iList.cz » Snowboardista Mikyska: Nejtěžší trik jsem se učil dva roky

Snowboardista Mikyska: Nejtěžší trik jsem se učil dva roky

20. 5. 2015 | Veronika Ptáčková | titulní obrázek

Vítěz Snow Jamu a student Fakulty financí a účetnictví Martin Mikyska
odpovídal na otázky ohledně slopestylu, tréninku, přípravy na olympiádu
i budoucnosti české a slovenské snowboardové scény.

Jaké byly u tebe začátky se snowboardingem?

Zkusil jsem hodně sportů. Dělal jsem fotbal, hokej, karate, chvilku jsem
zkoušel i basketbal, ale na něj nemám výšku. Snowboarding jsem si vybral
proto, že mě baví nejvíc. Táhlo mě to k tomu, začal jsem v něm být
úspěšný. Dlouho jsem ho bral jen jako koníček a ve třinácti jsem
zjistil, že bych se v něm mohl nějak prosadit, tak jsem ho začal brát
trochu vážněji a od čtrnácti, patnácti let jsem trénoval intenzivně a
začal jsem být poloprofesionál.

Jaký byl tvůj první úspěch?

Už od dětí jsem vyhrával dětské kategorie mistrovství České
republiky, jezdili jsme i do zahraničí na závody. Od dětí jsem výsledky
měl, ale ty nejsou tak důležité. První velký úspěch nastal v roce 2012,
kdy jsem vyhrál Snow Jam ve Špindlu, největší závod, který se u nás
organizuje. Poslední dva roky jsem mistr České republiky ve slopestylu a
několikanásobný mistr České republiky v rampě. Nejlepší výsledků
dosahuji poslední tři sezóny.

Co bylo klíčové pro to, že si začal závodit zrovna ve
slopestylu?

Nejprve jsem s ní začal proto, že mě baví hodně skákat. Ve slopestylu
se může objevit úplně cokoliv – rampa, zábradlí, skoky, ale
nejčastější kombinace jsou skoky a zábradlí. Dostal jsem se k tomu proto,
že v Česku nestojí žádná rampa. Nemáme moc šanci ji nikde trénovat.
České snowboardová scéna se dělí na lidi, kteří jezdí na zábradlí, a
lidi, kteří se věnují skákání. Vzhledem k tomu, že slopestyle je teď
už olympijská disciplína, tak mě to k té rampě už nijak vůbec
netáhne.

Jak vypadají tréninky?

Celý cyklus začíná v létě, kdy se snažíme nabít co nejlepší
fyzickou kondici. Dá se i vyjíždět do zahraničí, třeba do Švýcarska
nebo Francie, kde se dá slušně trénovat, ale to je samozřejmě drahý, nebo
se dá odjet na jižní polokouli – do Chile nebo Nový Zéland, kde ty
podmínky jsou taky super, ale finančně je to náročný, takže se snažíme
v Čechách co nejvíc trénovat a odpočinout si od snowboardingu, abychom
měli chuť na další sezónu. Na podzim jezdíme hodně do Rakouska. Tam se
snažíme nabrat co nejvíce nových triků, které pak budem dělat celou
sezónu. V tuhle dobu člověk nejvíce natrénuje, protože potom už je to
takové přejíždění ze závodu na závod. Už se toho moc nového nenaučí.
Na jaře už závody odstupujou. Teď se můžeme věnovat natáčení na
zajímavých překážkách.

Jak dlouho se učíš trik?

Nejdůležitější je naučit se na snowboardu, aby člověk měl kontrolu
nad prknem, aby věděl, na který hraně stojí. Uměl ho ovládat. Potom se
naučit základní triky: rotaci do 720 stupňů není tak těžký. Jde to
celkem rychle. Rotace nad 900 stupňů už vyžaduje více tréninku.
Nejtěžší trik, který umím, je backside 1260 stupňů. Za tím jsem si
šel dva roky. Řekl bych, že nejtěžší věc na naučení je najít skok, na
kterým ho člověk bude předvádět. Záleží i na podmínkách. Když
fouká, je zataženo, není pořádně vidět, tak se nikomu nechce jít do
těžších triků. Ideální podmínky jsou zhruba pětkrát za sezónu, takže
v těchto nejlepších dnech, kdy člověk je psychicky naladěný, to tam
musí zkoušet sázet.

Blíží se čas kvalifikace na olympiádu. Kdy ten kolotoč vypukne
u snowboardistů?

Většinou to začíná dva roky předem. Ke konci sezóny začnou
kvalifikační závody. Kvalifikuje se skrz světové poháry. Myslím, že do
slopestylu, aby se člověk dostal, tak musí být do třicátého místa. Bere
se to tak, že každá země má určitý počet kvót. Když v žebříčku je
sedm Američanů a mohou jet jen čtyři, tak ti tři se z pořadí vyškrtnou
a je tam místo pro další jezdce. Takže asi tak do 35. až 40. místa,
když jezdec skončí, tak má velkou naději, že na olympiádu pojede. Ve
slopestylu je to top 30, v u-rampě top 35. Počty se budou měnit
s dalšími olympijskými hrami, protože slopestyle byl hodně sledovaný,
takže se místa se budou přidávat.

Jak je snowboarding oblíbený v České republice?

Snowboarding určitě patří mezi nové atraktivní sporty, což dokazují
i závody třeba Snow Jam, kam pokaždé přijede několik tisíc diváků.
Myslím si, že snowboardingu se v Česku věnuje hodně lidí, ale nikdo nemá
ambice se dostat na mezinárodní scénu, protože s podmínkami, který máme
v Česku, je hodně těžký se vytrénovat, aby člověk měl na to jezdit na
světové poháry. V začátcích je to hodně finančně náročný, takže do
nějakých 15 let to musí hodně podporovat rodiče. Profesionálně a
poloprofesionálně se snowboardingu věnuje v Česku pouze pár desítek
lidí, kteří mají šanci se prosadit i v zahraničí.

Jak to vypadá s českou snowboardovou scénou do
budoucna?

Teď by se mohl český a slovenský snowboarding pozvednout, protože
v Bratislavě se vytváří dva projekty. Jeden se jmenuje Line 36. Je na
principu Chiba Kings, což je tréninkové centrum v Japonsku. Funguje
v létě i v zimě. Skáče se tam do nafukovacích dopadů. Nejsou to jen
nafukovací kostky, jako normální air bagy, do kterých se často skáče, ale
je to jako dopad do sněhu. Člověk si ten trik může odjet. Když se dopadne
přímo na snowboard, tak jezdec může pokračovat v jízdě, což je
neuvěřitelný. Nikde jinde se nedostane lepší pocit, jak by vypadal daný
trik. Člověk tam může získat hrozně zkušeností, jak by to vypadalo,
kdyby jel na sněhu. Tohle léto by to mělo být hotové.

Další věc je něco jako Woodward, centrum v Americe. Pak se to přesunulo
do Švýcarska, kde se to jmenuje Freestyle Academy, a teď to bude také
v Bratislavě. Jedná se o trampolínové centrum, kde jsou parkurový
překážky, skatový bazén, nějaké skatové překážky, odraz. Bude se
skákat do molitanové jámy, což není tak dobrý jako nafukovací dopady, ale
když má člověk na jednom místě tolik věcí, tak se může hrozně
posouvat. Myslím, že tam nebudou jezdit jen Češi, ale i jezdci z Německa,
Francie. Japonská scéna teď jde do popředí a myslím, že tomu hodně
pomohla právě tahle centra. Pokud se to povede i u nás, tak budeme mít
nové generace snowboardistů, které by mohli být v nejvyšší
špičce světa.

Zbytek rozhovoru si zájemci mohou přečíst v květnovém čísle
iListu.

Foto: archiv Martina Mikysky, Filip Kubus

ČTĚTE TAKÉ: