Pozoruhodný svět na stole účetního

29. 10. 2005 | | Nezařazené

Kniha nepříliš čtivá a přesto tak fascinující, kniha neklidu a přece tak klidná. Takový je román neromán portugalského modernistického autora Fernanda Pessoy. Koho někdy uchvátil Kafka, bude nadšen, kdo očekává klasický románový příběh, knihu asi „neklidně“ odloží. I já jsem se knihou zpočátku prokousával pomalu. Nakonec mě ale literární svět Knihy neklidu přeci jen chytnul a nepustil. Stále jsem si totiž v duchu musel klást otázky.

Fernando Pessoa:
Kniha neklidu
(Livro do Desassossego)

Kniha nepříliš čtivá a přesto tak fascinující, kniha neklidu a přece tak klidná. Takový je román neromán portugalského modernistického autora Fernanda Pessoy. Koho někdy uchvátil Kafka, bude nadšen, kdo očekává klasický románový příběh, knihu asi „neklidně“ odloží.

I já jsem se knihou zpočátku prokousával pomalu. Nakonec mě ale literární svět Knihy neklidu přeci jen chytnul a nepustil. Stále jsem si totiž v duchu musel klást otázky. Čtu román nebo deník? Aforismy nebo filosofickou esej? Od každého něco a přitom ani jedno. Románu odpovídá kniha snad jen rozsahem, deník připomíná především občasná datace. Snad nejblíže má k filosofické eseji, ale myšlenky přicházejí značně nesourodě, nesouvisle, přerušovány třeba právě aforismy. Přesto obraz světa, který kniha vytváří, působí uceleně. Zkrátka takový, jaký je život podle představ autora. Chaotický a přitom uspořádaný. Neklidný a přitom klidný.

Pro hlavního hrdinu modernistického románu našla literární věda výraz „antihrdina“, lépe a přesněji však „muž bez vlastností“. Nejde o rozlišení kladný nebo záporný hrdina, ale o to, že neznáme jeho charakter. Vlastnosti můžeme odhadovat jen skrze jeho myšlenky. Ani jeho vzhled netušíme. Právě taková je i hlavní postava pomocného účetního Bernarda Soarese; jak typické, že jeho jméno se jen tak mimochodem dovídáme až pár desítek stran před koncem. Jaký pak má význam, že víme, že je Portugalec a že žije v Lisabonu?

Postava účetního je vypravěčem a  nabízí se tak i přirovnání k autorovi. Lze ale Soarese ztotožnit s Fernandem Pessoou? Zjednodušeně jistě ano a můžeme to i předpokládat. Ale my autora neznáme, můžeme se jen dohadovat. A není to ani podstatné. Důležité je, o čem kniha vypovídá, co říká.

Soares takřka nevytáhne paty ze svého domu (mimo cesty do práce), ve svých myšlenkách však procestoval celý svět. Jeho fantazie mu přináší nesrovnatelně větší požitek, než jaký může získat cestováním. Ještě obecněji řečeno, mnohem větší význam pro něj má jeho vnitřní svět. Ten vnější, v němž tupě odvádí, ekonomové prominou, svou nudnou účetnickou práci, jej snad ani nezajímá. Že takový pohled může působit dost depresivně? Ale co v případě, necháme-li pracovat svou fantazii? „Člověk by neměl mít příležitost vidět svou vlastní tvář. Není nic strašnějšího. Příroda nás obdařila tím, že ji vidět nemůže, zrovna tak jako se nemůže podívat sám sobě do očí. Jen v hladině řek a jezer mohl svůj obličej spatřit. A i postoj, který k tomu musel zaujmout, byl symbolický. Musel se sklonit, snížit se, aby spáchal tu hanebnost a viděl se. Tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši.“ Kolik je v tom v dnešní – mnohdy povrchní – době pravdy, kouzla a nadhledu!

Možná vám potom nepřijdou chvíle strávené nad dvě stě padesáti stránkami zbytečné, jak se mi to jevilo zpočátku. Možná objevíte více skrytých kouzel než já a sami si pak pro sebe řeknete: tak pesimistické a přitom tolik povzbuzující. Tak neklidné a přitom tak klidné.

Mohlo by tě zajímat: