Rusové necítí nostalgii po Stalinovi, ale spíše po době impéria
RozhovoryBěhem rozmarných aprílových týdnů vedla výuku na VŠE
švýcarsko-francouzská historička Francine-Dominique Liechtenhan, profesorka
ruských dějin na pařížské Sorbonně. Studentský list si s ní povídal
nejen o jejím mimosemestrálním kurzu Stalinismus-Nazismus Vergleich.
Proč jste se vlastně rozhodla zaměřit právě na ruské
dějiny?
Nemám sice žádný přímý ruský původ, nicméně v rodině jsme
z obou stran Rusi měli. Od nich jsem byla ovlivněna především ruská
kulturou, literaturou i hudbou. Ruštinu jsem se tedy rozhodla studovat právě
kvůli kultuře, vůbec ne z politických důvodů. Proto jsem chtěla studovat
i ruskou historii. Abych lépe porozuměla, co se v umění odehrává.
Učarovali vám tedy ruští skladatelé?
Určitě. Můj otec byl muzikologem, což také přispělo k tomu, že jsem
ze všeho nejdříve přišla do kontaktu s ruskou hudbou. Skrze ní jsem se
pak dostala k historii.
Jak dnes vypadá východoevropský výzkum ve Francii? Je tématem
populárním?
Dnes máme mnohem méně uchazečů, kteří se chtějí učit jazyk. Tento
trend panuje zhruba od rozpadu Sovětského svazu, jelikož dříve bylo
poměrně hodně těch, kteří se rusky učili z ideologických důvodů –
komunisté či radikálnější socialisté. Přesto však dnes přibývá
studentů, kteří sice ruštinou nevládnou, ale zajímají se například
o dějiny mezinárodních vztahů a roli Ruska v nich. Zájem o ruské
dějiny je tedy stále velmi přítomný. Co se západoslovanských zemí
týče, je výběr pochopitelně o něco menší. Rusové měli o mnoho
silnější imigraci, která se ve Francii usadila, čímž má mnoho lidí
doteď k Rusku zprostředkovaně vztah. Poměrně početní byli
i přistěhovalci z Polska, nicméně Češi a Slováci přicházeli mnohem
spíše do německy mluvících oblastí než do Francie. Zájem o české
dějiny tedy není tak velký.
Máte nyní možnost srovnání. Jací jsou tedy čeští studenti
v porovnání s Vašimi posluchači na Sorbonně?
Musím říct, že čeští studenti jsou velmi tišší. Je to snad i tím,
že jich zde mám kvůli němčině nepřekvapivě o dost méně. V Paříži
navštěvuje hodiny i okolo padesáti posluchačů, což je samozřejmě něco
docela jiného. Ovšem jinak jsou moji zdejší studenti pozorní, vše si
pilně zapisují a mám pocit, že mají opravdu zájem.
Jakými otázkami se ve Vašemu kurzu Srovnání Nacismu a Stalinismu
zabýváte?
Ve svých přednáškách se dostávám v podstatě velmi málo
k vlastnímu historickému popisu. Pokusila jsem se oba totalitarismy nějakým
způsobem srovnat, a to právě v těch bodech, pro které je totalitarismus
charakteristický – jednostranický systém, zvláštní cesta k moci,
útlak civilního obyvatelstva, působení skrze civilní instituce jako škola,
skrze výchovu. Zabývám se tedy právě například sociologickými otázkami
spíše než těmi typicky historickými. Jde mi o porozumění souvislostí
mezi těmito systémy, co se dá srovnat a co je nesrovnatelné.
S paušálním srovnáváním nacismu a komunismu se často
setkáváme v politizovaných debatách neodborné veřejnosti. Jak je to se
srovnáním na skutečně odborném základě?
Má jistě své limity. Ve Francii vyšla před třinácti lety takzvaná
Černá kniha komunismu, ve které Stéphane Courtois spustil skandál mimo
jiné svým porovnáváním holocaustu se systémem táborů v Rusku. Já se
snažím vysvětlit, že třeba právě toto je nesrovnatelné. Oba vyrůstají
ze zcela rozdílných historických i sociálních kořenů a podobné
přirovnání je chybnou interpretací. I na to se tedy snažím studenty
upozornit a vysvětlit, proč tomu tak je.
Komunistická minulost je v Čechách stále velkým tématem,
ovšem i v historickém výzkumu se můžeme dodnes setkat s převažujícím
důrazem na popis represivního charakteru režimu, který často zplošťuje
roli obyvatelstva na pasivní objekt všemocné strany. Jak se díváte na
problém participace u sovětského režimu?
Zde nastává ta potíž, že historikovi určitá část historie uniká.
V Německu bylo za nacismu vše militarizováno, ovšem bylo zachováno
soukromé vlastnictví i jistá intimní sféra rodiny. Co se odehrávalo
v oné privátní sféře pro nás ale zůstává z velké části nejasné.
Posílali například rodiče děti do Hitlerjugend z oportunismu? Do jaké
míry se oficiální ideologie mimo instituce skutečně uplatňovala? Stejné
otázky a nejasnosti zůstávají i u Sovětského svazu. I tady rodiny
posílaly děti do komsomolu, často snad ze snahy dát jim lepší budoucnost,
ale hranice mezi oportunismem a přesvědčením nám uniká. Kolik lidí
například skutečně v Rusku četlo samizdat také nevíme. Problémem je
i to, že lidé o svém tehdejším životě často neradi hovoří. A to
i ti, kteří nic špatného neudělali. V případě gulagů je to kvůli
bolestným vzpomínkám, ale i ze strachu, že by se režim mohl opět vrátit.
Takový pocit byl dlouho přítomen i v Německu. To musí tedy historik
překonávat a v tom je často potíž.
Vidíte nějaké posuny v historiografické produkci v posledních
letech?
Rusům se musí nechat, že publikovali a publikují mnoho nových
archivních materiálů, přestože ještě zdaleka všechny nejsou
zpřístupněny. Přitom však ruští historikové, možná z výše
zmíněných psychologických důvodů, píší o celé problematice gulagů
velmi málo. Proto je také tolik zahraničních prací překládáno do
ruštiny. Západní historiografie se zabývá stalinskou epochou velmi
podrobně, ovšem na rozdíl od ní zůstává leninská etapa dosti
neprozkoumaná. U mnoha stále přežívá zažitý mýtus o Leninovi, který
všechno myslel dobře, a přitom se zapomíná, že to byl on, kdo zavedl
gulagy, Čeku i Rudou armádu. Stalin vše pouze převzal. V Rusku ale dosud
stojí Leninovy pomníky a stejně tak u nás ve Francii stále existuje
poměrně extrémní levicová strana, v níž se mnozí hlásí přímo
k leninismu či trockismu.
Mění se přístup samotných Rusů?
V Rusku v poslední době sílí tendence rehabilitování Stalina. Mnohem
spíše než rehabilitaci Stalina samého v ní ovšem vidím snahu
o rehabilitaci ruské (nikoli sovětské) velikosti – a také armády.
Armáda byla už od dob Petra I. se zemí velmi spjata. Každý zde sloužil a
armáda se pro mnoho lidí stala jakousi druhou rodinou a prostředkem ke
společenskému vzestupu. Její obraz byl ovšem velmi narušen neúspěchem
v Afghánistánu. Následovala pak éra Jelcina a čečenská válka, kdy se
poprvé v historii zvedly proti válce na ulicích protesty. S nárůstem
teroristických útoků dnes ale v ruské společnosti volání po silnějším
militarističtějším režimu opět zesílilo. I v tomto kontextu je třeba
chápat jistou nostalgii po sovětských časech, kdy žádný terorismus nebyl
možný. Tato nostalgie není po Stalinovi, ale spíše po „skvělé době“
impéria po 2. světové válce, ve které Rusové slavně zvítězili a Rusko
se stalo velmocí.
Nijak vás tedy nepřekvapil ani úspěch Stalina v anketě
o největšího Rusa.
Určitě ne. Krom oné nostalgie se dá důvod najít i v tom, že mnozí
z mladé generace toho o Stalinovi vlastně už moc nevědí. V posledních
deseti letech šla školní výuka, která byla dříve poměrně na výši,
strmě dolů. I výuka historie tak značně pokulhává.
Nahrávání ...
