(Neforemná) existence (ospalá)

21. 9. 2003 | | Nezařazené

Byl jednou jeden člověk.
Možná to byl blázen, co já vím,
třeba už jen to, že psal svůj život do
řádků, jako by to byla básnička…
(forma, forma, forma)

Byl jednou jeden člověk.

Možná to byl blázen, co já vím,

třeba už jen to, že psal svůj život do

řádků, jako by to byla básnička… (forma, forma, forma)

A jak takhle byl,

v řádcích, (nalajnovaný)

snažil se zas a znova

ze všech sil zrýmovat svá slova,

JE TO MÁ TOUHA PO SMYSLU

Ano.

Jinak by to přeci

nedávalo smysl,

(jako všechny věci,

které nesou mysl

na marách)

Ne, nemám strach,

i

když

to

možná (se mi to všechno jenom zdá, co s)

touto

formou zní (mi v uších tvá nevyřčená slova)

trochu (mi je líto, že toho nebylo víc, je mi z toho)

D I V N Ě…

NEPOCHYBNĚ

Ale proč? Měl bych se stydět

za svá „ale“?

Stydím se jen proto, (zato dokonale)

že jsem svůj život nežil

ve vertikále…

Mohlo by tě zajímat: