Postavili by se dnešní studenti sovětským tankům?

17. 1. 2019 | | Názory I. Štern

Jsem skálopevně přesvědčen, že i dnešní studenti by se byli sovětské okupaci postavili stejně jako mladí lidé v srpnu 1968. V tom se asi generace od sebe příliš neliší. Přesto si myslím, že je to ne příliš šťastně položená otázka.

Dnešní doba, jíž je formována současná mladá generace, je nesrovnatelná s dobou před 50 lety. Nejen zde na východní straně tehdejší železné opony, ale i na Západě. Tehdy byl svět  srozumitelný, jeho hrozby snadno rozpoznatelné.

Autorem článku je Ivan Štern, externí redaktor Českého rozhlasu a bývalý student VŠE z období okupace

Studentská hnutí roku 1968 navzdory tomu, že si vzájemně neporozuměla, sledovala stejný cíl. Svobodnou a emancipovanou společnost. Boj proti imperialismu, přítomnému na obou stranách železné opony.

Rudi Dutschke, vůdce německé studentské vzpoury byl na jaře 1968 zdvořile, ale nespravedlivě, vypoklonkován z pražské filosofické fakulty, jen proto, že své názory líčil jazykem, na nějž byli pražští studenti alergičtí. Připomínal jim hantýrku marx-leninské propagandy. Pro Dutschkeho týž jazyk byl stále jazykem původním, neotřelým a autentickým. Mluvili jím přece svobodomyslní sociální demokraté z počátku 20. století. Ti, co sdíleli přesvědčení, že demokracie je jedinou myslitelnou cestou k sociálně spravedlivé společnosti.

Studentská hnutí byla antiimperialistická. Z povahy věci protestovala (na Západě) jak proti válce ve Vietnamu, tak odmítala komunismus. Komunismus považovala jen za jiný projev imperialismu, jen za jiný způsob potlačování lidských práv a občanských svobod.

Hrozby a nepřátelé s dobou spojení byli zřetelní, srozumitelní a popsatelní.

Malý a skromný záchvěv svobody, jímž lze charakterizovat dobu Pražského jara, už sám o sobě silně motivoval. Přinášel naději do budoucna. Něco podobného pociťovali i studenti na Západě. „Neznali nezaměstnanost, neznali AIDS, neznali změnu klimatu, neznali globalizaci se všemi jejími vlivy a mohli jakýkoli nesmysl formulovat jako alternativu,“ říká v roce 2008 Daniel Con-Bendit v rozhovoru s Adamem Michnikem: „Byli jsme přesvědčeni, že máme budoucnost. A hodlali jsme ji také naplnit. Dnes se mladí lidé ptají: Kde je naše budoucnost?“

V dějinách Evropy nepochybně zažíváme snad ty nejlepší časy, které kdy Evropa měla šanci žít. Jsme svobodní, můžeme si jet, kam chceme, můžeme se v Evropě usadit, kde chceme, můžeme si říkat a psát, co chceme. Jakmile jsme ale dotázáni na budoucnost, modlíme se, aby v tom lepším případě bylo stále stejně. Každá změna, jíž jsme svědky, bývá k horšímu. Ne nadarmo.

Vše, co demokracie a svoboda nabízí, má ambivalentní ráz.  Vše, co v demokracii „tvrdí muziku“, se může stát obratem jejím účinným hrobařem. Stačí málo, a právní stát se zvrátí ve svůj protiklad, v lepším případě ve svoji karikaturu. Sociální spravedlnost se může zvrhnout v nespravedlnost do nebe volající. Stačí někoho obdarovat cestou korupce nějakou výsadou. Kapitalismus, tato nesporná spása lidstva, díky hromadné výrobě si poradil s hladomory a epidemiemi nemocí, pramenících z hladu a špatné hygieny, a považovaný za jeden z pilířů svobodné a demokratické společnosti, může velmi snadno, a také se tak děje, atrofovat ve vládu oligarchie. Samu demokracii pak nenápadně vyprazdňuje, až se stane prázdnou skořápkou.

Dnešní studenti jednoduše nedostanou tu šanci a to „štěstí“ postavit se nájezdu sovětských tanků, jako ji dostali mladí lidé v roce 1968. Vpád tanků do Československa zcela zřetelně znamenal konec pokusu humanizovat socialismus bolševického ražení, byť v první fázi sporu národ nad Rusy i jejich tanky vyhrál a donutil je změnit taktiku.

Dnes obtížně rozpoznáme, zda už nastal konec demokracie. Její rozklad probíhá nenápadně. Je o to úspěšnější, o co méně aktivní je občanská společnost, o co méně tvořivé jsou demokratické politické strany.

V rozhovoru s Adamem Michnikem Daniel Con-Bendit v roce 2008 rozvádí, proč dnešním mladým nezávidí. Chápe jejich strach z budoucnosti. Chápe jejich nechuť k revoltě, protože si každým okamžikem musí klást otázku, co bude zítra, kde budou zítra a jak vůbec mají utvářet vlastní život. A uzavřel „To je ten velký rozdíl, který mě nutí říkat, že je dnes obtížnější být mladým. Chytrolíni, většinou účastníci roku 1968, plácají nesmysly, když prohlašují, že mladí lidé jsou dnes apolitičtí. Není to pravda. Působí třebas v nevládních organizacích. Jednoduše zjistili, že dnešek nabízí řadu jiných forem, než nabízel rok 1968, jak být politicky aktivní.“

Sám bych dodal, že znám řadu takových mladých lidí, popsaným způsobem politicky aktivních. A to navzdory existenciálním pochybnostem, jimiž je dnešní doba sytí. Odvahu, již mají zapotřebí, lze s klidem srovnat s odvahou mladíka, který před  50 lety vylezl na sovětský tank, aby těm s rudými hvězdami vysvětlil, jak strašlivě pochybili. A zaslouží si stejný obdiv, jako si jej zasluhuje národ, který svoji při se sovětským imperialismem v srpnu 1968 vyhrál.

Mohlo by tě zajímat: