Slušnost otvírá dveře
Nezařazené
Denně míjíme plakáty připomínající padesáté výročí novodobé historie VŠE. Většinou to jen zaregistrujeme a o víc se nezajímáme. Co však studenti před půlstoletím? Byli jiní? Nebo se chovali úplně stejně? Na to znají odpověď dvě studijní referentky, které nejen že zažily celou novodobou historii a všechny její rektory, ale pamatují i časy, kdy se ještě VŠE nejmenovala VŠE, nýbrž Vysoká škola politických a hospodářských věd.
Denně míjíme plakáty připomínající padesáté výročí novodobé historie VŠE. Většinou to jen zaregistrujeme a o víc se nezajímáme. Co však studenti před půlstoletím? Byli jiní? Nebo se chovali úplně stejně? Na to znají odpověď dvě studijní referentky, které nejen že zažily celou novodobou historii a všechny její rektory, ale pamatují i časy, kdy se ještě VŠE nejmenovala VŠE, nýbrž Vysoká škola politických a hospodářských věd.
„Kdyby se mi tu nelíbilo, nezůstala bych tu,“ říká studijní referentka třetí fakulty Růžena Vojířová. Ve škole začala pracovat ihned po dokončení studia v roce 1951, studijní referentkou se stala před patnácti lety. Z prezidentů měla nejraději Václava Havla, za minulého režimu pak Ludvíka Svobodu. Atmosféra let 1968 a 1989 se podle ní ve škole nijak neprojevila, vztahy byly stabilní a dobré. Čím chtěla být jako malá, si už nepamatuje, ovšem za celou dobu na VŠE neměla ani jednou chuť všeho nechat. Právě naopak.
Podobného smýšlení je i Eva Matyášová, studijní referentka druhé fakulty, která na škole působí od roku 1952. „To nemůžu říct,“ je její univerzální odpověď na vše, co se týká minulosti školy, ať se jedná o Zápotockého měnovou reformu, Pražské jaro či sametovou revoluci. Vždy si dělala jen svou práci a o ostatní se nezajímala. Ovšem současné turbulence na „pětce“ již zaznamenala. Poprvé se totiž setkala s tím, že by s novým děkanem přišla i nová tajemnice. O rektorech nechtěla hovořit ani jedna referentka . Pouze Matyášová se svěřila, že nynější rektorku znala už jako studentku, dokonce jí donesla formulář přihlášky na VŠE. S manželkou rektora Hradeckého, jmenovaného po roce 1968, chodila do školy. Referentka Vojířová se naopak rozpovídala o studentech.
Typický dnešní student, podle Vojířové, doslova vletí do kanceláře, vyřídí potřebné a honem pryč. Před pár lety však byly vztahy těsnější, mnohdy se studenti svěřovali i s osobními problémy. Takže naše rodné číslo neskrývalo jen známky ze zkoušek a další úspěchy, ale i partnerky současné i bývalé. Studenti prý bývali slušnější. Nedávno paní Vojířové jedna studentka tak práskla dveřmi, až za ní vyběhla se slovy: „Slečno, nezlobte se, ale to má kliku!“ Naše slečna kliku neměla. Pokud však hrubiánství necháme doma, může nám být vyhověno i mimo úřední hodiny, vzkazuje Vojířová.
Dříve se veškeré zápisy vedly na kartičkách, což bylo pro „studijní“ jednodušší, avšak dnešní počítačově vedený kreditní systém je přehlednější a lepší. Nicméně prvákům dělá stále spoustu potíží, a proto jim radí obrátit se na svou tajemnici. Pokud si referentka neví s něčím rady, obrátí se na kolegyni, proděkana, začte se do příslušných knih a v mnoha případech se zeptá studentů, protože ti spolehlivě fungují jako informované tamtamy.
A co by Růžena Vojířová vzkázala studentům? „Neseďte na jednom místě jako pecky. Ze mě si příklad neberte. Dřív byla jiná doba a nebylo dobré fluktuovat mezi zaměstnáními ani cestovat. Vyjeďte do zahraničí. Alespoň na rok. A hlavně, buďte zdraví!“ přeje studentům paní Vojířová.
Nahrávání ...
