Pragulic: Jak vypadá Praha očima bezdomovců
Studentský život
Reportáž vyšla v dubnovém tištěném čísle v roce 2022, svůj prostor by ale měla dostat i na našem webu.
Václav Šíma, bezdomovec, který svůj domov ale má – pod Hlávkovým mostem. Není takový, na který jsme zvyklí, ale on ho tak vnímá. Ve svém příbytku v podchodu má totiž vše, co potřebuje. Pan Václav, nejstarší průvodce projektu Pragulic, provádí Prahou, a to velmi netradičním způsobem. Ukazuje ji v úplně jiném světle a otevírá tak oči těm, kteří nemusí každý den řešit existenční problémy. Vypráví o svém životě, o problémech lidí bez domova, o tom, jaké mají možnosti a s čím se každodenně potýkají.
S panem Václavem, který se po třítýdenním boji s covidem opět vrátil k provádění, se potkáváme na náměstí Republiky u obchodního domu Kotva. Hned v prvních minutách se dozvídáme o jeho historii v Pragulicu. Už několik let ukazuje lidem, že to, že je na ulici, automaticky neznamená, že musí být špinavý a žít v bídě.
Pan Václav o sobě říká, že je bezdomovcem z vlastní vůle. Vypráví, jak přišel o veškerý majetek. Přepsal ho na svou manželku po jeho nelegálních obchodech s levnými topnými oleji. Koukám na něj trochu zmateným pohledem. „Vy jste neviděla Devadesátky?” (seriál České televize popisující dění v České republici na konci minulého století, pozn. red.) ptá se mě, „no to víte, to se dělalo.“
Přesouváme se pomalou chůzí od náměstí Míru směrem k parku Těšnov a pan Václav dál vypráví. Vysvětluje, že nemá cit v pravé ruce a místo toho, aby si ji v nemocnici nechal ošetřit, rozhodl se zůstat se svým psem Astorem. Prý mu to dluží, protože mu zachránil život, když na něj rýčem zaútočil další bezdomovec. Astora má od štěňátka a nyní jsou nerozlučnými parťáky. Upřednostnil ho, i když mu byl nabízen sociální byt. „Vím, že by se tam Astorovi nelíbilo,“ vysvětluje.
Za chůze se dozvídáme další fakta o bezdomovectví. V Praze je pět až sedm tisíc lidí bez domova. A na každého z nich připadá v Praze lůžko. Ať už v noclehárně nebo na ubytovně. V ostatních městech v republice je situace horší, proto hodně bezdomovců do Prahy migruje.
Václav vysvětluje, že být bezdomovcem automaticky neznamená zápach a špínu. Říká, že kdyby se chtěl před zimou schovat třeba do Palladia, tak si tam klidně zaleze a prochází se. Na rozdíl od těch, kteří péči o sebe zanedbávají. „Nesmí se pak divit, že je ochranka vyhodí. Já se chodím umýt na Karlín a taky si do prádelny vyprat,“ popisuje.
Alkohol v krvi? Bohužel, nemůžete zůstat
V parku Těšnov, kde se nacházíme, pravidelně staví dodávka Armády spásy a ve výdejním okénku zdarma poskytuje jídlo. Václav říká, že sem občas také chodí a mezi bezdomoveckou komunitou je to oblíbená forma pomoci. Vydávají totiž jídlo i lidem pod vlivem alkoholu, což v ostatních institucích jako jsou ubytovny, různá centra nebo noclehárny nelze. Ve většině takových institucí je nulová tolerance a stejně tak i při akcích jako je Nocleženka.
Alkoholismus je opravdu obrovským problémem a lidí jako Václav, kteří si dají pivo jen občas na chuť, je málo. Mladší generace inklinuje i k tvrdším drogám. Začínám chápat, že je to pro některé lidi začarovaný kruh. Ve špatné životní situaci se dostanou na ulici a tím, že neplatí sociální a zdravotní pojištění, se z dluhů pak těžko dostávají. Nepomůže například ani Milostivé léto, během kterého se sice dluh smaže, ale pokud člověk nemá práci nebo zdroj ze kterého pojištění dále platit, ocitne se tam, kde začal. Taková byla i Václavova situace. Teď už je ale v tom věku, kdy dosáhne na důchod. „Za moje odpracovaný léta dostávám důchod, ale většina lidí na ulici se ho už třeba ani nedožije,“ vysvětluje. Z důchodu nyní platí právě pojištění a jinak si vydělává prohlídkami pro Pragulic.
Po přechodu Hlávkova mostu už nás Václav bere k jeho obydlí. Scházíme dolů podchodem k řece. Slyšíme štěkot hlídače Astora a vidíme ve větru vlající vyprané prádlo. Stavíme se dole v podchodu, nakláníme se přes zábradlí a hledíme dolů k řece. Václavova zahrádka nás všechny zaujme na první pohled – záhonky a plot se sbírkou několika desítek hrnečků, ve kterých na jaře rostou bylinky. Přímo dolů k řece a obydlí nejdeme, ale Václav vytahuje mobil a vnitřek nám ukazuje na fotkách. Vchod je hezky vyzdobený vyvěšenými pánvičkami a interiér díky matracím na pohled působí pohodlně. Všichni jsme mile překvapeni, protože takové to nikdo z nás nečekal.
Bydlení není jen na lavičkách
Po zhlédnutí Václavova domova nás napadá několik otázek, třeba jak si nabíjí mobil nebo nás překvapí, že má i počítač. Vysvětluje nám, že má několik silných power banek, které používá pro obojí a nabíjí si je u známých.
Pod Hlávkovým mostem tráví již patnáctou zimu a o svém životním stylu tak mluví jako by se nechumelilo. My se ale občas nestačíme divit. „Vodu si chodím natočit do PETek tady na benzínku, tam chodím i na záchod. Vařím si na vařiči a občas si tady se sousedem uděláme v létě grilovačku. Jsem takhle spokojený,“ popisuje.
Pokračujeme směrem ke Štefánikovu mostu po nábřeží Kapitána Jaroše a zastavujeme u lodi Hermés. Plavidlo původně určené pro přepravu nákladů a zboží dnes slouží jako noclehárna. Výstavba sociálních zařízení je v Praze problematická, a proto je jeho umístění na vodě takovým kompromisem.
Blíží se konec prohlídky a my míříme zpět k OD Kotva. Už se třeseme zimou a vítr se nám dostává pod kůži. Václavovi přijde tenhle pohled docela vtipný a utahuje si z nás: „Tohle je nic. Aspoň jste si to vyzkoušeli se vším všudy.“
Foto: Pragulic
Mohlo by tě zajímat:
- Sociální kavárny: Zajděte si na kávu a udělejte dobrý skutek
- Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí
- Vývoj areálu ekonomky: přes vinice a plynárnu k moderní univerzitě 21. století
Nahrávání ...
