Nejsme žádní hippies, říká pracovnice Člověka v tísni

22. 5. 2018 | | Rozhovory Lucka_Havlickova neziskovka2

Absolventka Fakulty mezinárodních vztahů Lenka Havlíčková působila během studia jako šéfredaktorka Studentského listu (dnešního iListu, pozn. red) a později jako redaktorka v Hospodářských novinách. Poté nastoupila do neziskové organizace Člověk v tísni, kde pracovala přes tři roky. S iListem diskutovala o důležitosti neziskových organizací a zda má prezident Zeman pravdu ohledně jejich parazitování na veřejných financích.

Kdy ses rozhodla pro práci v neziskovém sektoru?

Na magistrovi jsem studovala vedlejšku o neziskovkách, kde jsme byli jen čtyři. Vedla ji paní profesorka Doležalová. Ta byla úžasná, dokázala nás k tomu tématu namotivovat. Tahle vedlejška pro mě byla zlomová, přece jenom VŠE se tě trošku snaží dotlačit do korporací a firem. Tohle pro mě bylo takové: Aha, já vlastně nemusím jít dělat do firem, já můžu dělat něco úplně jiného, co mě baví.

V čem se lišila od ostatních vedlejších specializací?

Kromě klasické výuky, hodně zaměřené na praxi, jsme vyjeli i na stáž do Chicaga na Columbia College. Američani pak zase jezdili k nám. V Chicagu jsme navštívili neziskovku Chicago Lighthouse, která podporuje zrakově postižené lidi. To pro nás bylo úplně něco neuvěřitelného, protože rozměry neziskovky byly úplně jiné než u nás. To byla regulérní velká firma, akorát v neziskovém sektoru.

Myslíš si, že ve Spojených státech mají neziskové organizace větší význam než u nás?

To bych neřekla, jsou potřebné všude. Nemůžu to ale tolik posoudit, byla jsem tam jen v jedné neziskovce. Všimla jsem si ale, že jim tam lidé věří, mají tam stabilnější pozici, zatímco tady se to lidé stále učí. Ze začátku, když neziskovky po revoluci vznikaly, tu byla velká nedůvěra, stačilo, že někdo udělal nějaký podvod, a začalo se to házet na všechny. Bohužel v poslední době se to zase zhoršilo.

Neziskovky pomáhají tam, kde selhává stát

Kdy si myslíš, že se nedůvěra prohloubila?

Osobně jsem tu první vlnu negativity vůči neziskovkám zaznamenala s uprchlickou krizí. Jednu dobu jsem působila ve fundraisingu a chodily nám e-maily i telefonáty, které byly dost nepříjemné. Ti lidi si mysleli, že sem uprchlíky dovážíme a podobně. Zase na druhou stranu se ozývali i lidi, kteří měli ten názor opačný. Myslím si, že skupina negativních lidí byla opravdu malá, akorát byla hodně slyšet.

Prezident Zeman, mnozí politici i veřejně známé osoby prohlásili, že neziskové organizace parazitují na veřejných financích. Jak se k tomu stavíš?

To není pravda. Práce, kterou neziskovky vykonávají, supluje úlohu státu tam, kde stát selhává. Myslím si, že to řeší mnohem efektivněji, než by to dělal stát. Za relativně málo peněz dělají hodně práce, která ani nemusí být vidět. Lidi si to ani neuvědomují. Nemyslím si, že by někdo z nás chtěl, aby zmizely. Nejvíc dotací ze státního rozpočtu dostává Fotbalová asociace České republiky. Konec konců i ten Klokánek, který Zeman tolik podporuje, je neziskovka, a posílá jim peníze ze své kampaně. Úplně tomu nerozumím, je to takové heslo a označování nepřítele, který není nepřítel. Je to smutné.

Čím si myslíš, že je to způsobené?

Souvisí to s celkovou náladou ve společnosti. To asi sama cítíš, jak se nálada mění k horšímu a jak náš prezident využívá toho strachu a frustrace. Snaží se označit nějaké viníky. A zrovna toho, kdo se mu hodí, třeba neziskovky. Tahle myšlenka je nebezpečná a nesmyslná (parazitování neziskovek na státním rozpočtu, pozn. red.).

Jak se v Člověku v tísni pracuje s penězi?

Člověk v tísni je jedna z největších neziskovek u nás, ale každá koruna a halíř, které organizace zpracovává, je přísně hlídaná. Máme několik desítek kontrol ročně. Když soukromá firma dostane veřejnou zakázku, tak není tak přísně pod dohledem jako Člověk v tísni. Peníze jsou vynakládané na projekty, které mají určitý účel a tak, jak je to určeno v té žádosti o grant, se ty peníze musí vynaložit a nejde to jinak.

Mladí lidé jsou budoucnost, musí se do nich investovat

Existují také názory, že malé neziskovky, které nemají peníze se snaží pomáhat nejvíce a ty velké, co mají peněz dostatek, je vynakládají na zbytečné věci. Třeba, že Člověk v tísni vydává knížky o tom, jak by se o určitých věcech mělo učit místo toho, aby pomáhali více tam, kde je to třeba.

Tím, jak jsem v sektoru pracovala, tak vidím, jak je to zkratkovité. Zrovna zmíněné knížky. Pracovala jsem v sekci Jeden svět na školách, které se vzděláváním zabývalo. Některá témata nebývají ve školách dobře pokryta, například moderní dějiny. Děti mnohdy neví, co se stalo v roce 1968. Proto dáváme učitelům nástroje k tomu, aby látku vyučovali atraktivně, o což mají velký zájem. Snažíme se také do výuky dostat téma aktivního občanství, aby mladí lidé viděli, že oni sami mohou něco změnit ve svém okolí k lepšímu a ukazujeme jim cesty, jak na to. Někomu se to může zdát zbytečné, ale to je krátkozraké, mladí lidé jsou přece naše budoucnost.

Myslíš, že je správné, aby organizace zabývající se genderovou vyrovnaností a životním prostředím mluvila do politiky?

Myslím si, že je to správné a že je tu určitý segment neziskovek, který by takovou úlohu mít měl. Snaží se upozorňovat na nějaké problémy, které jsou zanedbané a nemluví se o nich, typu diskriminace LGBT (lesby, gayové, bisexuálové, transgender osoby, pozn. red). Každý má právo vyjádřit svůj názor. Kromě toho je jedna z úloh neziskovek snažit se ovlivňovat politiky a prosazovat témata, která jsou opomíjená. Třeba téma registrované partnerství – kdyby s tématem neziskovky nepřišly, tak by se tím politici nezabývali.

Někdo si myslí, že zasahovat do politiky by měly jen politické strany…

To není tak, že přijde neziskovka a udělá zákon. Podle mě je to vyloženě o nastavování témat. Oni předkládají témata, šíří je a snaží se je dostat do popředí. To je jediná cesta, jak něco změnit. Neznamená, že by nám tu neziskovky diktovaly zákony. Každá skupina se snaží prosazovat svoje zájmy, ať už je to průmysl, neziskovky, nebo někdo jiný. To je prostě součást demokratické společnosti.

Měla jsi během doby, kdy jsi pracovala v Člověku v tísni, moment, kdy sis řekla, tak už dost, jdu pryč?

Asi jo. Když jsem poslední rok pracovala jako PR, spravovala jsem Facebook a byla jsem v kontaktu s veřejností. Zpracovávali jsme téma ruské propagandy v rámci mediálního vzdělávání, kdy jsme se snažili informovat veřejnost a dostat tato témata do škol. Když jsme toto téma otevřeli, tak samozřejmě reakce různých trollů a lidí byly dost vyostřené. To pro mě bylo první setkání s až vulgární negativitou. Těžko jsem to překonávala, ale podpořili mě lidi z našeho týmu.

Co tě v neziskovém sektoru drží? Existují firmy s CSR (společenská odpovědnost firem, pozn. red.), kde můžeš dělat dobrou věc a dostaneš za to mnohem víc zaplaceno.

Cítím se v něm dobře. Je pravda, že firem, které mají CSR, přibývá. Asi se jedná o trend, který jde nahoru. Podporuji to, ale pořád jsou to dva různé světy, dva různé koncepty. V Člověku v tísni je parta lidí, kteří mají podobné smýšlení. Člověk se tam cítí dobře, bezpečně, nemá strach, že ho tam někdo pomluví kvůli kariéře a podobně. Vládne tam přátelská atmosféra, ale zase to není tak, že bychom byli nějací hippiesáci, co si tam dělají věci na koleni. Člověk v tísni je svojí velikostí srovnatelný s malou firmou. Jenom v Česku zaměstnává asi 400 lidí, má svoje vnitřní pravidla, svoji strukturu, hierarchii. Je to na jednu stranu přátelské, ale na druhou stranu profesionální.

Foto: archiv Lenky Havlíčkové

Mohlo by tě zajímat: