Squaty mají rozhodně co nabídnout
NezařazenéNěkteří studenti dávají před klasickým bydlením na koleji či
v bytě přednost kontroverznějším možnostem. Studentský list se zeptal
posluchačky VŠE Terezy Virtové, jaké to je bydlet ve squatu.
Jak došlo k tomu, že jsi bydlela ve squatu? Když jsem
ještě chodila na střední, vyrazila jsem s kamarády a kamarádkami na léto
do Londýna. Okusit město, najít si práci a přitom bydlet na squatu
u našeho známého. Nicméně squatting v Anglii a Walesu funguje podle
jiných pravidel než v Česku, není tam ilegální. Zjednodušeně řečeno,
můžeš užívat beztrestně neobydlený dům, dokud se o něj nepřihlásí
majitel. Když se tak stane, většinou se věc řeší u soudu, někdy
dohodou. Squat tak může existovat několik týdnů nebo třeba roky. Záleží
na tom, kdo je majitel, co se s domem má dít a podobně.
Jak se na squatting dívalo okolí? Spousta lidi z mého
okolí squaty zná, žije v nich, takže žádné pozdvižení se nekonalo.
Kromě toho jsem čas ve squatech trávila i předtím a trávím ho i teď.
Bydlet v něm tak pro mě nebylo vybočení z „normálního“ života.
Jaké spolubydlící jsi potkávala? Různé, ale vesměs
moc fajn. Neexistuje žádná univerzální definice squattera nebo squatterky.
Squatting je o okupování prázdných budov. Kdo se do nich nastěhuje nebo co
se pak s prostorem děje, záleží jenom na jeho obyvatelích a obyvatelkách.
Squat, kde jsem bydlela já, byl víceméně „pouze“ k bydlení, nekonaly
se tam veřejné akce (aspoň když jsem tam byla já). Spoustu lidí jsem tam
navíc ani neznala, protože to byl několikapatrový blok domu s oddělenými
byty, a já jsem znala asi tak dvě patra.
Jak to ve squatech funguje, jsou tam nastavená nějaká zvláštní
pravidla? Kazdý squat má svoje pravidla, některé nemají třeba
žádná. Předpokládá se větší míra kolektivního soužití, minimálně
v nějakých společných prostorech jako kuchyň, takže pravidla můžou být
nastavená podobně jako v bytě, kde žije víc spolubydlících. Jindy ale
mohou být zásady dost specifické, například podle toho, jestli squat hostí
cizí lidi, jestli se tam pořádají kulturní nebo jakékoli jiné akce.
Měla jsi o sebe někdy strach? Ne. Nikdy.
Účastnila ses také mediálně známého obsazování nového
squatu na Albertově. Proč ses rozhodla k akci připojit? Vedlo mě
k tomu víc důvodů. Jedním z nich je uctívání soukromého vlastnictví
ad absurdum, a tedy chránění zájmu spekulantů a developerů (které jsou
mimochodem často v rozporu se zákonem) namísto udržování města
k životu. V Praze se nachází desítky chátrajících, stále ale
skvostných domů, jejichž majitelé mnohdy čekají, až domy budou v tak
tristním stavu, že jim bude dovoleno je zbořit a vyhnout se nákladným
opravám. Městské části často záměrně nic nedělají a památkáři
kromě posudků toho příliš nezmůžou. Potom se nedivme, že máme případy
jako vyšehradské nádraží a další. A na druhé straně spousta lidí
žije na ulici (a přes zimu se zprávy plní počty úmrtí na podchlazení),
pořádat kulturní akce v Praze je rok od roku náročnější,
alternativnější prostory mizí jeden za druhým a město se pomalu, ale
nenávratně mění v kancelářsko-hotelový komplex.
Kdyby byla příležitost, vybrala by sis tuto možnost bydlení
znovu? Jednoznačně ano. V současné době sice v Praze žádný
squat není, ale snad je to jen dočasný stav. Squaty mají rozhodně co
nabídnout, ať už se jedná o střechu nad hlavou, o prostor pro
nekomerční kulturu nebo o příležitost pro realizování spousty nápadů a
nezávislých projektů. Taky ukazují, že jde žít jinak, že nemusíme
každý den chodit na osm hodin do práce, ale můžeme z ní udělat
smysluplný proces, který se odrazí třeba v tom, že z rozpadlého
„baráku“ vznikne obyvatelný dům, otevřený prostor pro setkávání a
tvoření.
Nahrávání ...
