„Problém není v lidech, ale v systému,“ říká zakladatelka Přestupní stanice Eva Dudová

3. 5. 2022 | | Rozhovory, Tuesday Talks Eva Dudová

Eva Dudová je zakladatelkou pražského second handu Přestupní stanice, který zaměstnává lidi bez domova. Kromě oblečení, knih a doplňků z druhé ruky si z tzv. Přestupky můžete odnést dobrý pocit, že jste právě svým nákupem někomu pomohli. Jak tento koncept vznikl a jakým procesem lidé bez domova v Přestupce prochází, nám Eva pověděla v následujícím rozhovoru.

Jak to všechno vzniklo?

To je taková hrozně hezká vousatá story. Studovala jsem v Berlíně, kde to bylo hodně aktivní a sociálně na úplně jiné úrovni. Když jsem se vrátila ze studií, tak jsem měla potřebu dělat nějaký projekt a část Berlína přenést sem. Praha je tady v tom výjimečná. Přestože tady spousta věcí funguje, tak je tu spousta věcí i nefunkčních, takže je nějaký potenciál na to to tu zlepšovat a něco s tím dělat. Ale netušila jsem, na co konkrétně se chci zaměřit.

Bylo to období, kdy si mě hodně lidí bez domova všímalo a hodně z nich chtělo nějaký druh pomoci. Začala jsem nejdřív rozdávat drobáky, potom svačiny a potom i svoje obědy. Pak jsem ale zjistila, že už to přechází nějakou hranici, která není funkční, protože to je velice drobná pomoc a chtělo by to něco systémovějšího.

Až se stala taková náhoda, kdy jsem potkala pána bez domova. Byla zima a já jsem čekala na kamarádku. Ten pán ke mně přišel a nechtěl nic z toho, co jsem běžně rozdávala. Řekl mi ve zkratce svůj příběh.  Byl na ulici krátce dva měsíce, řekl, že je to inženýr chemie, ale začal podnikat s kamarádem, který se prokázal jako ne úplný kamarád, a podnikání mu zkrachovalo. Nikdy předtím na ulici nebyl, byl úplně zoufalý a chtěl po mně, abych si vzala jeho telefonní číslo, že kdybych někde někdy viděla nějaký inzerát na brigádu nebo cokoli, co on by mohl dělat, tak ať mu dám vědět. Byl ochotný dělat úplně cokoliv, ale bylo pro něj náročný, si v téhle situaci práci najít. Přijít jen tak do obchodu a zeptat se na práci už nešlo a zároveň v té době končily strukturální fondy EU, které podporovaly job cluby, kam se případně dalo zajít. Byl tam internet a telefon a tam si člověk primárně mohl vyhledávat práci a objednávat se na pohovory a tak.

Mně to v té chvíli hrozně sedlo. Řekla jsem si, že to je strašně dobrý – dlouho hledám nějaký projekt, co bych mohla dělat, a tohle se mi zdálo skvělý. Tak jsem se zeptala, jestli by do toho šel se mnou, že by mi říkal potřeby, které on zažívá na ulici, a které by bylo fajn ošetřit. Zároveň jsem si řekla, že bychom mohli být tím spojovatelem. Tím někým, kdo lidi může lobovat u zaměstnavatelů, ke kterým by se nedostali, a kde můžou začínat postupně. Tenhle projektík, který byl studentský a dobrovolný, trval přibližně tři roky. Jmenoval se Labre, což je dnes neziskovka, která spravuje Přestupní stanici.

Pak jsme po třech letech zjistili, že přechod z ulice do práce není funkční, že práce není to primární, co lidé potřebují. Práce je důležitý krok, ale není to ten první krok. Vycházet nevyspalý a špinavý z křoví s potenciální možností, že mi ukradnou úplně všechno a s tímhle jít do práce, kde člověk není zvyklý na pravidelnost a návyky. Už je tam delší odvyk od toho, jak to běžně funguje. To všechno jsou takový drobný nuance, soft skills, které jsou ale strašně potřeba, aby si člověk dokázal zvyknout a zajet se v prostředí, který je podpůrný, bezpečný a který ho motivuje místo toho, aby ho zklamávalo.

Další problém byl, když už se lidi našli ve studentském projektu Labre, našli nějakou dlouhou dobu a stabilní práci, pracovali na plný pracovní úvazek, tak zjistili, že na konci měsíce jim zbyde nula nula nic. Protože už tak je to malé množství a skoro všechno sežerou exekuce. Takže pro ně to bylo jako: chodím do práce každý den, nevyspím se, teď mi tam rozdupali stan, kvůli tomu jsem přišel pozdě do práce, kvůli tomu mě sprdli, kvůli tomu jsem měl pokutu, a přesto tady jsem a pracuju a snažím se a na konci mám pět a půl tisíc, které mi ani nestačí na ubytovnu. Lidé tedy z práce odcházeli a my jsme si nejdřív říkali, že jsou asi nevděční. Ale pak jsme došli k tomu, že to není problém u nich, ale ten problém je v systému, v celkovém nastavení.

Tohle hrozně hezky vystihuje koncept Housing First. Oni nejdřív potřebují bydlení a bezpečí, ve kterém se vzpamatují, do kterého se vrátí, aby si odpočinuli a díky tomu můžou někam dál růst a stoupat. Právě to je jistá aspirace Přestupky. Byť ubytování je součást naší práce, je to jedna z největších bariér, když lidi po roce práce od nás vyjdou a jsou práceschopní a mají zkušenosti, udělají si třeba rekvalifikační kurz, ale pořád nemají na to, aby bydleli v tržním nájmu. To je něco, co je bohužel běžné a je to něco, co my bychom pro ně nechtěli. Byli bychom rádi, aby z toho bodu, kdy oni přicházejí k nám, se dostali do bodu, kdy můžou být v tržním nájmu, který je nezruinuje, což ale neovlivníme.

Naše hlavní idea byla, že to, co vlastně nebylo tehdy nikde, krom třeba Kuchařek bez domova, který se zaměřovaly speciálně na ženy, bychom mohli my založit. Že bychom mohli být sociální podnik, který ale není kavárnou, což bylo v té době běžný, který je konkurenceschopný a dokáže poskytnout ty prvotní potřeby, které ti lidi potřebují.

Zajímala by mě cesta toho člověka, kterého tady zaměstnáte. Nejdříve musí dojít k nějakému prvnímu kontaktu – kontaktujete spíše vy ty lidi nebo oni vás?

Ze začátku to bylo tak, že jsme hodně chodili po sociálních kurátorech, se kterými jsme byli propojeni už ze studentského projektíku, a říkali jsme, že sháníme první zaměstnance a jestli vědí  o někom,  kdo je silně namotivovaný a netrápí ho základní problémy, jako třeba ztráta dokladů.  Potřebovali jsme někoho, kdo tohle potřebuje a hledá, a to se nám povedlo.

Dneska už jsme v takovým stavu, že k nám lidi chodí sami. Poptají se, jestli je tady pro ně nějaký prostor, a případně si je zapíšeme do pořadníku a potom se jim ozveme. Nebo nás kontaktují častokrát organizace, že mají klienta nebo klientku, který by potřeboval práci a jestli je volný místo. Když se nám dlouho nikdo neozývá a my zrovna někoho sháníme, tak se ozveme všem okolním organizacím nebo lidem z pořadníku (pokud mají pořád u sebe mobily a nebyly jim ukradeny) a děláme s nimi pohovory.

Člověk, který sem přichází, buď bydlí úplně na ulici nebo v nějakým humanitárním hostelu, ubytovně nebo azylu. Byť ten člověk není syrově na ulici, tak to vše spadá do kategorie bezdomovectví. My s ním, případně s více kandidáty, uděláme pohovor, zjistíme, většinou podle potřeby, kdo potřebuje rychleji pomoc, kdo potřebuje rychleji něco ošetřit a zařídit, a kdo je na tom jakoby hůř. To je pro nás primární rozlišovací aspekt. Pak toho člověka přijmeme, zaučíme a potom tady s námi funguje rok jako prodavač nebo prodavačka. Teď jsme ještě otevřeli dílny koncem minulého roku, takže se může vystřídat jak tady v obchodě, tak kutit nějaký naše výrobky.

Během roku se snažíme najít takový proces, aby to potom mohlo jít i bez nás, aby ten člověk byl samostatný. A hlavně se snažíme řešit problémy, který si s sebou člověk z ulice přináší, nejzásadnější je špatný bydlení. Pak obrovský dluh nebo dluhy, které se nakonec tak slijou, že jsou z toho až abstraktní částky, které se nedají vůbec splatit. Dále je to poškozený zdraví. Snažíme se nějakým způsobem navádět na služby, se kterýma jsme propojení, a toho člověka motivovat, že má smysl se o sebe starat. A to čtvrtý jsou vztahy jako takový, ať už s rodinou nebo komunitou. Buď nějaká jejich obnova nebo navázání úplně nových vztahů, které pro daného člověka budou pozitivní a přínosný a nebudou ho stahovat zpátky dolů. A to jsou takový čtyři primární kategorie, ve kterých se orientujeme.

Ten člověk potom od nás přechází do jiný práce, ale už není závislý na nás nebo nějaký jiný službě a sám se orientuje v tom, co potřebuje a jaký další kroky má udělat. Je to takový klidný přechod.

Jak řešíte to bydlení? Jsou klienti ubytovaní pod vámi?

To bohužel ne. To jsme se snažili a nikdy se nám to nepovedlo rozjet. Naše primární snaha je, když ten člověk je přímo na ulici, dostat ho do nějakého azylu nebo minimálně noclehárny. Noclehárna je ale jenom přes noc a potom ráno ti lidi odchází a celý den jsou někde jinde, než se tam znova můžou navečer vrátit. Kdežto azyl je jistější forma bydlení, byť člověk nemá úplně soukromí, obvykle je v pokojích vícero lidí, ale když je zima, tak je to aspoň něco.

Potom se taky snažíme, aby minimálně proběhla žádost o sociální byt, což trvá neskutečný měsíce nebo i roky, než se to někam dostane. Sociální byty navíc docházejí a je po nich mnohem větší poptávka, než těch bytů aktuálně je.

Když už potom u nás je nějakou delší dobu a my víme, že to funguje a žije svou část našeho týmu, tak se snažíme hledat nejrůznější formy bydlení, třeba nějakou bližší lepší ubytovnu, ale třeba s doplatkem od úřadu práce, aby jedinec nedával přes 80 % svého příjmu jen na bydlení. Nebo se taky snažíme najít levný tržní nájmy, což je fakt zázrak – je to jednorožec, který se najednou objeví. Ale i tenhle byt má furt nějaký vstupní náklady a jsou pro toho člověka vysoký, s čímž my pomáháme, i když to je pro nás taky náročný.

Naše primární snaha je sehnat do budoucna více pronajímatelů, kteří budou ochotní dávat byty těm lidem do pronájmu pod tržní cenou s tím, že z toho nebudou velký peníze, ale to, že někdo v tom bytě začne nový život a dostane se zpátky na vlastní nohy, to je obrovská hodnota. Ale ne každý jí samozřejmě vidí a ne každý to takhle bere. Naše snaha je tyhle pronajímatele nebo majitele bytů si k sobě stahovat a spolupracovat s nimi, abychom takovou možnost měli. Systémový možnosti jsou extrémně omezený a stále se zmenšují a my se na to nemůžeme spoléhat. Potřebovali bychom si vytvořit takový alternativní systém, naši vlastní síť, ve které se dokážeme hezky zorientovat a propojovat.

Zmínila jste konkrétní dobu jeden rok. To je standardní doba, kdy u vás člověk pracuje?

Ano, je to tak. Nabízíme práci na jeden rok s tím, že je možnost ji prodloužit. To se děje za situace, kdy by ten člověk už měl odcházet, ale něco se mu tam stalo, a my se vlastně dostaneme o několik kroků zpátky a musíme nějakou část práce znova zopakovat a znova na něco najet. Nebo když vidíme, že ten člověk není k odchodu připravený, když to pro něj znamená, že půjde zpátky na ulici.

A nebo ta pozitivní možnost je, když se člověk tak zabude do našeho týmu, stane se takovou součástí, že může dál dělat provozní práci a nebo potom může dělat i v našich dílnách mistra/mistrovou s tím, že to má na starosti společně s vedoucí a dále zaučuje další klienty/klientky.

Na vašem instagramu jste uvedli, že Přestupka přímo pomohla už osmnácti lidem. Jste s těmito lidmi stále v kontaktu? Jsou stále nějakým způsobem propojeni s  Přestupkou?

Ne všichni. Tady to je zcela volný a necháváme to na nich, protože víme, že ne všichni, kdo od nás odcházejí, s námi v kontaktu chtějí být, protože jim to taky může připomínat nějakou fázi nebo období jejich života, který už by rádi nechali za sebou, A my to nepotřebujeme připomínat svou přítomností. Kdyby se náhodou něco pokazilo na cestě, kterou si už prošlapali, tak se k nám zase můžou vrátit a znova začít tam, kde byli, což vlastně ještě nikdo z nich neudělal. Víme o jedné bývalé kolegyni, že je na ulici a že proces u nás se u ní nenastartoval a skončil dřív, než se mohl nějak rozjet.

Potom máme aspoň pět stálých lidí, kteří se nám pravidelně ozývají, aby nám řekli, jak se jim daří a jestli něco nepotřebují. A nebo chodí na naše akce, nebo taky někteří z nich tady u nás dělají dobrovolníky. To, že tady pracovali a odešli, ještě pro ně neznamená úplný konec a rádi se sem vracejí s tím, že teď oni zase pomáhají nám.

Foto: Aktuálně.cz

Mohlo by tě zajímat: