Děti na Srí Lance mě prosily o školní pera
Cestování
Pokračování cestopisu ze Srí Lanky.
Běloch s krosnou na zádech cestující po kopcích s čajovými keříky
zde způsobuje opravdové pozdvižení. Všude v odlehlých vesnicích
poskakují mraky dětí, které se chtějí seznámit. V surfařských
oblastech se naopak na turistech vydělává.
První část vyprávění si přečtete zde: Srí
Lanka: Nocleh v klášteře a zběsilá jízda tuk-tukem
V hornaté části ostrova se nachází velký počet vodopádů a také
rozsáhlé čajové plantáže s několika továrnami, které lístky
zpracovávají. Keříky tu otrhávají částečně ženy s velmi špatnými
zuby, zatímco muži je jednou za pět let osekávají.
Jdu na vycházku do kopců trochu dál od známých turistických míst.
Všude kolem mi nabízejí tuk-tuky a ptají se mě, kam jdu. To že se někdo
chce pouze projít po horách a žádnou dopravu nepotřebuje, jim evidentně
nejde do hlavy. Oznamují mi, že město leží opačným směrem a tam, kam
jdu, se nacházejí pouze čajové plantáže. Když jim řeknu, že si chci
pouze prohlídnout místní krajinu, tak rozpačitě kroutí hlavou. Příroda
je nádherná a ukazují se mně neuvěřitelné scenérie.
Přicházím do jedné vesnice, do které bílá noha pravděpodobně nikdy
nezavadila. Místní na mě zírají, jako kdyby jim na dveře zaklepal
polární medvěd. Během chvíle se kolem mě seskupí asi třicet vesničanů
a zahlcují mě dotazy. Jeden bezzubý stařík po mně okamžitě chce adresu.
Nakonec mu ji dávám, ale něco mi říká, že z jeho písma nemá žádný
pošťák šanci můj domov najít.
Poté mi ukazují jejich chrám, kde dostávám hinduistické znamínko na
čelo a požehnání od místního mnicha. Vytahuji fotoaparát, načež kolem
mě začne pokřikovat asi deset dětí, že se chtějí vyfotit. Když tak
učiním, neuvěřitelnou rychlostí se přiřítí k fotoaparátu, prohlédnou
si snímek a začnou nadšeně poskakovat. Pak mě začnou prosit o školní
pera. Vytahuji z krosny svou jedinou propisku a aplikuji rozpočítávadlo
Plave mýdlo po Vltavě.
Odcházím z vesnice a stoupám do kopců. Kráčím po železnici, která
je považována za jednu z nejkrásnějších na světě. Chodí po ní
i spoustu místních. V jedné vesnici se ke mně připojuje dvacetiletý kluk
a kráčíme spolu. Když se začíná stmívat, začínám shánět po
ubytování. Poblíž žádný hotel ani pension není, a tak mi dohazuje
ubytování u známého, kde mohu za malý poplatek přespat.
Na pobřeží je dráž
Ráno se přesouvám do Nuwary Eliy, městečka zasazeném v 1868 metrech
nad mořem. Jako ve všech větších městech se mi začne nabízet spousta
průvodců prodejců všeho možného a řidiči tuk-tuků. Někteří z nich
jsou dost dotěrní.
Za pár dní se rozhodnu vydat na východ země do surfařské oblasti. Na
zastávce mě zastaví několik tuk-tukářů, kteří mně nabízejí, že mě
svezou. Částka je asi patnáctkrát vyšší než cena autobusu. Když je
odmítám, jeden z nich za mnou vleze až do autobusu, kde si začne vymýšlet
různé „výhodnější varianty“
Ceny na pobřeží jsou zde výrazně dražší. K večeři dostanu
poloviční porci než jinde. Když se zeptám číšníka, proč mají místní
u vedlejšího stolu výrazně větší kopec nudlí, dostanu odpověď:
„Srilankan people need bigger portions.“
Foto: Autor
Pokračování cestopisu si přečtete v pátek.
Nahrávání ...
