli asi stejně jako dneska. Vždycky se najdou hlupáci, co
dokážou pod anonymním nickem vypustit do éteru cokoliv. Chodí tam ale
i lidé, kteří se podepíšou a mají dobré postřehy.
Nahrávání ...
