Smrkat na veřejnosti si nikdo nedovolí, ale odpadky v přírodě žádný problém
CestováníZakarpatská Ukrajina je nejbohatší region na Ukrajině hned po Kyjevě. A vlastně to ani není Ukrajina, je to kus státu žijící nezávisle na centrální vládě.
Daniel Mimra
Zakarpatská Ukrajina je nejbohatší region na Ukrajině hned po Kyjevě. A vlastně to ani není Ukrajina, je to kus státu žijící nezávisle na centrální vládě.
Před létem loňského roku jsme ukončili s přítelkyní brouzdání v atlase. Oči nám skončily na Zakarpatské Ukrajině. Náš plán byl podobný jako rok před tím – vzít jemně omšelý vůz a procestovat s ním dvě zvolené země – tentokrát Slovensko a právě Zakarpatskou Ukrajinu. Výhodou tohoto typu cestování (tedy vozem) je, že toho člověk stihne hodně a nezdržují ho zdlouhavé přejezdy veřejnou dopravou. Nechci snižovat hodnotu tohoto druhu přesunu, ale ono to auto zaházené oblečením a různými zbytky od jídla má prostě svoji atmosféru.
Informací pro motoristy o cestě do této oblasti najdete na internetu jako šafránu. Rozhodl jsem se tedy věnovat se v tomto článku přiblížení mnohých detailů o jízdě, lidech, bezpečnosti a všeobecné situaci v tomto koutě Ukrajiny. Doufám, že to dalším cestovatelům užívajícím k přepravě své a svých blízkých automobil, usnadní plány.
Na začátku bych zmínil důvod naší cesty. No, vlastně to byly důvody dva. Lákala nás údajně krásná a téměř nedotčená příroda a dále, co si budeme povídat, jsme studující část lidu, a tak vidina relativně levné dovolené zapečetila rozhodnutí o cestě na východ.
Abychom předešli pozdějším nejasnostem, shrnu pro vás důležité informace o naší Expedici Ukrajina 2007. Vyrazili jsme nakonec ve čtyřech (ve dvou se to lépe táhne, ve čtyřech to tedy platí dvojnásob) a naším povozem se stal již několik let starý firemní vůz Felicia Combi. Cesta měla již předem daný cíl. Dostali jsme totiž od rodičů kontakt na ukrajinskou rodinku, se kterou udržujeme úzké obchodní vztahy. Nikdy předtím jsme ji sice neviděli, ale i tak se jelo do relativně „bezpečných vod“. Bydlení jsme tak měli zajištěno, tím jsme se asi odlišili od obvyklých výletů na Ukrajinu uváděných na internetu. Jako hraniční přechod mezi Slovenskem a Ukrajinou jsme zvolili Vyšné Nemecké/Užhorod. Věděli jsme, že je to obecně horší volba, především kvůli delším frontám, ale druhý možný přechod pro auta – Ubľa – byl zrovna v rekonstrukci kvůli přípravám na Schengenský prostor.
Veškeré informace jsou tedy buď z našich vlastních zážitků nebo od hostitelské rodiny, která nám mnohdy dávala velmi dobré tipy pro cestování a předávala důležité poznatky v rámci lepšího procitnutí do ukrajinské reality.
Drsná realita hranic
Přípravu na cestu jsme nijak výrazněji neprožívali. Chtěli jsme to vzít stylem „problém řeš, až na něj narazíš“ – ostatně, jak se dočtete níže, jsme nakonec taky docela tvrdě narazili. Pro jistotu jsem si však pořídil za padesát korun na městském úřadě mezinárodní řidičský průkaz. To abych, jak můj kamarád jednou prohlásil, dal ukrajinským policistům o další důvod méně říct si o úplatek, jak je to o nich známé.
Po „áchání“ u přírodních krás Slovenska jsme se vydali za Košicemi směrem na Vyšné Nemecké. První dojem, kterého jsme z Ukrajiny nabyli, si rozhodně za rámeček nedám. První Ukrajinci, které jsme na cestě potkali, byli celníci a vojáci. Bohužel, jedním slovem jsou to zkrátka hňupové (vulgárnost slova jsem vzhledem k slušné úrovni článku několikrát zderivoval). Jsou arogantní, dělají ze sebe důležité a ještě ke všemu jsou neskutečně pomalí. Proto se nedivte, že budete stát na hranicích až tři hodiny (dle informací hostitelské rodiny někdy i pět hodin). Celníci totiž chtějí vidět kromě pasů též doklady od auta – technický průkaz, řidičák, zelenou kartu, popřípadě plnou moc.
A právě plná moc bylo velmi tvrdé procitnutí do reality. Pokud cestujete na Ukrajinu firemním či vypůjčeným vozem, jak tomu bylo v našem případě, musíte mít obstaranou plnou moc k vozu, respektive čestné prohlášení. Bez něho vás ukrajinští celníci vrátí hezky zpět, v našem případě tedy na Slovensko, a to bez dlouhých řečí. Celník nekompromisně prohlásil jedním slovem: „Otočit.“ Stávalo se totiž, že Ukrajinci převezli firemní vůz přes hranice a to tak navždycky zmizelo z vozového parku dané firmy, protože ho daný jedinec prostě a jednoduše prodal.
Pro benzín k sousedům
Plnou moc jsme tak museli získat od notáře. Na hranicích nám slovenští celníci poradili, kde hledat nejbližšího. Notářka ve městečku Sobrance se na mě netvářila příliš vlídně, ani mi příliš nechtěla věřit, že mám s autem dobré úmysly. Zachránilo mě nejspíš pouze to, že se mé příjmení shoduje s příjmením jednatele firmy, tedy s příjmením mého otce, které si notářka vyhledala v obchodním rejstříku přes internet (díky bohu za dnešní technologie). Ztratili jsme tak drahocenný den, strávili noc v autě na poli, ale i přesto jsme se nenechali odradit.
Problémem hranic však nejsou pouze ukrajinští celníci. Jsou jím bohužel i slovenští občané bydlící nejblíže ukrajinským hranicím. Cestují totiž denně se svými vozy přes hranice tam a zpět, aby na Ukrajině nabrali levný benzín a nakoupili výhodně alkohol a cigarety. Problém vzniká tím, že limit maximálního převozu pohonných hmot je deset litrů benzínu v kanystru, jeden litr tvrdého alkoholu a jeden karton cigaret na osobu. Benzín vyjde na Ukrajině v přepočtu (v současné době) na 19,40 Kč. Jak jsme s kolegou vypočetli, přijdou si takoví obchodníci zhruba na deset slovenských korun za litr, pokud jej na Slovensku prodávají s jistou rezervou pod obvyklou tržní cenou. Dle informací cestu denně projedou až pětkrát. Vezmeme-li pětidenní pracovní týden, přinese jim to asi 60 000 slovenských korun měsíčně. Do výpočtů jsme zahrnuli i vyčerpatelnou nádrž vozu, která má navíc velký objem, jelikož převozci používají staré vozy (mercedesy, „gazíky“), které byly vybaveny až stolitrovými nádržemi. To už je na dobré živobytí, ale turistům to komplikuje život.
Ale zpět na Ukrajinu. Peníze na Ukrajinu, hřivny (UAH), v Čechách oficiálně neseženete. Musíte si vzít buď dolary či eura (libry jsme nezkoušeli). My zvolili eura. To proto, že k jejich užití máme blíže než k dolarům. Ačkoli nás mnohé články na internetu od eur odrazovaly (že nám je za hřivny nevymění, či bude horší kurz), udělali jsme nakonec dobře. Kurz byl totiž v přepočtu naprosto stejný (tehdy za dolar pět hřiven, za euro necelých sedm hřiven). Hned za ukrajinskými hranicemi byla banka, která je asi tou nejspolehlivější institucí, kde můžete peníze směnit. Od jiných cestovatelů totiž jsme vyslechli špatné zkušenosti s jinými směnárenskými službami. Až později jsme zjistili, že se v ní dá měnit i za české koruny, a to jak ve verzi nákup, tak ve verzi prodej.
Děr hodně, značek málo
Od Zakarpatské Ukrajiny nečekejte žádný pravěk. Pokud uvažujete, jestli si vzít pazourek a kamennou destičku s dlátem, abyste zapadli do tamní společnosti, rychle na to zapomeňte a nechte je doma. Zakarpatská oblast je totiž hned po kyjevské oblasti tou nejzámožnější z celé Ukrajiny, jak nám bylo dodatečně řečeno hlavou hostitelské rodiny.
Domy jsou pěkné a ve velmi dobrém stavu i v těch zapadlejších místech – jejich architektura se zčásti podobá architektuře domů z jihomoravských vesniček, zčásti vilkám u středomořských pláží, ale i obyčejným jednoduchým vesnickým chalupám.
Samostatnou kapitolou jsou silnice. Ty jsou opravdu ve špatném stavu. Respektive, jezdit se dá po silnicích první třídy vcelku bez problémů, silnice druhé třídy a vyšší vás mnohdy mohou překvapit nečekanou dírou, ne-li vícero. Jak jsme se dozvěděli, na údržbu komunikací se přispívá silniční daní za každé auto. Peníze ale pravděpodobně „plavou jinam“, což, nalijme si čistého vína, je podobné jako u nás. Doporučuji tedy pneu nafouknout na nejvyšší doporučenou hodnotu, jelikož kamínků je nemálo. Od našich silnic se ty ukrajinské liší dvěma skutečnostmi. V první řadě jde o takzvané lajnování silnic, neboť čáry jsou snad na jakékoli silnici veškerých tříd. Druhá věc je značení, to je na rozdíl od ČR mizerné.
Nejčastějším vozem je v oblasti starý známý „žigul“, hned za ním následují veškeré další modely Lady (od nejstarších po nejnovější) a dále Volhy. Společné je všem to, že vypouštějí do ovzduší dost velké množství nelibě vonících plynů. Z Evropské unie posedlé ekologií tedy přijedete do míst, kde se k životnímu prostředí chovají asi tak, jako se k němu stavěli lidé v ČR někdy v osmdesátých letech dvacátého století. A jestli čekáte, že narazíte na nějaké východní mafie s Mercedesy a zatemněnými okny, tak to se pletete. Takové vozy jsem opravdu neviděl.
Krávu musíte autem postrčit
Ukrajinci obecně jezdí rychle, ale docela bezpečně. Na silnicích se často objevují zvířata veškerého druhu – stádo krav, koz, pobíhající psi či husy. Krávy auta příliš nevnímají, proto se často stává, že musíte do krávy vozem trochu drcnout, aby se někam pohnula.
Velmi důležitou zprávou je pro motoristy počet benzínových stanic. Těch je tu jak naseto a člověk se jen velmi nepravděpodobně dostane do svízelné situace, že by mu někde došel benzín a nenašel pumpu.
Za úctyhodnou bych označil úroveň zdejších obchodů a pohostinství. Většina hospůdek plní roli jak samoobsluhy, tak pultového prodeje potravin. Jsou všechny velmi čisté a úhledné, narozdíl od mnoha českých hospod. V obchodech seženete většinu nejdůležitějších potravin. Supermarkety zde neexistují, řetězce se do země zatím nedostaly kvůli nepříliš pružné pobídkové politice. Jednoduše řečeno, politika zde znemožňuje řetězcům investovat, což ale tvoří Ukrajinu tou krásnou, „komerčně nezkaženou“ zemí.
Snad by se hodilo sepsat jednu nebo dvě věty o místní policii. V tomto směru pro řidiče závodníky pozor! Policisté na komunikacích první třídy číhají doslova všude. Nevím, jestli měřili rychlost či jen tak popojížděli, ale byli vidět opravdu často. Silniční kontrola, se kterou jsme se též setkali, je obdobná té na celnici. Ukážete veškeré doklady, včetně dokumentů posádky. Nicméně mi jednání připadalo seriózní, ačkoli jsem měl trochu strach, jestli si něco nevymyslí. Takhle kdyby probíhaly kontroly i u nás, možná by poklesla nehodovost.
Muž ženě ruku nepodá
Co se domorodců týče, tak vyjma celníků a armády jsou lidé velmi, velmi přátelští. A co víc, myslím, že i ti nejzarytější odpůrci ukrajinských pracovníků žijících u nás v Čechách pochopí, že to jsou normální, inteligentní lidé, ne jen „panáci u cihly“. Mnozí z nich, když vás slyší bavit se, prohodí alespoň nějakou tu českou frázi či se s vámi dají do řeči a vyjmenují některá města, někdy dokonce i části Prahy. Jak nám říkali hostitelé, mnoho lidí bylo nebo je zaměstnáno v Čechách. O tom jsme se přesvědčili při první návštěvě vesnické hospody, kde jsme pár takových lidí potkali. Padaly tu jména měst, jako například Náchod, Liberec, Olomouc nebo Brno.
Je zvykem, že příchozí muž do místnosti (například hospody) pozdraví podáním ruky pouze další zbývající muže, ženám ruku nepodá, ani je nepolíbí. Prostě jako by nebyly. Dále je na veřejnosti neslušné smrkat, což jsem pochopil až poté, co se na mě otočila celá hospoda a ukrajinský kolega sedící vedle mě musel šťouchnout. Žena zde vykonává práce jako je vaření, starání se o dobytek, zahradu a děti. Muž vydělává přes den peníze (prodej, převoz materiálů) a večer očekává od manželky připravenou večeři. Poté si často skočí „na jedno“ do nejbližšího podniku. Nicméně západní styl života se už prodírá i sem, a tak mnohdy chodí do hospod i ženy. Docela mě překvapilo, že noční život obohacují diskotéky i ve vsích velkých kolem jednoho tisíce obyvatel.
Na druhou stranu bod dolů tamním lidem za to, že jsou tak trochu prasátka. Na každé louce či v lese poblíž lidských obydlí se povalují plastové lahve a to kazí jinak neponičený ráz krajiny. Problém odpadků v napůl vyschlém korytě řeky pravděpodobně řeší jejich odplavením při vyšší hladině řeky, čímž se starosti s jejich uklizením přenesou na někoho jiného po směru toku.
Bez azbuky jste ztraceni
Další skutečnost, která odlišuje Zakarpatskou Rus od Ukrajiny, je používaný jazyk. Pozor, zde se nemluví ukrajinsky, nýbrž rusínsky! Jak jsme se dozvěděli, je to směsice ukrajinštiny, češtiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny a maďarštiny (až na tu maďarštinu tedy slovanská jazyková směs). Při psaní ale používají ukrajinskou azbuku, ta se od té ruské liší několika písmenky a je třeba se ji dopředu naučit, pokud chcete alespoň něco přečíst (například jednoduché menu v hospodách či nápisy na domech). S latinkou tu totiž příliš nevystačíte. Co se hovoru s domorodci týče, jde to zvládnout tak, že vy mluvíte česky, on(a) rusínsky a celkem si rozumíte. Problém nastane u starších lidí, kteří s oblibou mumlají.
Poutrácet a vzhůru domů
Výjezd ze země provází, bohužel jako při vjezdu, utrpení. Nejenže si na hranicích opět vystojíte minimálně tři hodiny, ale pravděpodobně vás zpočátku na ukrajinské hranici budou otravovat umývači oken. V podstatě vám jen zamatlají okno houbou a následně budou za svůj výkon chtít peníze. Jsou dost otravní a notně vám zhorší náladu. Pak už vás čekají jen mrzutí ukrajinští celníci a hned nato ti hodnější slovenští. Turisty tvářící se dosti přesvědčivě totiž naštěstí příliš nekontrolují. To byl případ náš i nějakých Němců před námi stojících.
Na závěr by vás snad mohl zajímat příklad některých ukrajinských cen. Nutno v dobrém dodat, že vesměs se tam budete cítit jako zbohatlíci. Jedna hřivna (UAH) byla v době naší cesty 4,20 Kč. Pro chytré ekonomy na VŠE jistě nebude problém představit si cenovou hladinu, když vytvořím pro srovnání malinkatý spotřebitelský koš. Chléb stál 1,80 UAH, za jeden litr Natural 95 jsme zaplatili 4,60 UAH a za pivo točené/lahvové 2–2,50 UAH.
Cestu na Zakarpatskou Ukrajinu mohu jen doporučit. Je to krásná země, která ještě není zkažena výdobytky moderní doby. Zážitky, které si odtamtud přivezete, budete s oblibou vyprávět svým přátelům a vězte, že i oni se tam budou chtít podívat.
Nahrávání ...
