Velký filmový experiment i ve staré aule
NezařazenéPutovní přehlídky „kultovních“ filmů Projekt 100 se zúčastní i filmový klub VŠE. V březnu nabídne snímky Sloní muž, Annie Hall, Invaze barbarů a Spalovač mrtvol. Projekt 100 vznikl před deseti lety jako pomyslný dárek divákům ke stému výročí prvního filmového představení. Jeho cílem bylo přispět k záchraně filmu.
Putovní přehlídky „kultovních“ filmů Projekt 100 se zúčastní i filmový klub VŠE. V březnu nabídne snímky Sloní muž, Annie Hall, Invaze barbarů a Spalovač mrtvol.
Projekt 100 vznikl před deseti lety jako pomyslný dárek divákům ke stému výročí prvního filmového představení. Jeho cílem bylo přispět k záchraně filmu. Každoročně uvádí během dvou až tří měsíců deset titulů ve vybraných kinech v Čechách i na Slovensku.
„Dosavadní výsledky Projektu 100 nás zavazují v tomto distribučním experimentu pokračovat i nadále,“ připustil jeho duchovní otec Jiří Králík. Příští rok by se měly objevovat především obnovené premiéry filmů z tzv. Zlatého fondu světové kinematografie. „Letos na podzim navíc plánujeme ještě menší přehlídku evropských filmů, které byly v jednotlivých ročnících nejúspěšnější,“ pokračuje Králík.
Díky tomuto experimentu se do kin vrátí např. Pink Floyd – Zeď, Unaveni Sluncem, Nebe nad Berlínem nebo Život Briana.
Spalovač mrtvol
režie Juraj Herz
ČR 1968
„Máme ten svůj krásný a požehnaný domov. Musím se o vás starat ještě víc,“ přesvědčuje zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl svou rodinu a hlavně sebe, že pro ně dělá strašně málo. Navenek působící harmonie je vykoupena všudypřítomným strachem před tatínkem, který je má tolik rád. Vnímavá kamera Stanislava Miloty však za přívětivým Kopfrkinglovým úsměvem a pečlivě uhlazenými vlasy pootvírá jeho mastná ústa s drobečky jídla na rtech, které jako by chtěly vyslovit něco zlověstného, patologického.
Kopfrkingl nezmění výraz své šupinaté tváře, ať vyznává city ke svým bližním, hovoří o práci či předčítá katastrofické články z novin. Vyčteme z ní jen maloměšťáctví mísící se s prvky labilnosti a schizofrenie. Pořádek a systém jsou pro něj vším. A to jak v zaměstnání, tak doma, přičemž obojí mu docela splývá. Svůj sadismus a morbiditu ukájí v obdivu k obrazům obnažených žen, které visí po pokojích i koupelně mezi mnoha starožitnými rytinami, v tajných návštěvách nevěstinců či fanatismu k „lidským“ zrůdám v panoptiku.
„Nic není v životě jisté, jenom smrt,“ vine se jako slizský had celým dějem, až nakonec uštkne rychle a bolestně. Jedovaté slině nacismu začátku třicátých let lehce podlehne i slabošský Spalovač mrtvol. Se spasitelským gestem udává či zabíjí ty, jež se náhle v jeho očích mění v nepřátele říše. Neunikají ani žena se synem. „Ty jsi aspoň měla hudbu ráda,“ vyřkne nad ní ortel se stejným zlověstným klidem, jako když ji oslovoval Lakmé, Božská, Nadoblační, Čarokrásná. Její pohřeb je snad jediným místem, kde uvolní mimiku a slepě agituje k nacismu. Jen dceři se podaří zachránit se. Ovšem ne pro něj. Ještě si ji musí spasit. Předtím ho ale čeká velké dílo, totiž vybudovat plynová žároviště na hromadné spalování lidí. „Všecky je spasím. Celý svět…“
Sloní muž (The Elephant Man)
režie David Lynch
USA 1980
Lynchův druhý, komerčně neobyčejně úspěšný film, natočený podle vzpomínek pamětníků F. Trevese a A. Montagua. Vyprávění opřené o autentické materiály a skutečný životní příběh Johna Merricka (1862–1890), muže znetvořeného multiplexní neurofibromatózou, jenž byl atrakcí Londýna 80. let 19. století, je postaveno na „odrůznění“ titulního hrdiny. Bizarní a krutý osud „sloního muže“ Merricka je líčen s akcentem na humanistické vyznění příběhu jeho utrpení. Lynch pojal film jako odsouzení předpojatosti společnosti vůči „nenormalitě“ a jako výzvu k přijímání odlišnosti. Film je černobílý a kamera F. Francise mu dává expresionistické ladění souznějící s jeho dramatickým obsahem. Roli „sloního muže“ ztvárnil v důmyslné masce John Hurt, další postavy vytvořili Antony Hopkins, John Gielgud a Anne Bancroftová, kteří svou účastí nesporně přispěli k úspěchu filmu, děsícího krutostí, jíž je člověk schopen, a dojímajícího údělem hrdiny. Sloní muž je filmem, který nestárne: dodnes se stejnou silou artikuluje nekonečný výkřik světa, který s ozdravným úděsem pohlédl do vlastní hrůzné tváře, kterou obvykle úzkostlivě skrývá pod kápí všednodennosti.
Annie Hall
režie Woody Allen
USA 1977
U diváků i u kritiky neobyčejně úspěšná milostná komedie Annie Hall představuje ve tvorbě Woodyho Allena začátek nové, „autobiografické“ linie jeho děl. Se snímky Manhattan (1979 – TV) a Vzpomínky na Hvězdný prach (1980) tvoří volnou trilogii s obdobnými tématy a motivy. Pod maskou židovského komika Alvyho Singera, trpícího nejrůznějšími neurózami a pocity osamělosti, nejistoty a zmatenosti v mezilidských vztazích, tu Allen poprvé vystupuje jakoby sám za sebe a zároveň pojmenovává mnohem obecnější jevy, spjaté s moderní civilizací. Jádrem jsou Alvyho vzpomínky na životní lásku Annie Hall. V těkavém sledu epizod a na přeskáčku sledujeme soužití dvou lidí, kteří si často nevědí rady sami se sebou a kteří se občas utápějí ve všednodenních maličkostech. Navzdory Alvyho stížnostem však prožívají i okamžiky štěstí a naplnění.
Allen používá ve filmu různé zcizovací efekty (komentáře na kameru, momenty, kdy postavy občas pozorují zvnějšku své jednání v minulosti, půlené plátno, vnitřní monology apod.). Podle svého zvyku pracuje s převzatou hudbou, dává prostor improvizaci a progresivně pracuje s různými časovými posuny. Nenápadně zachycuje milovaný New York a konfrontuje ho s „plytkým“ životem v Kalifornii. Těží ze situační komiky, ale zejména z břitkého ironického textu.
Snímek měl být původně detektivkou o vraždě. Až ve střižně z něj Allen udělal milostný příběh. Film nazval Anhedonie (tj. neschopnost užívat si), ale na nátlak producentů název změnil. Allen tu opět vytváří milostnou dvojici se svou bývalou životní partnerkou (a ideální spoluhráčkou) Diane Keatonovou.
Invaze barbarů (Les invasions barbares – Le déclin continue)
scénář a režie Denis Arcand
Kanada – Francie 2003
Montrealský univerzitní profesor Rémy sotva překročil padesátku, když byl hospitalizován s příznaky těžkého zdravotního kolapsu. Tomyho bývalá žena Louise zatelefonuje dospělému synovi Sébastienovi, který v Londýně dělá kariéru jako byznysmen. Přestože si s autoritativním otcem nikdy nerozuměl, přiletí i s manželkou, aby pomohl matce a podpořil nemocného. Sébastien se snaží otci zpříjemnit poslední okamžiky: úplatky mu chce zajistit v přeplněné státní nemocnici slušnější zacházení, zařídí mu tajně každodenní dávku heroinu – a hlavně sezve jeho dávné přátele a milenky. Začíná invaze barbarů do světa zlostného a zoufalého muže, který není smířený se smrtí…
Proslulý kanadský režisér Denis Arcand, kterého známe především jako autora svébytného podobenství Ježíš z Montrealu (1989), se svou Invazí barbarů po 17 letech vrátil k hrdinům svého, u nás bohužel neznámého, ale řadou prestižních cen ověnčeného, snímku The Decline of the American Empire (1986).
Ze studie Terezy Brdečkové: „Tragikomedie Invaze barbarů je příběhem o posledním účtu, který nám dává život – jako jedinci, jako občanovi, jako částečce lidstva. Film je však navzdory veškeré myšlenkové závažnosti napsán a natočen tak lehce a nezávazně, že jej lze vnímat v několika rovinách – jako černou komedii, jako satiru na zkorumpované poměry v Kanadě i jako dojemný příběh o přátelství a lásce až za hrob. Snímek je humanistickou komedií, ironickým povzdechem i hořkým výkřikem. Snímek má od první do poslední chvíle díky dialogům strhující tempo…“
Nahrávání ...
