Ostrov svobody hraje pod taktovkou Raúla Castra
Cestování„Ne abys tam na té Kubě šířila demokracii, za to by si tě tam mohli
nechat nebo tě minimálně prošacovat,“ radila mi kamarádka těsně
předtím, než jsem s posádkou vyrazila do země bratrů Castrů. Většina
mých známých nevěřícně kroutila hlavou nad oznámením, že se chystám
na Ostrov svobody, a naoko provokativně se mě ptali, co tam jako
chci dělat.
„Ne abys tam na té Kubě šířila demokracii, za to by si
tě tam mohli nechat nebo tě minimálně prošacovat,“ radila mi kamarádka
těsně předtím, než jsem s posádkou vyrazila do země bratrů Castrů.
Většina mých známých nevěřícně kroutila hlavou nad oznámením, že se
chystám na Ostrov svobody, a naoko provokativně se mě ptali, co tam jako
chci dělat.
„Válet se dva týdny na Varaderu určitě ne,“ byla moje odpověď, ale
i na to válení na Kubě došlo. Ještě před odjezdem jsem varovala své
spolubojovníky, aby si osvěžili několik španělských obratů, minimálně
obraty s tématikou. „Pomoc, jsem ztracen“ a „Jsem chudý turista“.
V letadle mezi sebou ještě vtipkovali, kdo z nich je vyslovuje líp. Jakmile
jsme přistáli na letišti José Martího, španělština utichla. Jediný
z donucení mluvící člen výpravy jsem byla já. Postupně mé úlohy
nabíraly na obrátkách, z tlumočníka jsem se postupně stala navigátorem,
vyjednavačem, smlouvačem o cenách, poradcem při nákupu suvenýrů,
mazačem opalovacího krému a teď i vypravěčem.
Několik základních fakt
Na Kubě platí dvojí měna, jedné říkají Kubánské peso CUP a mohou
s ním platit domácí obyvatelé. Druhou měnou je takzvané Konvertibilní
peso CUC, které je určeno pro cizince. Přestože domácí peso je vůči tomu
konvertibilnímu hodně nadhodnocené, brzy pochopíte, že na vás jako
turisty se stejně vztahují jiné ceny. Platit budete vždy v konvertibilní
měně, k té domácí cizinci nemají přístup. Kurz je stanoven 1:1, ale
nenechte se zmást. Formálně sice platíte stejně jako Kubánci, ale
ve skutečnosti můžete platit až pětkrát víc než oni.
Nejvíce aerolinek létá do hlavního města Havany, let trvá asi deset hodin
a ceny letenek se liší v závislosti na období, kdy na Kubu letíte.
Hlavní sezona, kdy jsou ceny nejen letenek, ale i hotelů vyšponované, je od
prosince do konce března.
Na Kubě nenajdete nic, co by souviselo s Amerikou, jedině snad jejich
veterány, kteří se po Kubě prohánějí spolu s moskvichi, škodovkami
a žigulíky. I kdybyste chtěli platit americkou platební kartou, máte
smůlu, bankomat nebude váš kamarád.
Nevěřte tomu, že Američané na Kubu nesmějí. Potkáte jich spousty
a od všech se dozvíte, že to není jejich první dovolená tady. Zařídit
jde zkrátka všechno.
Přestože se o Kubáncích tvrdí, že jsou neskutečně milí lidé,
mějte oči na stopkách. Spousta z nich se k vám bude chovat hezky a budou
si chtít s vámi povídat, pak už se jich ale nezbavíte a ještě po vás
budou chtít peníze za doprovod, pokud vám je už během cesty neukradli.
Marně budete hledat ony nádherné osmahlé Kubánky, které na svých
vypracovaných stehnech budou válet doutníky COHIBA. Sám můj bratr uznal,
že nejhezčí Kubánky jsme byly já a moje sestřenice. Zdá se, že Kubu
zasáhla jakási dortíková epidemie a všechny tamější ženy, které snad
ve všech městech mlsaly nejrůznější cukrářské dobrůtky, se rozrostly
do nebývalých rozměrů.
I Lonely Planet někdy lže
V době, kdy jsme naši cestu plánovali, byl u moci pořád ještě soudruh
Fidel, sice se už od léta 2006 neobjevoval na veřejnosti, ale pořád ji
měl údajně pevně v rukou. Aspoň nás všechny o tom přesvědčoval jeho
kamarád Hugo Chávez. S blížícím se koncem roku přibývalo expertů,
kteří vybízeli všechny poznatků chtivé, aby se na Kubu vypravili ještě
předtím, než ji zaberou zlí Američané a udělají z ní druhý Disney
World. Nám se to těsně nepovedlo. Ne že by Amerika Kubu obsadila, ale Fidel
se rozhodl nekandidovat na nejvyšší post v zemi. Sám zvolil za
adekvátního nástupce bratra Raúla a parlament, který o novém
prezidentovi hlasoval bez opozice, mu toto rozhodnutí schválil. Neznám
přesná čísla, ale nedivila bych se, kdyby to bylo jednomyslným
hlasováním. Od března to tedy byla Raúlova Kuba, Fidel, CheGuevara a José
Martí byli ale cítit na každém kroku.
Po příletu do Havany jsme byli všichni nesví, možná to bylo těmi
deseti hodinami v letadle, možná zážitkem, jak nám na palubě omdlela
jedna spolucestovatelka, možná už jen tím, že s námi letělo několik
Kubánců a my jsme na ně rádoby nenápadně zírali. Všichni evropští
turisté se tísnili v turistické třídě, všichni kubánští umělci
seděli pohodlně v první třídě. Už tehdy jsem nad tím kroutila hlavou.
Další nevěřícné kroucení krkem přišlo po příjezdu na Varadero, které
mělo mít ty nejnádhernější pláže. Kdyby někdo mumlal něco
o nejčistší vodě, nejmodřejší obloze nebo podobně, souhlasila bych. Ale
pláže, na kterých se povalovaly konzervy, listí, větve a sklo, bych
čistými nenazývala. Nejvíc překvapeně jsem ale koukala až v momentě,
kdy jsme zjistili, že náš Lonely Planet se malinko sekl, když tvrdil,
že na Varadero Kubánci nesmí. Po příjezdu na ono Varadero jsme totiž
potkali nespočet Kubánců a ti nevypadali, že by tam nebydleli. Skoro bych
řekla, že jich tam bylo víc než západních turistů, pro které je
Varadero určeno.
S mojitem v ruce a rýží v žaludku
První noc v Havaně jsme si zamluvili ještě z domova, ty ostatní jsme
naprosto nezřízeně plánovali až na místě, a jestli na Kubu ještě
někdy pojedu, udělám to zrovna tak. Dovedu si představit, že to stálo mou
maminku strašné přemáhání, aby nás neustále nepřesvědčovala o tom,
že bychom si měli zarezervovat každou noc hezky v bezpečném hotelu, my,
neposlušné děti, jsme si to ale zařídily po svém.
První noc, první nádech a všechno, co bylo na Kubě poprvé, je
rozhodně nezapomenutelné. V Havaně mají v domech i hotelech dvojí
klimatizaci. Tu první najdete v pokoji a s trochou štěstí bude fungovat.
Tá druhá, říkali jsme jí „Fidelova klimoška“, je neřízená střela.
Začne hučet (to je bohužel jediná funkce, kterou za našeho pobytu
vykazovala) v momentě, kdy byste to nečekali, třeba ve tři hodiny ráno,
a nepřestane a nepřestane. První večeře, přestože jsme po požití
měli pocit, že to možná byla večeře poslední, je také nezapomenutelná.
Objednali jsme si tři různá jídla, mezi nimi pro začátek internacionální
bratrův sendvič (říkal, že první den je třeba se řádně najíst a pak
až se bude experimentovat, ale myslím si, že za celý pobyt se nejvíc
najedl v letadle), potom jeden kebab s mořskými plody, kuřecí maso
s bramborovou kaší a nakonec samozřejmě mojita. Dostali jsme ale něco
úplně jiného, všichni rýži. Ta byla bohužel tím jediným, co se dalo
sníst. Ale co, posíleni mojitem a rýží jsme vyrazili do ulic Havany,
která je jedním slovem neskutečná.
Na jednu stranu lahodí očím turistů – hezké obchůdky se suvenýry,
předražené budovatelské pohledy a trička s všudypřítomným Che
Guevarou, na tu druhou tady najdete domy, pod kterými se bojíte projít,
protože se rozpadají a možná se zhroutí právě vám na hlavu. A když
třeba zajdete do takové Čínské čtvrti, nebudete chtít věřit tomu
zápachu, který váš nos cítí, a tomu, že malé děti na „hlavní
silnici“ hrají baseball. To je vlastně sport číslo jedna. Zapomeňte na
fotbal, baseball a box vedou.
Autobusů i ukazatelů je málo
Havana byla asi ale vůbec nejcivilizovanějším místem, které jsme
navštívili. Jako turisti neznalí kubánských poměrů jsme se první noc
ubytovali v hotelu Inglaterra. Jak jsem později zjistila, pobýval tu sám
Enrico Caruso – holky bacha, to není Enrique Iglesias. No, vlastně podle
románu Mayry Monterové, který je mimochodem velice čtivý (zvlášť jestli
se třeba zajímáte o karibsko-africké náboženství Santería), byl jen
v kuchyni. V knize totiž Caruso zpívá na Kubě v El Gran Teatro,
a protože tam vybuchne bomba a protože Inglaterra je jen přes ulici od
divadla, zabloudí Caruso právě tam.
Nádherný je třeba taky Malecón – nábřeží, po kterém se
procházíte a nevěříte, že voda na Kubě může být tak modrá.
V jiném ročním období zase šplouchá moře tak vysoko, že se převalí
přes útes a postříká po silnici jedoucí auta. Na Malecónu jsme byli
svědky toho, čemu se říká „Ty už nevíš, co bys roupama dělal“.
Zrovna jsme si dávali sváču a v tom přijel nějaký Kubánec s kamarádem
na kole. Chvilku si povídali, jeden z nich si pak svlékl tričko, od silnice
se rozběhl a skočil po hlavě dolů do vody. Všichni jsme čekali, že to
byl jeho poslední skok a že už nevyleze, protože všude v moři byly
vidět skály a útesy. Ale on vylezl, šibalsky se na nás usmál a skočil
znovu. Když pak zjistil, že už jsme schovali foťáky a šli vlastní
cestou, nechal toho, vzal si triko, sedl na kolo a zas odjel. Začínala jsem
věřit tomu, že na Kubě opravdu pracuje jeden z deseti lidí.
Havana byla krásná, ale přesto jsme po dvou dnech zjistili, že tam není
moc co vidět, ani dělat, bylo na čase zvednout kotvy a jet do Trinidadu.
Půl šestá hodina ranní se stala naším oblíbeným časem vstávání,
respektive Kubánci na tento čas seřídili snad všechny autobusy a bylo to
nejrozumnější řešení, jak se do 335 kilometrů vzdáleného místa
dostat. Kubánské autobusy tuto vzdálenost jely neuvěřitelných šest hodin.
Ale chápu, že na dálnici, na které nenajdete pořádný ukazatel s cestou,
se můžete zamotat raz dva.
Trinidad aneb business po kubánsku
Trinidad byl snad všechno – koloniální městečko, trh se suvenýry,
kulturní centrum plné muzeí. Ale i přes všechny tyto lákavé nabídky to
byla primárně jedna velká vesnice. Nevěřili jsme, že vzdálenost, která
se v průvodci tvářila na dvacetiminutovou procházku, můžeme zdolat za
tři minuty. Taky nás nenapadlo, že během odpoledne projdeme všechny
pamětihodnosti, vyfotíme všechny obyvatele, kteří jezdí na oslících
a projdeme všechny obchody se suvenýry. Když nás autobus vyhodil na
hlavním nádraží, které bych přiblížila asi takto – představte si
vesnickou zaprášenou cestu tak úzkou, že jí skoro neprojede ani autobus,
a jste v Trinidadu na „hlaváku“, seběhli se k nám místní a skoro se
ušlapali, aby se k nám dostali jako první a nabídli nám svou „casu
particular“. Tu bych přirovnala třeba k penzionu, kde vás ubytují
a uvaří vám místní mňamku.
O kubánské pohostinnosti jsme četli hodně, zůstali jsme ale bohužel
jen u té teorie, v praxi jsme toho moc nezažili. K dobru dávám vždycky
příklad, kdy jsem šla v jedné restauraci na toaletu, a jen co jsem
zavřela dveře, hned na ně někdo klepal. Byl to takový staroušek, který
mě upozorňoval, že jsem si zapomněla toaletní papír. Tak jsem se usmála
a nechala si od něj kousek odmotat z roličky. To, že byl mokrý a možná
i použitý, jsem zjistila, až když jsem ho měla v ruce. Po akci jsem si
sedla na svoje místo u stolu a hned jsem měla dědulu za zády, nastavoval
ruku, aby mi dal najevo, že jsem mu zapomněla zaplatit. Nějak mi to nedošlo
a nechápavě jsem se ho ptala, za co že to mám platit. „No přece za
toaletní papír,“ řekl nechápavě. Tak tohle u nás ještě nemáme, za
záchody se sice platí, ale možná bychom měli uvažovat o tom,
že zpoplatníme zvlášť i toaletní papír. Nejlepší na celé té
historce ale je, že ten dědula v té restauraci ani nepracoval, jen šel
kolem a zahlédl turisty, tak se zastavil, aby něco vydělal, a pak šel
prodávat papír zas o hospodu dál.
Kubáncům nevěřte
Protože jsme nějak zázračně sfoukli Trinidad během jednoho dne, tedy
vyfotili všechny obyvatele, kteří měli osla nebo triko s nápisem Kuba,
bylo na čase jet zas o kus dál. Jako další kubánský cíl jsme si vybrali
Santa Claru. Na mojí mapě, kterou jsem dostala na kubánském konzulátu
v Praze, byla u Santa Clary namalovaná nějaká strašně hezká budova, jak
jsme ale zjistili, nejsilnější zážitek z městečka, které by velikostí
a občanskou vybavení odpovídalo takové malé vsi, přišel až s koupí
doutníků. Domácí z Trinidadu se ukázali jako velcí kabrňáci, když se
nám nabídli, že zavolají do Santa Clary známým a my u nich budeme moct
nocovat. No samozřejmě, za úplatu. Po několika málo dnech na Kubě,
neznalí tamějších poměrů jsme na to kývli a skoro jsme se za takovou
laskavost klaněli až k zemi. Mysleli jsme si, že když se něco řekne, tak
to zkrátka platí. Hm, ne vždycky.
Když náš raketoplán přistál na „hlaváku“ v Santa Claře, zabralo
nám dobrou půlhodinku vyfotografování Che Guevary, který zdobil obrovskou
stěnu na nádraží, ze všech stran a úhlů. Pak bylo načase najít naši
casu particular. Taxík nás ochotně hodil až před dveře domu, který nás
měl hostit, ale ouha. Pan domácí měl zrovna ještě plno a nikdo mu o nás
neříkal, jméno naší ex-domácí samozřejmě taky neslyšel. Ale to z něj
vypadlo až po dobré hodince čekání, odcházení a přicházení. Bylo
tématické, že k nám přispěchal i jeho huňatý pes, domácí ani
nemusel hlásit, že volno nemá, jeho psík – rasa čau-čau nás
vyprovodil beze slov a všem nám to bylo jasné.
Nakonec se nás ujala jedna rodinka, která měla zrovna v domě prázdno.
Tento pár bych označila asi za nejpřátelštější a nejotevřenější.
Zajímali se o nás a nebáli si postěžovat na zemi, ve které se skoro
nedá dýchat. Podělili se s námi o zážitky s průměrnou měsíční
výplatou, která činí v přepočtu osm kubánských pesos, a ještě nám
nabídli odkoupení levných doutníků. Ostatně, jako skoro všude.
Fotky Che Guevary za CD Káji Gotta
Santa Clara byla také první místo, kde jsme se odhodlali zajít si do
tabákové fabriky. Jaké bylo naše zklamání, když jsme za tři pesa museli
schovat všechny foťáky, zmlknout a za dvacet minut vypadnout. Opravdu, za
dvacet minut skončila naše výprava, a to průvodkyně stihla přednášet
jak ve španělštině, tak v angličtině. A přesně tady začalo naše
podezřelé nakupování. Oni tři hluční lidé, navíc bílí, vzbuzují
pozornost a Santa Clara, která je tak malá jako má rodná víska, vám nedá
moc příležitostí, kam se schovat.
Už před fabrikou jsme potkali chlapíka, který byl až podezřele hodný.
Zaslechl, jak jsme na sebe pokřikovali česky a hned se snažil zapojit do
rozhovoru. Světe div se, taky česky. Nakonec z něj vypadlo, že studovat
osm měsíců v Česku (no, ale moc toho tedy nevystudoval) a povídal nám,
jak má Česko rád a všem Čechům vždycky pomáhá. I nám pomohl, ale
k tomu, že jsme chtěli ze Santa Clary co nejdřív odjet. Nějak nevinně
došlo na téma doutníků a náš kamarád se mile nabídl, že nám nějaké
prodá. I přes naše hlasité „No“ si na nás stejně ve městě po
rozloučení počkal. Zatáhl nás do zadní uličky, kde samozřejmě nikdo
nebyl, otevřel krabici s COHIBAmi a hned házel cifry. Na třicet doutníků
za šedesát pesos jsme nikdo neměli odvahu, bohužel česky jsme mezi sebou
prohodili, že by nám stačilo tak asi patnáct. Kubánec pohotově oddělal
přebytečné doutníky, krabici zapečetil nálepkami a vyhrkl: „Čičicet
peso, dobrý cena pro mý kamarádi z Československa.“ Ani nevím, jestli
nás naštvalo víc to neexistující Československo nebo ta naléhavost, se
kterou se nám je snažil prodat. „Nic nebude,“ dohodli jsme se jednohlasně
a z místa utekli.
To jsme ale netušili, že nás společník tohoto strejdy bude
pronásledovat na každém kroku. V obchodě, v restauraci i v Paladares,
kam jsme si odskočili na záchody. Mimochodem, klidně bych se vsadila,
že větší smrad z toalet jste ještě nikdy necítili. A víc vody kolem
záchodku než v něm jsem taky ještě neviděla. Když k nám v restauraci
přiskočili další lidé, skoro jsme se báli, že nám jdou zase vnucovat
nějaké doutníky. Jedni se přišli zeptat asi po půlhodině, kdy nás
nefalšovaně očumovali, v jakém jsme my tři příbuzenském vztahu, jiní
nám přišli sdělit, že je Československo krásná zem. V zápětí jsem
dostala neodolatelnou nabídku – exkluzivní poštovní zásilku plnou fotek
Che Guevary, a to výměnou za nejnovější diskografii Káji Gotta. No jo,
Herr Gott je prostě známý všude.
Okrádat turisty je nutnost
Tak tohle byly nejsilnější zážitky ze Santa Clary, k vidění nic moc,
ani jsem vlastně nezjistila, co že byla ona krásná stavba na mapě. Asi si
brzo udělám výlet na kubánské velvyslanectví. A dovolte ještě poznámku
o doutníkách. Koupili jsme je nakonec od té milé paní domácí, která
nám těch třicet puros prodala za třicet pesos. Bratr je před spaním
všechny něžně hladil a kontroloval, jestli se jim během cesty v autobuse
něco nestalo. Z toho, co jsme se dozvěděli, je nejzajímavější fakt,
že všichni ti, kteří provozují ubytování v soukromých casas
particulares, musí platit státu. A ne zrovna málo, dvě stě pesos každý
měsíc bez ohledu na to, zda někoho ubytovávají. Uvědomíme-li si,
že řádově si vydělají v práci osm pesos, je dvě stě opravdu hodně.
Stát tím logicky podporuje tyto drobné podnikatele v tom, aby si to
vydělali na turistech. Průměrně vás vyjde noc v jedné case
v dvoulůžkovém pokoji na třicet pesos. Při kurzu 1,3 pesos za Euro je to
hodně na tak chudou zemi. Ale nechť je vám útěchou „klimoška“, která
není centrálně řízená a můžete ji pustit, kdy se vám zachce. Rachotit
bude stejně celou noc, i když je vypnutá. A teď hurá do Varadera.
Údajně ráj na zemi s nejkrásnějšími plážemi.
Dokonalá konkurence existuje
Na začátek musím říct, že kdybych se řídila prvním dojmem, z Varadera
bych ujela nejbližším taxíkem zpátky do Havany, kde bych možná trucovitě
čekala na letišti na svoje letadlo. Do onoho turistického letoviska jsme
dorazili v deset hodin večer, všude tma a hlavně obrovský vítr, až jsme
se i s batožinami kymáceli ze strany na stranu. Moře bylo rozbouřené,
vlny obrovské, silnice mokré a nikde nikdo. Ani pouliční lampy nebyly. Moc
jsme si nedokázali představit, že tady máme trávit tu válecí část
dovolené.
Po čtyřhodinové cestě autobusem ze Santa Clary jsme už poznávali
staré dobré obličeje, které s námi cestovaly do Havany, některé jsme
dokonce potkali na tržištích v Trinidadu. Skoro se nám zdálo, že ta
Raúlova Kuba je fakt malá. První noc jsme měli domluvený nocleh v hostelu
Turquino, který je co by kamenem dohodil od varaderského hlavního nádraží.
Jedna noc nás v trojlůžkovém pokoji vyšla na 45 pesos, bez snídaně, bez
klidu a pomalu bez zámku ve dveřích. Minimálně jsme byli ale mile
překvapeni tím, že přestože nám ten pokoj rezervovala milá paní
domácí ze Santa Clary, opravdu o nás věděli, narozdíl od rezervace,
kterou nám dělala domácí z Trinidadu. Opravdu, když dva dělají totéž,
není to totéž.
Ráno jsme se vydali hledat jiné ubytovací zařízení, už předem jsme
věděli, že na Varaderu nejsou žádné ekonomičtější casas particulares,
takže jsme měli na výběr hotely a hostely. Stihli jsme se podívat do dvou
z nich a nakonec si vybrali Club Herradura. Dovolte mi, abych teď stručně
popsala kubánské know-how, jak ulovit zákazníka. Myslím, že každý
evropský hoteliér by se snažil mít pokoje uklizené, před hlavními dveřmi
zameteno a hlavně by v nejturističtější části ostrova zaměstnával
lidi, kteří mají alespoň snahu domluvit se jinak než španělsky. To byste
ale nemohli být na Kubě. Když jsme se recepční španělsky ptali, jestli
nemá volný trojlůžkový pokoj, nejdřív zívla, potom si nechala otázku
zopakovat, ušklíbla se a pak řekla, že něco tam asi bude. Nepřeju vám
vidět ten obličej, když jsme si chtěli pokoj prohlédnout. Šel s námi
bodyguard, kterého recepční instruovala, aspoň podle nás, aby nám ukázal
ten nejneuklizenější, nejzakouřenější a nejnefunkčnější pokoj
v celém komplexu. Tak jsme cupitali za recepční a sdělili jí, že si
panstvo z Česka přeje vidět jiný pokoj. Když jsem tuto větu ze sebe
španělsky soukala, měla jsem strach, že na mě recepční skočí
a uškrtí mě. Nakonec ten další pokoj v uklizeném stavu nebyl tak zlý,
měl funkční sprchu, tři postele, dveře, které se nerozpadaly při
sebemenším bouchnutí, a výhled na moře. To nám stačilo.
Čistá voda, špinavé pláže
Přestože nám zapřísáhle všichni tvrdili, že na Varaderu nepotkáme ani
jednoho Kubánce, nevěřícně jsme kroutili hlavou. Spíš nám přišlo,
že jsme na Varaderu potkali nějak málo cizinců. Do této oblasti ostrova
místní nesmí z jednoho důvodu, z Varadera na Floridu je to jen
150 kilometrů a plavců, kteří tuto vzdálenost chtěli překonat, bylo
opravdu hodně. Podle Lonely Planet na Kubánce, kteří doplavou nebo se
jakkoli jinak dostanou k břehům USA, jejich vláda už nedosáhne. Proto po
plážích chodí hodně policistů a kontrolují, jestli se někdo nesnaží
uplavat, anebo si prostě sednou pod palmu a pozorují cizinky.
Kubánské moře je neuvěřitelně průzračné a až nadlidsky čisté, na
rozdíl od pláží, kde v písku zakopnete o konzervy, sklenice, ořechy
a papíry. Nás první den přivítaly velké vlny, hádám, že to bylo
ještě z večerní bouřky, která se nad Varaderem přehnala, další den už
to byla pravá pohoda u moře. Už jsme si zvykli na sladké kubánské
snídaně, takže nás nepřekvapily polosyrové lívance, máslo z kozího
mléka, fíkový džus ani nejrůznější buchtičky a dortíky. Hned po
ping-pongovém utkání mých spolucestovatelů v lobby hostelu, jsme vyrazili
na pravé kubánské trhy.
Skoro jsme si připadali, že Kubu zasáhla dokonalá konkurence, kdy
všichni prodávali tytéž náramky za tytéž množstevní slevy (jeden za
pět, dva za osm). Ani já, ani sestřenka jsme neodolaly kubánským čepicím
s hvězdou. Když jsme prodavačku usmlouvaly na osm pesos za obě, byly jsme
obě nadšené. I když jsem se snažila chovat se neturisticky, mám pocit,
že dřív nebo později to na člověka prostě dolehne a koupí si něco
podobně kýčovitého. Kšiltovka to ale nebyla obyčejná, dokázala měnit
barvy, bohužel jen jednou. Když si ji sestřenka omylem namočila do vody,
celý kšilt jí zčervenal, takže z původní světlounce hnědé čepice,
měla dvoubarevnou pokrývku hlavy. Myslím, že už kšiltovku nenosí,
nejspíš skončila někde hluboko ve skříni.
Žárovku si radši vyměňte sami
Úžasné bylo také poznání, jak efektivně pracují opraváři v místním
hotelech. Když mě zbytek osazenstva přesvědčil, že rozhodně musím jít
na recepci nahlásit, že nám praskla žárovka na chodbě, děsila jsem se,
že potkám onu příjemnou paní recepční. Ta nás totiž ode dne našeho
ubytování probodávala pohledem. Všichni santerijští bohové ale asi stáli
při mně a seděla tam vcelku příjemná slečna, která nám za hodinku
poslala opraváře. Bez kufříku s nářadím, bez štaflí a náhradní
žárovky přišel pán v bílém nažehleném triku a ptal se nás, co se
děje. Když jsem mu řekla, že asi praskla žárovka, nevěřil mi.
Odšrouboval kryt, na žárovku se podíval, aniž by se jí dotkl a pak mi
překvapivě sdělil, že asi praskla. Na následnou otázku, jak moc na opravu
spěcháme, už jsem jen s klidnou duší odpověděla, že vlastně ani
nespěcháme. Pak jsme na chodbě asi dvacet minut konverzovali o ničem
a o všem, až jsem se následně dozvěděla, že musím být rozhodně
z Mexika, protože vypadám jako pravá Mexičanka. Můj dědeček by vám
tvrdil, že jsem typická holka z Moravy a figura tomu odpovídá.
Varadero bylo nádherné díky té průzračně čisté vodě, a přestože
tam byl klid, byla jsem ráda, že jsme jeli zas o kousek dál. Po všech
těch zážitcích z ostatních míst Kuby, bylo Varadero prostě až moc
klidné. Sice jsme si půjčili čtyřkolku, abychom projeli zbytek výběžku
do moře, ale jela tak pomalu, přestože jsme všichni šlapali jak draci,
že jsme se vlastně jen utahali.
Nejlíp se najíte u Číňana
Jestli chcete doporučit místo, kde se po několika vyhladovělých dní na
Kubě opravdu najíte, zajděte si k Číňanům a objednejte si rovnou
dvojitou porci Sweet and Sour. Zaručím se vám za to, že po několika dnech
pojídání ryb, rýže a černých fazolí se olíznete až za ušima.
A jedna rada na závěr, nevyměňujte si peníze v hotelech, zajděte si
hezky do banky, tam neplatíte žádnou komisi. Když se budete správně culit,
bankéřka vám ještě, když se securiťák nebude dívat, na kus papíru
napíše, které hostely jsou v okolí nejlepší a nejlevnější. Věřím,
že kdybych tam stála ještě chvilku, snažila by se mi střelit krabici
doutníků anebo pohledy s Che Guevarou.
Poslední výlet na naší, jak s oblibou říkají mí rodinní
příslušníci, dovolené (cha, kdyby tak věděli, že na takové kubánské
dovolené se vstává před sedmou ráno, aby se stihl autobus do další
destinace, a snídá se, až se najde opravdu něco, co by za snídani stálo)
byla cesta do provincie Pinar del Río. Tuto nejvýchodnější oblast celého
ostrova jsme ale málem z našeho programu vyškrtli, a to hlavně z důvodu,
že autobusy tam jezdí velice prapodivně, takže vyrazíte z Havany velice
brzo ráno a hned po obědě mažete zpátky do hlavního města, anebo
přijedete tak pozdě večer, že ani nemá smysl si hledat ubytování na noc
a rovnou vyrazit po památkách. Protože jsme celou provincii potřebovali
sfouknout za jeden poslední den, který nám v zemi kluků Castrů zbýval,
zvolili jsme kapitalistickou cestu – zakoupení si zájezdu u cestovní
kanceláře Cubatour. Teď si možná všichni milovníci dobrodružství klepou
nechápavě na čelo a navrhují půjčení si auta, kola, osla, prostě
čekoholi. Myslím, že jsem už psala, jak viditelně jsou cesty označené
a jak spolehlivě víte, kudy to vzít, abyste nenarazili do stáda krav
a hlavně se dostali do vytoužené destinace. Pro nás bylo
nejdůležitější zvládnout všechno během jednoho dne a potom se v klidu
sbalit a rozloučit se s Kubou. Naše dny tam se pomalu blížily ke konci
a radši než další den v Havaně jsme chtěli vidět ještě
něco víc.
Doutníky vám nabízí všude
Takový zájezdík si buď můžete koupit v lobby vašeho hotelu, spolehlivě
tam bude sedět jeden ze zaměstnanců cestovky a lákat vás na výlety, tedy
pokud nebude kouřit, telefonovat, nebude na siestě nebo na druhé siestě.
Anebo můžete zajít do kanceláře Cubatour. Někdy jsem v cestopisech
četla, že lidem stačilo deset pesos na jídlo na týden, a musela jsem se
jim upřímně zasmát, protože netuším, co mohli jíst. Jen litr a půl
vody stál 0,75 pesos a tohle vypijete za dopoledne. Nás jen tenhle krásný
výlet vyšel na 75 pesos každého, a přestože je to za jeden den hodně,
teprve tak jsme si uvědomili, že toto místo je ta pravá Kuba. Proto kdyby
se mě dnes někdo zeptal, kam má na Kubě vyrazit, rozmlouvala bych mu
Trinidad i Santa Claru, a vyslala ho přímou cestou do provincie Pinar
del Río.
Ta je známá díky panenské přírodě, tabákovým plantážím, fabrikám
a lidem, kteří jsou ještě nepoznamenaní touhou okrást turisty. I když
i to je relativní. Když jsme totiž nahlíželi pod ruce pracujícím
Kubáncům, které dokonce hlídala ostraha, aby se nám nesnažili nic prodat,
přesto se snažili. Jakmile jste se u někoho zastavili trochu déle, hned
s vámi začal posunky komunikovat a nabízet vám doutníky za super ceny.
V ten moment jsem pomalu přestávala věřit všem průvodcům, které jsem
s sebou měla a kteří psali, že Kubánci si nosí stébla tabáku tajně
domů a potom z něj uválí doutník, který někde na trhu střelí
turistům. Dost dobře si umím představit, že prvních sedm a půl hodin
pracují Kubánci pro fabriku a zbylou půlhodinu si válí doutníky sami pro
sebe a s trochou šikovnosti si je pak pronesou domů.
Sousedům do oken nedohlédnete
Čím déle jste na Ostrově svobody, tím více začnete chápat, že těm
lidem nezbývá nic jiného než okrádat vás, když stát doslova odírá je.
Ten pravý socialismus u nás jsem nezažila, ale začala jsem věřit,
že podobně to u nás fungovalo a opravdu platilo, že „Kdo nekrade,
okrádá svou rodinu“. Pokud chcete vidět jen velká města, nablýskaná
fára, obchody s kubánským rumem, zůstaňte raději v Havaně. Ve Vinales
ani hlavním městě provincie Pinaru nenajdete nic z toho. Octnete se totiž
uprostřed stromů, palem a skal. Domky stojí pět set metrů od sebe
a jediné zásobování, které se obyvatelům dostane, je díky známým
řidičům, třeba z Cubatour, který jim občas přiveze něco k jídlu nebo
nějaké oblečení. Jinak jsou totiž Kubánci odkázáni sami na sebe. Každý
z nich má svoje pole, krávy, skot nebo kozy a dělá, jak nejlíp umí, aby
se uživil.
Mural de la Prehistoria byla podle mého názoru další atrakce, na které
Kubánci rýžovali peníze turistů. Řekněte sami – na skálu namalovali
podivné čmárance, dali k nim ukazatel, že jde o prehistorické malby,
postavili vedle nich obrovskou restauraci, kam se chodili turisté najíst,
a nesměl chybět ani obchod se suvenýry. Podávalo se vepřové maso
s rýží a černými fazolemi, jak jinak. Asi nemusím dodávat, že se jich
už nikdo z naší výpravy nedotkl.
Na závěr výletu nás čekala indiánská jeskyně Cuelva del Indio. Naše
Macocha by se vedle ní musela cítit jako královna světa. Zatímco v našich
jeskyních se návštěvníci nesmí dotýkat zdí, nesmí řvát, předbíhat
se nebo olizovat stěny, na Kubě můžete všechno. Názorně nám to
předvedli místní, kteří s neuvěřitelnou oblibou předbíhají, aby se na
loďku dostali dřív než vy. Rádi také řvou a fotografují úplně
všechno, i vás.
Na Kubě nespěchejte
A jestli můžu jednu radu – vezměte si s sebou starý dobrý Tuzemák
a nešetřete jím. On ten kubánský tmavý rum nepomáhá na střevní
potíže a s Colou se taky nedá pít donekonečna. I když teď vlastně
nevím, jestli to není náhodou tou Colou, která na Kubě chutná úplně
jinak. Bratři Castrové totiž zakázali dovoz ColaColy, a tak si vymysleli
recepturu na svou vlastní Colu s názvem Tu Cola („tvoje kola“). Ale
nebojte, vy jako turisté si budete moct tu ColaColu i Fantu koupit.
Nezalekněte se ani toho, že občas budete muset zaplatit za potraviny nebo
pití víc, než stojí na cedulce u produktu. Prodavači vás odbudou tím,
že ta cena neplatí pro turisty, ale pro místní. A protože vy budete
dobře vědět, že nejste v tržním prostředí, kde byste odešli
ke konkurenci, protože konkurence by vám řekla totéž, poslušně
zaplatíte a naštvaně pokračujete dál.
Vůbec se nedivte tomu, když vás na ulici zastaví místní a začnou vám
vyprávět, jak špatně se jim žije a jak líp by se jim vedlo, kdyby měli
třeba vaše sluneční brýle nebo vaše triko či šampon. Prostě nová forma
žebrání.
Věřím, že vám tohle čtení k něčemu bylo, minimálně k tomu,
abyste nehltali každé slovo, které píše průvodce, byť je sebelepší.
A z vlastní zkušenosti můžu říct, že ani to, co píšou o Kubě
česká média, úplně nesedí. Takže berte všechno s nadhledem a hlavně
se nesnažte na Kubě spěchat.
Nahrávání ...
