Oštěpař Kryštof Kozač: Mojí srdcovou záležitostí zůstává baseball – 1. část

10. 10. 2023 | | Tuesday Talks Kryštof Kozač 2

Dlouhý a otevřený rozhovor o tom, co krásného i těžkého přináší sport do života mladého člověka a jak se z koníčku může postupem času stát smysl života. Oštěpař Kryštof Kozač závodí za Škodu Plzeň, studuje Fakultu podnikohospodářskou (FPH) na Vysoké škole ekonomické (VŠE), učí na základní škole, trénuje florbalový Olymp a ve volném čase se podílí na reformě českého školství.

Atletika není první sport, kterému se věnuješ na profesionální úrovni. Ty jsi totiž odmalička – konkrétně od šesti let – hrál baseball. Kdy a jak ses dostal od baseballu k atletice?

Přesně tak. Moje máma se věnovala softballu, kvůli tomu jsem byl na hřišti od mala a chtěl jsem hrát baseball. Když jsem ale na základní škole nastupoval do šesté třídy, šla většina mých kamarádů na gymnázium. Proto mi máma řekla, ať přestoupím na Základní školu Jeseniova, kam kdysi chodila ona. Na druhém stupni mají sportovní třídu se zaměřením na atletiku. Já jsem tam nejdřív nechtěl, ale nakonec mě máma přesvědčila. A tak jsem tam nastoupil.

Jak taková sportovní třída na základní škole funguje? Čím je specifická?

Každého žáka z této sportovní třídy automaticky zaregistrovali na Českém atletickém svazu za oddíl SK Jeseniova, se kterým je škola propojená. Trénovali jsme v pondělí, ve středu, ve čtvrtek a v úterý jsme měli dvouhodinový tělocvik. V pátek bylo volno. Když jsme byli starší, měli jsme v pátek třeba dobrovolný trénink, ale zkrátka jsme sportovali každý den. Dělali jsme spoustu věcí – gymnastiku, chodili jsme plavat, každý rok jsme jezdili na lyže. Byla to všeobecně sportovní třída se zaměřením právě na atletiku. A myslím, že je to nejlepší základ, který jsem mohl dostat.

A bavilo tě to?

Mně to hlavně nešlo. Já nemám moc velký fyzický talent. Jsem docela pohybově nadaný, to jo, ale nejsem třeba moc rychlý nebo nadprůměrně silný. Měl jsem z toho skoro trauma, protože jsem na základní škole na prvním stupni vynikal. Když jsem pak přišel sem mezi výběrové děti, byl jsem najednou nejhorší – nejpomalejší, málo jsem skákal. Šikovný jsem byl, když jsme něco hráli nebo zkoušeli nějaké dovednostní disciplíny. Jakmile se ale měřil nějaký fyzický předpoklad, tak jsem byl spíš průměrný a někdy spíš i podprůměrný. Takže jsem spíš tak proplouval.

Vidina individuálního úspěchu je nejlepší motivace

Jak ses tedy dostal přímo k oštěpu?

Jelikož jsem hrál baseball, docela mi šlo házení. Asi v sedmé třídě jsem s oštěpem jel poprvé na mistrovství republiky. Ale tehdy jsem to ještě vůbec nebral vážně. Když jsem byl v deváté třídě, taky jsem byl na mistrovství republiky, ale myslel jsem si, že skončím s atletikou a budu se věnovat zase jenom baseballu. Pak jsem ale přešel k trenérovi Jirkovi, který se věnoval hlavně oštěpu – s ním jsem měl poprvé speciální oštěpařský trénink. A on pro mě představoval zásadní změnu, byl to skvělý člověk a velký motivátor. Tím mě u atletiky udržel aspoň do takové míry, kdy jsme se domluvili, že s ním budu jednou týdně chodit házet. Naplno jsem ale hrál baseball, se kterým jsem měl velké plány. Chtěl jsem dokonce jet do Ameriky hrát na univerzitu. My jsme byli opravdu blázni – na hřišti jsme byli třeba desetkrát týdně, hráli jsme zhruba 120 zápasů za sezonu. Fakt jsem žil jenom baseballem a dodnes je to moje srdcová záležitost.

Kdy a proč jsi s baseballem skončil?

Já jsem se pod tím trenérem, o kterém jsem mluvil, dostal až na takovou úroveň, že jsem získal asi dvě nebo tři medaile z mistroství republiky. V dorostencích byla první, to jsem hodil něco přes 50 metrů. Když jsem se potom stal juniorem, hodil jsem 65 metrů, což byl na tu dobu a na ten věk poměrně mimořádný výkon. A to byl ten zlom, kdy mě zlákala vidina individuálního úspěchu. V sedmnácti jsem byl druhý na mistrovství republiky do dvaadvaceti let, měl jsem potenciál a cítil jsem, že bych v oštěpu mohl něco dokázat. To mě hodně oslovilo a rozhodl jsem se, že do toho půjdu víc naplno.

Postupem času ale začalo být problematické dělat oba sporty najednou. Technicky i fyzicky jsem se dostal na vysokou úroveň a už nešlo dělat baseball i atletiku intenzivně. Do té doby jsem v baseballu házel extraligu, to je nejvyšší česká soutěž, a byl jsem třeba schopný jít na oštěpařský trénink a hned potom jet na zápas. Takže jsem se rozhodl, že v baseballu polevím a vrátím se na nižší úroveň mezi svoje vrstevníky. Potom se ale stalo to, že se většina mých vrstevníků a kamarádů probojovala do toho nejlepšího A týmu. Když jsem na baseballu ztratil svou partu, neměl jsem už pořádnou motivaci tam chodit. A zároveň rostl zápal pro atletiku. Chodil jsem ho hrát čím dál tím míň, až jsem přestal úplně.

Ta změna byla tedy postupná, ale jaký je v těchto dvou sportech největší rozdíl? Co byl pro tebe při tom přechodu největší šok?

To je dobrá otázka. Řeknu první věc, která mě napadá. Největší šok byla ztráta kolektivu. My jsme měli na baseballu partu třeba dvanácti lidí a hráli jsme spolu od malé kategorie – od doby, kdy nám bylo šest let. A byli jsme opravdu dobrá parta. Byli jsme spolu pořád. Jezdili jsme na zápasy po celé republice, jezdili jsme na soustředění, chodili jsme pít, někteří spolu chodili i do školy. Scházeli jsme se před tréninkem, byli jsme spolu na tréninku, potom i po tréninku. A já jsem se rozhodl, že to opustím pro nějaký svůj vyšší cíl. Vůbec jsem se z toho nemohl dostat, špatně jsem to snášel. Na atletice jsem byl sám. Měl jsem trenéra, se kterým jsme byli dobří kamarádi, mohli jsme se bavit o čemkoli, ale pořád to byl trenér, bylo mu asi šedesát a jeho přístup byl profesionální. Takže z totální tréninkové pohody, kdy jsem se vždycky těšil na kamarády – prostě nejlepší roky mého života – jsem se přesměroval do toho, že jsem byl na tréninku sám.

Neuvažoval jsi, že se vrátíš k baseballu?

Uvažoval. Mohl bych hrát amatérsky, čas od času třeba na nějakém pražském přeboru, kde je taky fajn komunita, se kterou bych mohl trénovat. Ale vědomí toho, že už bych nebyl tak dobrý, jako bych mohl být, kdybych to dělal stoprocentně, mě tam nikdy nevrátilo. Já jsem to nikdy neměl tak, že bych si šel zahrát pro radost. Byl jsem rozhodnutý, že chci dělat atletiku naplno a že chci něčeho dosáhnout v oštěpu. Touha po velkém individuálním úspěchu mě donutila to překousnout a prožít si to.

Správná volba trenéra je zásadní

Zlepšoval ses pak v atletice rychle?

Je to docela bizarní, takové temné období mojí kariéry. Vzdal jsem se toho, co jsem nejvíc miloval, a nahradil to něčím, co vůbec nefungovalo. Když jsem skončil s baseballem, paradoxně jsem přestal být dobrý i v atletice. Minimálně jsem se přestal tak rychle zlepšovat. Asi dva roky se moje výkony nikam neposunuly. Z dnešního úhlu pohledu jsem měl tenkrát velké oči, nedokázal jsem rozpoznat, jak komplexní a náročná disciplína hod oštěpem je. A ani jsem tehdy nepoznal, jak velké nedostatky můj trénink měl. Postupem času jsem to ale zjistil, protože jsem se o atletiku začal zajímat. Měl jsem pocit, že vzhledem k mým ambicím trénink není dostatečně propracovaný, a zároveň mi chyběl nějaký parťák. S Jirkou jsem trénoval dohromady čtyři roky, ale trénink zkrátka nesměřoval správným směrem, tak jsem od něj odešel. Rozloučili jsme se, poděkoval jsem mu a šel jsem do neznáma. Trénoval jsem pak úplně sám, bez trenéra. Tehdy jsem si říkal, že teď nemám baseball, nemám výkonnost a ani trenéra. Sám jsem trénoval půl roku a nevěděl jsem, co budu dělat.

Potom jsi ale trénoval u kouče Davida Sekeráka. Jak ses k němu dostal?

Dostal jsem nabídku – řekl, že se k nim můžu přidat. Šel jsem do toho, protože v Praze se v tu dobu žádná možnost nenaskytla. Trenérů, kteří dokáží z člověka se sedmdesáti metrovým výkonem udělat osmdesáti metrového oštěpaře, je opravdu hodně málo. A David Sekerák ten potenciál rozhodně má. Má určitou filozofii, která je mi blízká. Dával tomu hodně času, přijel na každé závody a absolvoval s námi různá soustředění. Zkrátka tím žije. Je to taková ta česká oštěpařská škola. A pro mě to byla šance, jak se posunout dál.

To jsi tedy netrénoval v Praze. Vysvětli, jak tvůj tréninkový režim vypadal.

David bydlí v Domažlicích a v naší tréninkové skupině byli lidi z Prahy, z Klatov, z Chebu, z Plzně. A právě Plzeň nás spojovala, my všichni závodili za Plzeň. Když jsem tam nastoupil, dohoda byla taková, že budu jednou týdně jezdit na trénink do Plzně a na víkend do Domažlic.

V té době jsem zrovna nastoupil do prváku na VŠE. To bylo období, kdy jsem šel jak na novou školu, tak k novému trenérovi. Prostě úplně nový začátek. V pondělí a v úterý jsem chodil do školy, ve středu už jsem měl s sebou sbalené věci na trénink a hned po vyučování jsem jel do Plzně. Tam jsem měl trénink třeba do šesti, potom jsem chodil ještě do sauny a než jsem přijel domů, bylo jedenáct. Ve čtvrtek jsem pak měl školu od 7:30 na Jižním Městě. V pátek to bylo stejné – vstával jsem brzo ráno, jel jsem do školy s taškou sbalenou na celý víkend, ve dvanáct jsem se naobědval a jel jsem z hlavního nádraží vlakem do Domažlic. Ono se to nezdá, ale je to náročné. Cesta do Plzně na stadion trvá dvě hodiny, do Domažlic i dvě a půl. Hodně času jsem trávil ve vlaku. Tak to fungovalo v podstatě celé tři roky.

A mezitím jsi trénoval sám?

Většinou jsme trénovali každý den kromě neděle. Měli jsme i hodně dvoufázových tréninků. Záleželo na tom, jaká byla fáze sezony, ale průměrně jsme měli osm až deset tréninků týdně. Takže jsem v pondělí, v úterý a ve čtvrtek trénoval sám v Praze. S tím se bohužel nedalo nic dělat. Často se mnou ale trénovala – a dodnes trénuje – moje sestra. Hraje totiž volejbal.

Před letošní sezonou jsi ale spolupráci ve skupině Davida Sekeráka ukončil.

Ano, je to pravda. Asi do konce března jsem ještě trénoval u Davida a poté jsme se rozešli. Ve skupině skončili také moji dva nejlepší parťáci a tím se moje motivace k neustálému cestování výrazně zmenšila. Na tu dobu ale vzpomínám jen v tom nejlepším. Byla to úžasná parta, zažili jsme skvělá soustředění i dřinu. Ty tři roky mě nejen atleticky velmi posunuly.

Aktuálně tedy trénuji opět sám, technicky mi vypomáhá trenér Petr Frydrych – bronzový medailista z Mistrovství světa 2017 – který má na Dukle také svou mladou oštěpařskou skupinu. Občas jsem v létě na Dukle také trénoval s Rudolfem Černým, který mi vypomohl hlavně s běžeckou částí tréninku. Celkově si ale ten tréninkový program skládám spíš sám.

Hod oštěpem je nejnáročnější atletická disciplína

Četla jsem rozhovor, ve kterém Jan Železný řekl, že „oštěp je přece jen pro organismus dost zatěžující“. Mohl bys to vysvětlit? V čem je hod oštěpem jiný v porovnání s ostatními disciplínami?

Oštěp je pro zdraví člověka bezpochyby nejnáročnější atletická disciplína. Co se týká požadavků na technickou vybavenost, řekl bych, že je na podobné úrovni jako skok o tyči. Má to celou řadu důvodů. Například je to jediná disciplína, ve které se atlet rozběhne téměř na maximální rychlost, a pak se musí ve vteřině zastavit na místě. To je věc, kterou nemá žádná jiná atletická disciplína ani žádný jiný sport. Třeba skok o tyči to má podobné, ale energii vstřebá ta tyč. Naopak při hodu oštěpem vytvořenou energii vstřebává jenom tělo atleta. Je to jako náraz do zdi.

Zároveň je jakýkoli pohyb rukou nad úrovní ramene nadhmatem pro člověka nepřirozený, to samé úchop oštěpu. Tak se drží opice za větve. Zkrátka to znamená obrovské kapacitní požadavky na tělo – aby mělo velký rozsah pohybu nejen v ramenním kloubu, ale třeba i v kyčlích. Další věc je velmi komplikovaný rotační pohyb. Při hodu oštěpem provádíme najednou několik druhů rotace – rotaci trupu, rotaci v rameni a třetí je schovaná v koordinaci vrchní a spodní části těla. Tělem prochází obrovské množství energie a každá technická nedokonalost se dříve nebo později projeví v podobě nejrůznějších bolestí a zranění. Nejvíce trpí asi loket, rameno, záda nebo kolena. Je to zkrátka komplikovaná disciplína.

Trápí tebe nějaké zdravotní problémy?

Kámen úrazu je pro mě rameno. V srpnu 2022 jsem byl na operaci. Oštěp váží totiž 800 gramů. V porovnání s baseballovým míčkem, který váží 140 gramů, je opravdu těžký. Navíc se oštěpem hází víc přes hlavu. Když mě bolela ruka při baseballu, házel jsem druhý den jen lehce, abych si odpočinul. To u oštěpu nejde. Každý hod vyžaduje maximální soustředění na techniku. A i když atleti hází správně, nemusí na to být jejich svalové struktury připravené. Celá řada vrcholových oštěpařů má za sebou už minimálně jednu operaci. Je to skoro běžná věc.

Já jsem tři roky házel na práškách na bolest. Když mě uprostřed sezony začala bolet ruka, bral jsem si před každým házením analgetika. Samozřejmě jsem chodil i na fyzioterapii. Měl jsem ale natržené labrum, což je chrupavka vazivová, a to žádná fyzioterapie nevyléčí, ani kdybych se postavil na hlavu. Po takovém nálezu na magnetické rezonanci bylo rozhodnuto. Pokud chci házet dál na profesionální úrovni, musím jít na operaci. Doufal jsem, že to bude dobré. Podle doktora byla šance asi 50 na 50.

Dokázal ses vrátit poměrně rychle – v červenci jsi hodil osobní rekord 73,96. Šlo letos tedy všechno podle plánu?

Letošní sezóna pro mě byla velkou neznámou. Začal jsem lehce házet teprve v únoru a vůbec jsem nevěděl, jestli budu schopný závodit. Chtěl jsem se hlavně zotavit z operace a zůstat alespoň v rámci možností zdravý. K házení jsem se proto vracel postupně a šlo to relativně dobře. Přesto jsem se rozhodl v sezoně připravit jen na několik závodů. Cítil jsem, že větší závodní tempo bych zdravotně nezvládl.

Vrcholem bylo Mistrovství České republiky dospělých v Táboře, kde se mi povedlo hodit osobní rekord a obsadit 3. místo. Musím uznat, že jsem si na to poměrně věřil – několik týdnů před závodem pomalu přicházela forma. Přesto byl takový výkon v nejisté sezoně překvapením. Zážitek to byl silný. Stát po tom všem na stupních vítězů – například vedle našeho nejlepšího oštěpaře Jakuba Vadlejcha – je pro mě obrovská motivace do dalších sezón.

Foto: Facebook Kryštofa Kozače

Mohlo by tě zajímat: