Překvapivá knihovna

1. 8. 2008 | | Nezařazené

Nikdy jsem neměl rád knihy. Vždycky mě mátly. Ještě teď si vzpomínám na zklamání, které jsem cítil, když jsem si chtěl koupit v jedné knize toliko oslavovaný anihilátor, který sliboval vyřešit nejrůznější problémy.

Nikdy jsem neměl rád knihy. Vždycky mě mátly. Ještě teď si vzpomínám na zklamání, které jsem cítil, když jsem si chtěl koupit v jedné knize toliko oslavovaný anihilátor, který sliboval vyřešit nejrůznější problémy. Z elektroobchodu mě vyhodili a div mi nenapráskali za to, že jsem tak malý a přitom tak drzý. Doma pak musela maminka tuto křivdu na šestiletém chlapci složitě vysvětlovat. Zařekl jsem se, že už nikdy žádnou nepřečtu.

Nějakou chvíli se mi dařilo. Číst jsem uměl a na psaní taky moc knih člověk nepotřebuje. Držel jsem se i přes základní školu, kdy jsem stále tvrdošíjně dostával poznámky za to, že „nenosí učebnice“, „nemá knihy na hodinu“, „prodal školní knihy“ atp. Nic mě nemohlo přimět otevřít ty lžinástroje, které šířily takové bludy.
Pravda, na střední už jsem měl problémy. Poznámky mi samozřejmě nevadily, na ty jsem byl zvyklý, ale kromě testů, na které se dalo naučit z poznámek, mnou zapsaných a schválených (a v kterých tudíž žádné bludy nebyly), přicházeli učitelé s novým metodami boje. Chtěli, abych psal roztodivné práce. „A nezapomeňte uvést zdroje, z kterých jste čerpali, jinak to budeme považovat za plagiát,“ vyhrožovali. Tady jsem se mnohdy hodně zapotil. Věren pravidlu mi nezbývalo nic jiného, než práci stáhnout a přepsat, aby nikdo nepoznal, že už to dávno bylo napsáno, pár úprav, pár hrubek a všichni věřili, že jsem to napsal já. Další menší zákeřností byl čtenářský deník, ale pravda, tady nebyla překážka příliš velká, jelikož toto bylo pořešeno již dávno přede mnou, takového materiálu na povinnou četbu jsem ještě neviděl. To mě utvrzovalo v tom, že mé rozhodnutí bylo správné. Počítadlo hlásilo, že mám na světě desetitisíce kamarádů, kteří jdou stejnou cestou jako já a o knihy nezavadí.

Stejně tak jsem jednoho krásného dne i odmaturoval a díky tomu, že nové přijímací zkoušky nevyžadovaly žádné znalosti, jen trošku té logiky a češtinských obratů, jsem se dostal i na vysokou školu. První den jsem šel do školy téměř zpocený hrůzou, protože jsem měl pocit, že tady už mi moje zásada nečíst knihy neprojde. Strach nevydržel déle než týden. Tak dlouho mi trvalo, než jsem našel studentský server Blbec, kde byly otázky i odpovědi na takřka všechny předměty na ekonomce. Jak se s ním dobře žilo.
Ale jako je to vždy. Všechno krásné musí jednou skončit. Přišel ten osudný den D. Byl jsem na ústní zkoušce a učitel mě nemilosrdně drtil. Bojovali jsme o každé slovo o každý malý detail. Když se blížil konec, táhlo mi na čtyřku.

„Zeptám se ještě, četl jste nějakou publikace o problematice, o které se tady bavíme?“ dotázal se kantor. Tiše jsem hlesl, že ne. Bylo mi jasné, že se mi chudák snaží pomoct, ale bohužel netušil, že tohle mi bylo platné jako mrtvému zimník. Učitel byl velmi krutý.
„Co nějakou související literaturu, nebo něčí paměti, nebo něco,“ vyptával se dál. Stále jsem jen kroutil hlavou. V tom přišla ta osudová otázka. „Četl vy jste vůbec někdy něco?“ Kantor se odmlčel a úzkostlivě mě pozoroval.
„Ano,“ odpověděl jsem hrdě. „Když mi bylo šest, četl jsem knihu Vesmírné potvory.“
Zalapal po dechu. „C-cože?“ vysoukal ze sebe vystrašeně. Co zbývalo, než mu to zopakovat.
Nejdřív mě vyhodil, pak si mě zavolal zpátky, nemohl najít slova, tak mě vyhodil opět a ještě jednou mě vrátil. Když jsem skončil ten ping-pong, zase jsem stál před ním a čekal ortel.
Nechal si ode mě vysvětlit, jak je to možné. Řekl jsem mu svůj příběh a chvíli bylo ticho, pak se v něm probudila kantorská krev a asi se rozhodl, že mě zlomí.
„Dobře,“ řekl mi, „uděláme to takhle, dám vám trojku, když si přečtete jednu knihu ze školní knihovny, žádné diplomové práce nebo sborníky neuznávám, prostě knihu, určitě tam najdete pěkný ekonomický titul, kterých je plná.“
Zamyslel jsem se. „Jakoukoli knihu?“
„Přesně tak, a mějte na paměti, že i další semestr učím tento předmět. A další a další. Že je to váš povinný kurz to asi dodávat nemusím.“

Pochopil jsem. Co my zbývalo, musel jsem se tomuto nátlaku podvolit.
Vydal jsem se do knihovny. Zjistil jsem, že nejdřív musím podstoupit martýrium přihlašování. Statečně jsem vyplnil všechny dotazníky a probojoval se k databázi knih. Hodiny a hodiny jsem hledal nějakou knihu, do žádné se mi nechtělo. Pak mě jeden titul zarazil. Člověk i když nečte, tak mu přijde divné, že v ekonomické knihovně narazí na Alice’s advantures in wonderland. Když už musím trpět, bude trpět taky, řekl jsem si a titul si vypůjčil. Bylo to přesně tak, jak jsem si to z dětství pamatoval, nereálné postavičky tu se zvětšující či zmenšující. Mluvící, ač by neměly a tak dál. Byl jsem rád, že jsem se celá ta léta nemýlil.
Na opravném termínu jsem obsah převyprávěl do puntíku a dostal za tři. Učitel celou dobu vypadal, jako přezrálé rajče, co brzy pukne. Vyhrál jsem, bylo to sladké vítězství a ta obět za to stála.
Tak studuji dál a doufám, že se mým starým známým nepotkáme u státních závěrečných zkoušek.

Mohlo by tě zajímat: