Pracovat pro studentské agentury je občas o nervy
Kariéra, NázoryObčasné brigády jsou v Praze v současnosti doménou několika personálních agentur. Jejich kvalita je různá a mé zkušenosti s nimi jsou více méně pouze negativní. Poslední zážitek s jednou z nich ve mně ale vyvolává takové pocity, že se o ně prostě musím podělit.
Občasné brigády jsou v Praze v současnosti doménou několika personálních agentur. Jejich kvalita je různá a mé zkušenosti s nimi jsou více méně pouze negativní. Poslední zážitek s jednou z nich ve mně ale vyvolává takové pocity, že se o ně prostě musím podělit.
Na nepříjemné zacházení s brigádníky v agenturách jsem si už docela zvykl. Pracovník je jen póvl, který je ochotný za pár korun spáchat téměř cokoliv, a podle toho se s ním zachází. Výjimkou je jen několik málo agentur, ve kterých se situace za poslední dobu zlepšila. S příjemným vystupováním najatých „personalistek“ se člověk setká jen tehdy, když už agentuře skutečně teče do bot a nemůže sehnat nikoho na brigádu, která začíná třeba už za pár hodin. V takovém případě je telefonní operátorka (větší význam tyto osoby skutečně nemají) najednou schopna naslibovat hory doly, snad i zlaté prasátko. Člověk by skoro uvěřil, že tu nepříjemnou megeru, která mu ještě včera ani neodpověděla na pozdrav a nevěnovala mu jediný svůj pohled, přes noc osvítil duch svatý. Je to skutečně jen dojem.
Pro Aulu jsem pracoval dvakrát. V prvním případě vše probíhalo relativně „hladce“. Pouze povinné nepříjemné jednání, jak je popsáno výše, a několik zbytečných cest na Strahov. Jedna cesta kvůli registraci (tu ještě chápu), jedna kvůli rezervaci (telefonické dobrozdání ani jakási pseudoelektronická rezervace po internetu nestačí – musí být stvrzena několikavteřinovým osobním kontaktem se sedmihlavou saní) a další s potvrzeným výkazem. Zaslání cáru papíru poštou je možné skutečně jen výjimečně – důvod mi vysvětlen nebyl ani na požádání. Poslední cestu na Strahov jsem si ušetřil tím, že jsem agentuře svěřil své číslo účtu. Peníze z první brigády přišly bez problémů.
Boj o mzdu za druhou brigádu ovšem již tak snadný nebyl. Po měsíci čekání jsem z výpisu z bankovního účtu zjistil, že peníze z Auly nedorazily. V agentuře mi bylo vysvětleno, že si za to můžu sám, jelikož jsem jim k výkazu nepřiložil číslo účtu. Domněnka, že stačí sdělit číslo účtu jednou, byla mylná. V Aule totiž zřejmě předpokládají, že si student mění svůj účet nejméně jednou do měsíce. Peníze mi prý můžou poslat znova, ale bude to trvat tak měsíc nebo dva, protože právě teď mají moc práce. Na dotaz, co může na jednom příkazu k úhradě trvat dva měsíce, mi opět nebylo kloudně odpovězeno. Se zaťatými zuby jsem byl nucen přijmout nabídku osobního převzetí výplaty. Na mé vyjádření, že se tedy někdy příští týden pro peníze zastavím, reagovala operátorka podrážděně slovy: „No ale nejdřív se musíte aspoň den předem objednat.“ Pokorně jsem tedy uposlechl jejího rozkazu, ačkoliv jsem jeho významu příliš nerozuměl, a v úterý se pokusil objednat na středu. „Středa je už plná,“ odsekla úřednice na můj požadavek: „přijďte ve čtvrtek.“ Tento den se mi vůbec nehodil, ale rezignoval jsem a ve čtvrtek do Auly skutečně dorazil. Jelikož jsem byl objednaný, domníval jsem se, že peníze už budou připravené. Chyba lávky. Po mém požadavku začala žena za pultem prohledávat zřejmě všechny složky všech svých brigádníků. Abych se nenudil, hodila mi na pult také hromadu desek, abych se našel. Moje složka se však někam ztratila, čemuž jsem se při pohledu na jejich organizaci vůbec nedivil. Úřednice znejistěla, ještě třikrát se mne zeptala na jméno, zmateně prohledávala haldy prohlášení o dani a pak mi oznámila, že na mne nemá čas a že budu muset přijít za týden. To už jsem reagoval podrážděně i já a sdělil jsem jí, že se od pultíku nehnu, dokud nedostanu své peníze. Slečna nato nevrle prohlásila, že se asi teda postaví na hlavu. Její nabídku jsem nepřijal a místo toho jsem se snažil upozornit na možnou evidenci v počítači, do kterého se po celou dobu ani nepodívala. Začala na mne už skutečně křičet, ať jí laskavě neradím, kde tam co mají. Na pátrání ale brzy rezignovala a ukázala mi dveře. Požádal jsem ji tedy o kontakt na jejího šéfa. Další podrážděná reakce byla strohá: „Nemám!“ Toto tvrzení jsem nepochopil a odmítal jsem uvěřit, že tuto agenturu vede tohle totalitní monstrum samo (na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo). Po dalším domáhání se svých práv nakonec slečna skutečně nějakého šéfa zavolala. S tímto člověkem se již dalo celkem normálně komunikovat. Dohodli jsme se na kompromisním řešení, totiž že mi hned druhý den zašlou výplatu na účet.
Po více než týdnu jsem zjistil, že můj bankovní účet o částku z Auly bohatší opět není. Znovu jsem proto sedl k telefonu a volal do své oblíbené „personální“ agentury. Slečna operátorka mi sdělila, že mi její šéf slíbil něco nereálného, jelikož u nich vůbec nemám podepsanou dohodu o provedení práce. Byl mi nabídnut další výlet na Strahov (samozřejmě s objednáním). Toto jsem opět odmítl a snažil jsem se slečně vysvětlit, že mi lže. Sama totiž dobře věděla, že mé dokumenty ztratili oni. Problém tedy není v tom, že bych já cokoliv nepodepsal. Telefonické spojení ale vypadlo a mé další pokusy kontaktovat Aulu se nezdařily. Na maily ani faxy nikdo neodpovídal.
Když jsem spočítal všechny své náklady na tuto jednu brigádu, tj. samotnou brigádu, telefonní poplatky, hodiny strávené na cestě do Auly a v Aule pročekané a také dobu strávenou nad psaním tohoto článku (píšu rychle), vyšla mi neuvěřitelná částka 22,- hrubého na hodinu (z původních šedesáti). A to jsem ještě nepřipočetl náklady na svou duševní regeneraci. Pracovat pro takovou agenturu je skutečně radost – až na kost.
Pozn.: Těsně před uzávěrkou tohoto čísla jsem se omluvy z Auly dočkal. Včetně konstatování, že chyba byla skutečně na jejich straně a peníze by již měly být na účtu. Nezbývá než doufat, že podobné moratorium při dožadování se svých práv bylo v mém případě spíše výjimečné…
Nahrávání ...
