Potřebuje svět tolik filmových recenzentů?
NázoryBerlinale 2011 se stalo minulostí a všem nevlivným návštěvníkům
nezbývá nic jiného než čekat, kolik filmů z festivalové nabídky se
objeví i v distribuci jejich země. O tom ale již rozhodují ti
vlivní.
Jak jsem mohl na vlastní kůži zakusit, vybrat si z necelých čtyř
stovek snímků je téměř nadlidský úkol. Obzvláště nevyhledáváte-li
žádnou konkrétní festivalovou sekci jako já. Zuřivě jsem listoval
katalogem a snažil jsem se zahlídnout povědomé jméno v hereckém obsazení
nebo na samotné režisérské stoličce.
Po dvou dnech jsem zjistil, že podle tohoto schématu bych daleko nedošel.
Nejenže převážnou část filmů natočili pro mě naprosto neznámí lidé,
ale i obstarat zavčasu lístky na podobná představení byl
opravdu kumšt.
Nakonec jsem zvolil taktiku takovou, abych lístky shánět nemusel. To
znamenalo chodit pouze na novinářské projekce. Zde jsem od ostatních okoukal
další trik, a to ptát se ostatních na jejich doporučení. Potkal jsem tak
jednoho německého novináře, který mi horlivě doporučoval jakýsi
íránský film ze soutěžní sekce, zatímco já jsem mu doporučil jakýsi
režisérský debut jednoho argentinského režiséra. Hodil na mě podivný
pohled a odešel.
Na íránský film jsem chtěl vyrazit, ale časový rozvrh mi to nedovolil.
Skoro stejně podivný výraz jako německý novinář, akorát s dvakrát tak
smolným nádechem jsem měl, když jsem se dozvěděl, že tento film sklidil
téměř všechny hlavní ceny. Mimochodem se jednalo o film Jodaeiye Nader a
Simin (Nader a Simin – odloučení) od režiséra Asghara Farhadiho.
V případě německého novináře jeho doporučení vyšlo, jenže počet
novinářů na Berlinale několikanásobně převyšoval samotný počet filmů.
A co novinář, to názor (věřme tomuto teoretickému modelu), takže ve
výsledku výběr filmů se o moc nezjednodušuje. Dokonce mě tento počet
„filmových“ redaktorů soustředěných na jednom místě přivedl
k jedné kacířské myšlence. Věřím, že na Berlinale se vyskytoval pouze
zlomek těchto novinářů, proto se ptám, je opravdu potřeba takové
množství?
Přiznejme si, kdo z nás čte pravidelně filmové recenze? Myslím, že
takových moc nebude. Radši dáváme na doporučení někoho z našich
známých (nebo aspoň imaginárních známých v internetovém světě).
K recenzi toho cizího recenzenta s vyšinutým vkusem a divným názorem se
dostáváme až ve chvíli, kdy nás nějaký film mimořádně osloví nebo se
úplnou náhodou ocitneme recenzi tváří v tvář.
Důležitou roli v tomto přístupu hraje fakt, jak k filmu jako takovému
přistupujeme. Pokud si jdeme „odpočinout“ k nějakému hollywoodskému
blockbusteru, ve kterém Bruce Willis zachraňuje svět a utrpí jen pár
škrábanců, názor někoho cizího asi není nutný. Recenzent i divák ví,
že Willis je hláškující borec a kuličkovou pistolí sejmout vrtulník
není problém, a na tom se nic jiného nezmění.
U filmů, kterým můžeme říkat umění, se pohybujeme v cyklu, který
je příznačný i pro další odvětví kultury. Texty o kultuře tak čtou
novináři mezi sebou, tvůrci a skalní příznivci. Je to tak správně?
Nahrávání ...
