Palác Akropolis

19. 3. 2006 | | Nezařazené

Tramvaj číslo devět nabere na své bludné pouti mezi Nákladovým nádražím a Nákladovým nádražím ze zoufalství kurs žižkovský vysílač. Pomalu a houpavě se blíží a v cestujícím sílí obavy ze sebevražedného útoku. Na Olšanském náměstí se v panické hrůze vyrve davu a opustí palubu sebevražedného korábu. Ten však jako zbaven ďábla svůj temný úmysl změní a uhne doprava, prý míří na jakéhosi Winstona.

Palác Akropolis
Kubelíkova 1548/27, Praha 3-Žižkov

Tramvaj číslo devět nabere na své bludné pouti mezi Nákladovým nádražím a Nákladovým nádražím ze zoufalství kurs žižkovský vysílač. Pomalu a houpavě se blíží a v cestujícím sílí obavy ze sebevražedného útoku. Na Olšanském náměstí se v panické hrůze vyrve davu a opustí palubu sebevražedného korábu. Ten však jako zbaven ďábla svůj temný úmysl změní a uhne doprava, prý míří na jakéhosi Winstona. Vyděšený cestující fascinován původním cílem vyrazí na bližší prohlídku. Kupodivu ho přesné kopírování onoho kurzu nedovede pod železobetonové monstrum, ale k jednomu z nejzásadnějších multifunkčních klubů dnešní Prahy.

Palác Akropolis sídlí v mohutném rohovém domě z roku 1927, utopeném v žižkovských uličkách. Původně byla Akropole kombinací divadla a kina, o obě funkce však postupem času přišla. Z dlouhého totalitního spánku se probudila až v roce 1991, kdy se dostala do soukromých rukou.

Dost dějepisu. Dnes určuje Akropole značnou měrou dění na kulturním poli a to nejen pražském. Těžko říci, zda se tu hraje underground, pod zemí se tu děje skoro všechno. Z ulice jedny dveře, do kavárny pro lístky, odložit si v šatně a hurá pod zem. Tedy, jen jedny schody a už jsme v útulném foyer. V centru místního podzemí. Na jeho zdech se obvykle odehrává nějaká výstava, obvykle fotografická. Pojďme nejprve pod schody, do Divadelního baru.

Tmavý, intimní, jako by vypadl ze staré Prahy. Moc bych za to nedal, že u zdejších nemnoha dřevěných stolů sedávaly legendární žižkovské postavičky. Ale žádného prvorepublikového harmonikáře zde neuslyšíme, to spíš nějaké kytary či reggae. Velký barový pult s pohodovou obsluhou přímo svádí ke konzumaci (pití). Ceny sice nejsou z „nestudentštějších“ – půllitr ležáku Staropramenu vám odlehčí kapsu o pětadvacet, „dvoudecka“ vína o třicet – na pražské poměry ale naprosto v pohodě. Pokud dostanete pití do plastového kelímku, nedivte se, probíhá nějaká větší akce. Pojďme se tedy podívat, co se děje jinde. Cestou zpět do foyer ještě navštívíme místní toalety. Jestli tu něco vypadá undergroundově, jsou to ony. Potagované zdi, a ne příliš voňavě. Provozovatel se ovšem snaží, aby se návštěvník po většinu času nebál vykonávat svou potřebu.

Napravo od schodů se vydáme dlouhou chodbou, která nás na svém konci vyplivne na chilloutové „malé scéně“. Je tu další barpult a o poznání více stolů. Pro nasávání platí i zde to samé co v baru. Stejná obsluha, stejné ceny. Jdeme dál a ocitáme se přímo uprostřed tak zvané „velké scény“. Právě zde se původně divadelničilo, dnes se tu odehrávají koncerty – od reggae a ska přes nezávislý kytarový pop až k elektronice. Při nejnabitějších akcích se sem vměstnají přibližně čtyři stovky zábavychtivých. Pokud některý z nich stočí svůj pohled na stěny, všimne si plastik. Bude-li informovanější, bude vědět, že je zde zanechala rekonstrukce z devadesátých let, kterou koncipoval výtvarník František Skála. Po stranách vedou schody na balkón se sedačkami, využívaný především při občasných návratech sálu k divadelní funkci.
Pojďme ale ven, dveřmi vzadu rovnou do foyer a po schodech zpět na povrch. V kavárně sice obsluhují pohledné slečny, ty si necháme napříště a do jiné rubriky, a míříme po ulici do místní restaurace.

Její interiér navrhoval opět František Skála a celkově je jedna z nejhezčích v Praze. Bývá plná anglicky mluvících turistů i českých umělců, já jsem zde pokaždé potkal někoho známého z hudební či filmové scény. Ceny pití ujdou, s jídlem je to ovšem o poznání horší. Útěchou budiž alespoň to, že na vlastním webu mají celý nápojový i jídelní lístek, takže víme, do čeho jdeme. Okolo stolů se motá opět vesměs pohodová a rychlá obsluha, toalety velmi pěkné.

Podivuhodné je ovšem použití ubrousků v roli toaletního papíru, snad se jednalo o výjimku. Ještě kurióznější je ovšem celá jedna stránka v jídelním lístku, věnovaná pochutinám pro čtyřnohé miláčky. Psa ovšem nechovám, zato můj potkan jistě doma hladoví, takže honem odsud a za ním. Jinak bych tu vydržel mnohem déle…

Mohlo by tě zajímat: