Oštěpař Kryštof Kozač: Chtěl bych ukázat cestu k lepšímu školství – 2. část

17. 10. 2023 | | Tuesday Talks Kryštof Kozač 2

Druhá část dlouhého a otevřeného rozhovoru o tom, co krásného i těžkého přináší sport do života mladého člověka. Tentokrát o tom, kde oštěpař Kryštof Kozač bere motivaci, proč se rozhodl pro studium na Fakultě podnikohospodářské (FPH) na Vysoké škole ekonomické (VŠE) a jak se dostal k pozici učitele na základní škole.

Co považuješ za svůj největší sportovní úspěch?

Atletika je takový sport čísel. Největší úspěch v atletice je pro mě asi vítězství na mistrovství republiky do třiadvaceti let. Zároveň pro mě byl velký úspěch i to, když jsem v roce 2021 jel v rámci české reprezentace na evropský pohár ve vrzích, což je takové zimní mistrovství Evropy pro vrhače. Byl tam třeba Vítek Veselý nebo Barbora Špotáková, jel jsem tam s takovou reprezentační elitou. Oni jsou mistři světa a mají medaile z olympiád. Já na ně v osmnácti letech koukal v televizi, a pak jsem s nimi najednou závodil. To byl asi taky jeden z důvodů, proč mě atletika očarovala. Najednou jsem byl parťák s lidmi, kteří pro mě dřív byli vzorem.

Obecně je pro mě ale největší atletický úspěch to, že jsem byl schopný se vypracovat z kluka, který v šesté třídě prohrával se všemi při jakýchkoliv fyzických testech, na medailistu z republikového mistrovství, a zařadit se k nejtalentovanější mládeži v republice. Úspěch je pro mě to, že jsem si to vydřel.

Co se týká baseballu, vyhráli jsme několikrát mistrovství republiky, to byl tenkrát úspěch, protože mi bylo třeba osm nebo deset. Byli jsme i druzí na mistrovství Evropy do patnácti let, dál jsme vyhráli český baseballový pohár v dospělé kategorii. To jsou takové číselné úspěchy. Morální úspěch pro mě byl, že jsem byl v hledáčku agentů, kteří hledají evropské hráče, aby je naverbovali do Ameriky. Dělali takový výběr sta nejlepších hráčů – všech pozic – z Evropy a mě tam zařadili. To znamená, že jsem v sedmnácti patřil třeba mezi top dvacet nejlepších evropských nadhazovačů. Jeli jsme tehdy na takový tréninkový kemp, kde nás bylo z Česka asi pět, přijeli tam i Američani. To byl velký zážitek.

Co tě sport naučil v běžném životě?

Nikdy se nevzdávat (smích). Je to klišé. Sport obecně mi určitě dal spoustu věcí, které si ani neuvědomuju a nedokážu je pojmenovat. To zkrátka vyprofiluje osobnost a já nevím, jaký bych byl, kdybych nesportoval. Jsem asi systematičtější a odhodlanější v porovnání s jinými lidmi. Uvědomuju si, že mi oba sporty, atletika i baseball, daly spoustu kamarádů. I když se už nevídáme tolik, vždycky když se sejdeme, máme pocit že jsme se naposledy viděli včera. Skvělé vzpomínky a vztahy nikdy nezmizí.

A myslím si, že sport pro mě byl ve velké části života i taková terapie. Nikdo to nemá v životě snadné. Někdo to má těžší, někdo lehčí. Každý si něco nese a pro mě i v těžkých životních chvílích byl sport zóna bezpečí. Dal mi rytmus, řád a pomohl mi v osobním životě.

Co tě motivuje?

To je taková ta nejdůležitější otázka a já nikdy nevím, jak odpovědět. Odmala jsem dělal vrcholový sport. A baseball, to byla moje láska, moc mě to bavilo. Vyrůstal jsem na baseballovém hřišti od dvou let, s mámou jsme chodili na zápasy a já jsem to chtěl hrát. Neměl jsem v baseballu nějaké ambice, všechno to přišlo samo. Začal jsem být dobrý, začal jsem hrát za reprezentaci, nakonec jsem i vyjednával s nějakými americkými univerzitami, o možnosti studovat a hrát v Americe. Tím, že jsem si vnímání sportu tak přetransformoval, tak mě začala motivovat touha po úspěchu. Chtěl jsem dosáhnout něčeho velkého v něčem, co mě baví, a taky dokázat sám sobě, že jsem schopný splnit si to, co jsem si vysnil.

Vždycky jsem říkal, že chci vyhrát olympiádu, to byl takový můj cíl. A ne že bych se toho cíle vzdal, ale roky mi přibývají, zranění se kupí a nevím, jestli budu za dva nebo tři roky schopný házet bez bolesti. Sport je ale můj život a v době, kdy jsem byl zraněný a měl toho opravdu plné zuby, jsem si stejně chodil zaběhat nebo na tenis s kamarády. Je to prostě moje součást. Teď to vidím tak, že bych se chtěl dostat – nebo alespoň kvalifikovat – na nějakou velkou mužskou soutěž, buď na mistrovství Evropy, mistrovství světa nebo na olympiádu. Třeba hranice osmdesáti metrů je pro mě vize. To se dá vydřít a sám sobě bych chtěl dokázat, že na to mám. To mě motivuje. Devadesát metrů hodilo jen pár lidí s obrovským fyzickým předpokladem a perfektním tréninkem, třeba Jan Železný, to je zkrátka fenomén.

VŠE sportovcům vychází vstříc

Proč ses rozhodl pro studium na VŠE?

Upřímně? Mám asi trochu zkreslená měřítka. Kdybych nesportoval, šel bych studovat nějakou časově náročnější školu. Původně jsem si představoval, že bych šel třeba na České vysoké učení technické (ČVUT) nebo na nějakou strojírnu. Nechci různé obory přehnaně porovnávat, ale oproti těm zmíněným si myslím, že je ekonomka spíš lehčí škola. Je možné ji dostudovat za tři roky, v řádném termínu, to jinde není běžné. Slovo „lehký“ nebo „snadný“ je relativní pojem, ale myslím si, že VŠE je takový střed. A to jsem potřeboval.

Zkrátka si myslím, že by mi některé školy mohly dát možná víc, kdybych měl na studium čas. Je to o prioritách. Uvažoval jsem třeba nad Vysokou školou chemicko-technologickou (VŠCHT), protože mě baví chemie. Taky to souvisí se sportem. Ale když jsem se podíval do sylabu, pochopil jsem, že to nepůjde. Už v prváku je tam hodně těžká fyzika, těžká matematika, to všechno předchází oborovým předmětům. K těm bych se ani nedostal, protože zkrátka nemám tolik času se škole věnovat.

Studuješ konkrétně na Fakultě podnikohospodářské (FPH). Proč?

Hlásil jsem se na FPH a na Fakultu mezinárodních vztahů (FMV) na obor mezinárodní obchod. Bylo mi jedno, na kterou nakonec půjdu. Na FMV byly docela těžké přijímačky z druhého jazyka. Byla to úroveň B2, ale hodně gramaticky zaměřená. A já jsem se gramatiku na takové úrovni nikdy neučil. Španělštinu jsem měl jen čtyři roky na gymplu. Myslím si ale, že jsem se španělsky naučil docela dobře mluvit. Naopak gramatika a psaní, to mi nešlo. Na FMV jsem se proto těsně nedostal. Dával jsem si odvolání, na základě kterého by mě nakonec vzali. Mezitím jsem se už ale zapsal na FPH a ve finále jsem za to asi i rád. Dává nám to všeobecný přehled v ekonomické oblasti. Předměty jsou hodně interaktivní, v každém semináři tvoří alespoň dvacet nebo třicet procent známky týmová práce, projekt nebo prezentace. To si myslím, že člověka rozvíjí.

Podnikat neplánuješ?

To je dobrá otázka. Dřív jsem o tom přemýšlel. Dneska to nemám nastavené tak jednoznačně, ale jsem tomu otevřený. Večer před spaním rozhodně nepřemýšlím o tom, co bych tak mohl rozjet za podnikání. Spíš beru věci tak, jak přichází. Ale myslím, že se k tomu někdy nějak dostanu. Je mi určitě bližší podnikání než zaměstnanecký poměr, protože si podnikatel čas organizuje sám. Ale záměr zatím nemám. Líbí se mi trend, kterým se společnost žene. Je to jednoznačné, lidé jednou nebudou mít klasickou práci.

Chceš navázat magisterským studiem?

Ano a chtěl bych zůstat na FPH, pokud se něco zásadního nezmění. Když jsem hrál baseball, říkával jsem, že bych ho chtěl jet hrát do Ameriky na univerzitu, nebo že se v Česku přihlásím na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS). Tím chci říct, že jeden nikdy neví. Ve čtvrťáku už jsem neměl na FTVS ani pomyšlení. Podle mě to není škola pro vrcholové sportovce, nevychází jim vstříc. Třeba Nikola Brejchová, jedna z nejlepších českých oštěpařek, tam studovala bakaláře. A studovala to opravdu dlouho, protože dělala vrcholový sport. Nevycházeli jí vstříc a musela dělat zvlášť všechny jejich plavecké a lyžařské kurzy. Kvůli škole a jejímu programu musí člověk sportovat dvakrát víc, a to vůbec neladí s tréninkovým plánem.

Jak ti v tom jde naproti VŠE?

Docela dobře. VŠE má v porovnání s ostatními školami obrovskou specifikaci, protože si sestavujeme rozvrh hodně autonomní. Myslel jsem si, že je to běžná věc, ale ostatní školy mají třeba i ve třetím ročníku předepsaný rozvrh. VŠE tím podle mě jde naproti nejen sportovcům, ale třeba i lidem, kteří pracují.

Druhá věc je program, kterému se říká duální kariéra. To je podle mě super věc. Na podzim na začátku druháku za mnou někdo přišel a ptal se mě, jestli o tom vím. Já jsem tehdy nevěděl, o co jde. Jsou tam určitá výkonnostní kritéria, aby tam člověk dostal, ale nejsou přehnaně přísná. Zkrátka ten, kdo dělá sport na nejvyšší úrovni v Česku, se do programu dostane. Musel jsem jen odevzdat potvrzení od svazu, že atletiku opravdu aktivně dělám.

Díky duální kariéře teď mám celou řadu benefitů. Můžu si třeba dřív zapisovat předměty. Ale na to já stejně vždycky zapomenu. Dále například neřeším, kolik jsem zatím získal kreditů, abych mohl jít do dalšího semestru. Takže můžu studovat, jak dlouho budu potřebovat. Individuálně se můžu s učiteli domluvit, kdy budu psát testy, oni by to měli respektovat. Ještě se mi nestalo, že by to někdo nerespektoval. Zkrátka bych měl mít nějaký individuální přístup. Právě například průběžné testy můžu psát až ve zkouškovém období a zároveň můžu mít větší absenci, když jedu třeba na soustředění, a místo aktivity v hodině mi učitelé případně vypíší jiný individuální úkol. A je tam spousta dalších výhod. Snažím se to ale nezneužívat a využívám to jenom tehdy, když je to opravdu potřeba.

Je něco, co ti v programu duální kariéry naopak chybí?

Nic mě nenapadá. Ale říkal jsem si, že by to mohli udělat třeba i pro lidi, kteří podnikají. Na gymplu jsem měl ohromně šikovného kamaráda, který v sedmnácti pracoval na ministerstvu financí jako poradce jednoho náměstka. Já jsem měl určité výhody, když jsem při studiu sportoval, ale on žádné úlevy neměl. Je to diskutabilní, těžko se to posuzuje. Bylo by to na zvážení u jednotlivých případů. Neříkám, že by to mělo platit pro studenty, kteří chodí na brigádu do McDonald’s.

Sport vyžaduje spoustu času

Jak odpočíváš?

Moc neodpočívám, ale čím jsem starší, tím se snažím odpočívat víc. Dělám toho hodně, takže odpočívám spíš jenom večer a v noci. Miluju čtení, ale nikdy si na to neudělám čas. Vždycky, když jedu na soustředění, vezmu si knížku a vyndám záložku ze stránky, na které jsem skončil na minulém soustředění. Odpočívám s lidmi, se kterými je mi dobře, s partnerkou, s rodinou, s kamarády. A při jakýchkoliv aktivitách, ať už koukáme na televizi nebo se jdeme projít.

Chtěl by ses sportem živit?

Vždycky jsem si říkal, jak by bylo super živit se sportem. Jenomže v atletice se sportem živí jenom ti nejlepší. Teď už jsem se dostal do fáze, kdy to pro mě přestalo být důležité. Můj cíl teď není, aby mě sport živil, ale zkrátka ten sport chci dál dělat, co nejdelší dobu a na co nejlepší úrovni. Tak, abych mohl dosáhnout svých ambicí. Už to chci dělat hlavně proto, abych si dokázal, že na to mám. Jenže to souvisí jedno s druhým. Spíš bych se chtěl živit sportem, abych ho vůbec mohl naplno dělat, abych na něj měl čas. Vím totiž, že když budu pracovat, bude na něj času míň. Potom bude menší šance, že se někam dostanu.

Čemu by ses tedy chtěl věnovat v pracovním životě?

Hodně se věnuju školství. S kamarádem z gymplu jsme vytvořili takový projekt, nazvali jsme ho změna školství. Opravdu jsme se tomu intenzivně věnovali. Obešli jsme odbornou veřejnost a dali dohromady myšlenky lidí, kteří se ve vzdělávání pohybují a mají konsenzuální názor na to, jak by měla vypadat reforma školství, co by se mělo změnit a jak by se vzdělávání v Česku mělo vyvíjet. Ale exekutiva je složitá.

Každé rozhodnutí v České republice je vyvážené politickým kapitálem. A snaha o reformu školství není populární. Nikdo to nechce udělat. Proto jsme jednali s politiky, vždycky říkám od Petra Fialy k Andreji Babišovi. A mezi nimi docela panuje shoda, plácají nás po ramenou a říkají, že máme zajímavé myšlenky, ale exekutivně se do toho nikomu nechce. Proto bych se tomu chtěl ještě věnovat. Je to jedna z možností, co bych mohl v profesním životě jednou dělat, naplno se pustit do přípravy reformy školství. Líbilo by se mi v tom mít nějakou exekutivní moc, třeba být ministr nebo poradce ministra. Nebo bych si mohl založit vlastní školu a skrze ni ukazovat, jaká ta cesta je nebo jaká může být. Já teď i jednou týdně učím tělocvik a zeměpis. Mám malý úvazek na jedné základní škole, chtěl jsem si to zažít. Já o vzdělávání mluvím, ale nikdy jsem neučil. A hodně lidí nám to i vyčítalo – říkali: „vy jste před tabulí nikdy nestáli“. Tak teď už tam jsem.

Foto: Facebook Kryštofa Kozače

Mohlo by tě zajímat: