Ruka ruku myje aneb jak přijít k baru

27. 4. 2004 | | Názory

Není slyšet obvyklý hluk, smích nebo hudba. Snad nemají zavřeno, letí mi hlavou. Statečně sestupuji po schůdek po schůdku níž až k místům, kde má být můj vytoužený bar. Na vrátnici se přece paní netvářila, že by bylo zavřeno. Oddechnu si ve chvíli, kdy vidím dveře podzemní občerstvovny nás studentů otevřené a slyším rachot skleniček. Že by půllitry? Stejně piju víno. Vcházím. Není tu zakouřeno jako obvykle, i když cigareta v koutku úst obsluhy je nepřehlédnutelná a jak zjistím v průběhu večera, nikdy odsud nezmizí.

Není slyšet obvyklý hluk, smích nebo hudba. Snad nemají zavřeno, letí mi hlavou. Statečně sestupuji po schůdek po schůdku níž až k místům, kde má být můj vytoužený bar. Na vrátnici se přece paní netvářila, že by bylo zavřeno.

Oddechnu si ve chvíli, kdy vidím dveře podzemní občerstvovny nás studentů otevřené a slyším rachot skleniček. Že by půllitry? Stejně piju víno. Vcházím. Není tu zakouřeno jako obvykle, i když cigareta v koutku úst obsluhy je nepřehlédnutelná a jak zjistím v průběhu večera, nikdy odsud nezmizí.

Své kamarády díky chybějícímu oparu nacházím docela rychle. Ale nějak to tu nemůžu poznat. Chybí pódium, je tu nějak víc světla, stoly vypadají jinak, jejich rozmístění není stejné jako předtím a nepřerážím se o pohodlná křesílka uprostřed baru jako předtím.

Přisednu si a hledám nápojový lístek, abych si ověřil, jestli má vůbec smysl žádat víno. Nějak ho nemůžu najít. Někdo se nade mnou slituje a přisouvá mi jakýsi papírek, který má být asi náhražkou nápojáku. Teplé tvrdé pivo, začíná na lístku básnička. Druhým, trochu nepravidelným, rýmem je Nealko víno na zub.

Přesouvám se na bar. Blondýna na baru mi připadá trochu připitá. Štěkne na mě nakřáplým hlasem: „Co si dáš?“ Přizpůsobuju se jejímu rozvernému stylu a říkám: „Nalej mi dvojku červenýho.“ Z míry se nenechá vyvést ani ona: „Tak snad rovnou sedmičku, ne?“ Neprotestuju a přebírám láhev i s poměrně luxusní skleničkou. Takové tu kluci předtím rozhodně neměli.

Od stolu tu dámu pozoruji. Je mi nějak povědomá. Pak mi svítá. V menze jsem sice už nebyl rok, ale rozhodně je to tatáž žena, co v menzovním bárečku roztáčela pivo. Na prsou tehdy měla visačku s nezapomenutelným jménem Zerzáňová. Kolikpak je asi na škole lidí s tímto jménem? Mě napadá jediný Zerzáň, šéf Správy účelových zařízení, která prostory na všech kolejích pronajímá.

Vyvstává tak několik otázek. Proč tentokrát nebylo vypsáno výběrové řízení na provozování baru jako před lety? Není to povinnost. Ale když už jednou bylo, proč není podruhé? Pročpak asi SÚZ vybrala firmu, která jakoby náhodou najme za bar slečnu prokazatelně se SÚZ spřízněnou? Proč nejednalo vedení SÚZ s lidmi, kteří projevili zájem o bar ve chvíli, kdy se dozvěděli, že původní provozovatel jde od válu?

Příliš mnoho otázek a žádná jasná odpověď. Nechávám filosofování a vracím se ke své poloprázdné lahvince. Konečně ceny poklesly asi o korunu, dám si ještě jednu. Prostředí sice není tak hezké jako dřív, nekonají se ani hudební či jiné produkce. Ale co. Lidé rychle zapomínají. Kdo tady nebyl, bude mu to připadat fajn. Co vlastně student potřebuje? Trochu útěchy v alkoholu po složené či neúspěšné zkoušce, a to tu přece je.

Mohlo by tě zajímat: