Praktika z byrokracie na VŠE
NázoryPeripetie opakující se každým rokem okolo přidělování kolejí máme již všichni pevně zakořeněné pod kůží. Většina z nás, kolejníků, si rok co rok užije nějakou tu legraci při vyřizování všech potřebných formalit „nutných“ k ubytování. Mé letošní zážitky jsou pro mne ale obzvláště nezapomenutelné. Naprostá arogance všech zodpovědných osob, nulová komunikace mezi školou a Správou účelových zařízení (SÚZ), neschopnost organizace a absence zodpovědnosti. To jsou zřejmě hlavní důvody, proč jsem si musel projít vším, co popisuji na následujících řádcích.
Peripetie opakující se každým rokem okolo přidělování kolejí máme již všichni pevně zakořeněné pod kůží. Většina z nás, kolejníků, si rok co rok užije nějakou tu legraci při vyřizování všech potřebných formalit „nutných“ k ubytování. Mé letošní zážitky jsou pro mne ale obzvláště nezapomenutelné. Naprostá arogance všech zodpovědných osob, nulová komunikace mezi školou a Správou účelových zařízení (SÚZ), neschopnost organizace a absence zodpovědnosti. To jsou zřejmě hlavní důvody, proč jsem si musel projít vším, co popisuji na následujících řádcích.
Na ekonomce studuji již čtvrtým rokem. Letos byla v druhém kole přijímacího řízení na naši školu přijata i moje přítelkyně, takže jsme se těšili na společné bydlení na koleji. Po zkušenostech s výše uvedenými peripetiemi a byrokracií, o nichž Zuzka ode mne často slýchávala, se pro jistotu ohledně postupu v otázce kolejí informovala e-mailem přímo u paní Čížkové (studijní referentky). Tou byla ujištěna, že společně s oznámením o přijetí na školu obdrží poštou také formulář -– žádost o ubytování na koleji, tento pak vyplněný přepošle na SÚZ. Ačkoli byl postup jednoduchý, poněkud jsme znervózněli, když příslušný dopis nepřicházel. Když však ve čtvrtek přišel před polednem dopis z VŠE, oddychli jsme si. To jsme ještě netušili, že Žádost o ubytování na koleji v dopise jednoduše chybí. Neváhal jsem tedy zavolat znovu do školy, abych zjistil, jak se věci mají. Cituji paní Čížkovou: „Vaší přítelkyni jsem sdělila, že si má zavolat na SÚZ“… Paní Čížková, která nás nedávno informovala o postupu při podávání žádostí o kolej, nám dnes servírovala naprosto odlišné informace.
Nezbývalo tedy než rychle volat SÚZ. Nemusím asi popisovat, jaké jsem měl pocity, když mi paní z SÚZ sdělila, že toto není jejich problém ani problém školy, ale že nejpozději do zítřejšího dne (tedy do pátku) musí být vyplněná žádost podána. Jinak podle slov této dámy již není možnost jakkoli se v tomto školním roce na koleji ubytovat. Bylo nám oznámeno, ať si pro formulář přijedeme. Představa, že budu muset okamžitě do Prahy, odsud s formuláři zpět do Opavy na úřady pro „diskutabilní“ potvrzení o bydlišti rodičů a poté opět okamžitě do Prahy, byla nejen šílená, ale také naprosto nereálná. Pokusil jsem se tedy společně s paní na telefonu o vytisknutí formuláře z internetu -– pro nějakou hloupou chybu při stahování neúspěšně. Navrhl jsem proto, zda by nebylo možno formulář jednoduše nafaxovat. Narazil jsem však na naprostou a mně nepochopitelnou neochotu. Po desetiminutové přednášce, že tyto služby SÚZ jednoduše neposkytuje, mi zmiňovaná dáma předala k telefonu svou nadřízenou, paní Horáčkovou. Nutno přiznat, že paní Horáčková ke své cti nakonec ustoupila a slíbila tento papír nafaxovat. Bohužel z faxu třikrát vyjel jen bílý papír. Naštěstí se paralelně podařilo Zuzčině mamince formulář stáhnout v práci z jiného počítače. Nezbývalo než sehnat úřednici z Obecního úřadu, která ještě po své pracovní době potvrdila bydliště rodičů. A co nevídaného, byla ještě velice ochotná a navíc příjemná. Druhý den jsme tak mohli kompletní dokumentaci odfaxovat zpátky do Prahy.
Druhý problém nastal na SÚZ, když jsme žádali o konkrétní kolej -– blok Vltava na Jižním Městě. Měl jsem pocit, že by Zuzka měla v prvním ročníku logicky bydlet na Jižním Městě, když se tam odehrává celé její vyučování. Paní Horáčková mi však sdělila, že tyto koleje jsou již prakticky plné a ať s tímto raději nepočítáme. Rozhodnutí o přidělení konkrétního bloku prý bude zveřejněno asi za dva týdny. Po týdnu jsem se osmělil se na stav věcí informovat. K naší částečné úlevě jsme zjistili, že Zuzka dostala Jižní Město, avšak, k našemu zklamání, kolej Blanici. Po neúspěšných pokusech dovolat se na kohokoli kompetentního z koleje Vltava jsem se nakonec dovolal na vedení koleje Blanice, zda-li by bylo možné v rámci Jižního Města bloky vyměnit. Paní Kopáčková mi sdělila, že z toho nebudeme dělat žádnou vědu, napsala si moje jméno a vše se zdálo být vyřízené. Současně jsem se informoval na možnost ubytovat se o den dříve, než bylo oficiální datum nastěhování na mém dekretu. Ani to nebyl problém. Pouze jsem byl upozorněn na to, že přednost budou mít studenti, kteří se nastěhovávají v řádném termínu. Do Prahy jsme proto vyrazili v pondělí brzy ráno. Následovalo nekonečné čekání ve frontě ve vestibulu Blanice, o kterém se zde nebudu rozepisovat. Na řadu jsme se dostali ve tři hodiny odpoledne. Paní Kopáčková mi razantně sdělila, že mne dnes neubytuje. Datum na dekretu je totiž až zítřejší…
Unaven celodenním čekáním jsem odešel zkusit štěstí na sousední Vltavu, kde kupodivu žádná fronta nebyla. U místní obsluhy jsem vysvětlil naši situaci, včetně slibu paní Kopáčkové uskutečnit naši výměnu s přítelkyní tak, abychom mohli bydlet spolu. Paní ubytovatelka Kronusová mi sdělila, že nic takového možné není a neváhala volat paní Kopáčkové, jak jen mohla něco takového slíbit! Paní Kopáčková jednoduše popřela, že by kdy něco takového udělala.
Tou dobou jsme již přemýšleli, kde budeme v noci spát a hlavně jsme začali ztrácet iluze, že se nám vůbec partnerák podaří zařídit. Úplnou náhodou jsme nakonec narazili na člověka, který by s námi příslušnou výměnu rád provedl. Řešil totiž celý den obdobný problém! Domluvili jsme se tedy na druhý den a odjeli nocovat na Jarov. Ráno jsme byli u paní Horáčkové raději o hodinu dříve, abychom se vyhnuli nezbytným frontám. Paní Horáčková nejprve tvrdila, že jednoduchou výměnu dvou pokojů, se kterou oba zúčastnění souhlasí, zřejmě nebude moci provést. Nakonec se ji však podařilo, po troše naléhání, přesvědčit a celá akce přepisu v počítači netrvala déle než dvě minuty. Poté jsme se urychleně přesunuli do oblíbené fronty na Jižním Městě. Byli jsme tam v devět ráno. Na řadu jsme se dostali ve čtyři hodiny odpoledne, těsně před „zavíračkou“. Za námi stálo ještě mnoho studentů. Ti už měli ten den smůlu. Vedení kolejí si zkrátka vůbec nedokázalo rozvrhnout přiměřený počet lidí, který jsou schopni za den odbavit. Před Blanicí jsem pak viděl třeba skupinky studentek ze Slovenska, které sice měly dekrety právě na pondělí, ale vrátka paní Kopáčkové před nimi byla prostě zavřena přesně v 16.00. Že nemají kde přespat, nikoho vůbec nezajímalo. Za to přece mohou vždycky ti druzí. Ostatně celá anabáze byla poměrně názorně a naturalisticky vidět v hlavní zpravodajské relaci TV NOVA ještě týž den.
V kanceláři všemocné paní Kopáčkové jsme se se dvěma dekrety na jeden konkrétní pokoj cítili již poměrně vítězoslavně. Paní Kopáčkovou jsem jen upozornil na to, že u ní máme s přítelkyní rezervovaný společný pokoj. Další překvapení: na jejím seznamu lidí, kteří žádali o partnerák, jsme nefigurovali. Nakonec jsme ho ale dostali – z milosti. Nyní už bylo potřeba jen vyzvednout klíče od přiděleného pokoje. Paní uklízečka nám ovšem sdělila, že klíče od našeho pokoje už má někdo jiný. Stalo se prostě to, že byla „omylem“ jedna dvoulůžková buňka přidělena čtyřem lidem. Vedlejší buňka byla naštěstí volná. Konalo se tedy další kolo čekání a vyřizování. Výsledkem bylo svolení okupovat druhou volnou buňku. Situace se však opakovala: paní uklízečka nás opět informovala o tom, že buňka je již obsazena. Lehce jsme tím znervózněli. Nakonec se ale ukázalo, že šlo jen o nedorozumění a buňka je volná.
Po dvou dnech naprosto neskutečných zážitků a po nespočetně mnoha telefonátech jsme tedy nakonec dosáhli toho, co by se na jiné škole zřejmě vyřešilo během nesrovnatelně kratší doby -– byli jsme zdárně ubytováni. Je ironií, že veškerou zodpovědnost za tato praktika z byrokracie musím přičíst právě VŠE, jakožto přímému nadřízenému SÚZ. Vždyť jsem-li něčí nadřízený, pak jsem rovněž za jeho skutky plně zodpovědný. Ponechám na každém z vás, zda byste si takového „manažera“ dovolili ponechat ve firmě či nikoli.
Nahrávání ...
