Na sever a zase zpátky – zážitky ze Švédska a Norska

28. 9. 2014 | | Cestování

Náš výlet začal v červenci. Vlastně ne, začal už v březnu, kdy
jsem se rozhodla, že vyrazím na workcamp (tohle slovo je snad lepší do
češtiny nepřekládat), tedy že pojedu někam pracovat jako dobrovolník.

Našla jsem projekt v malé švédské vesničce a s entusiasmem sobě
vlastním jsem se snažila přesvědčit někoho ze svých přátel, aby jel se
mnou. Přeci jen, Skandinávie je trochu z ruky, a tak jsem nechtěla být na
své cestě zcela osamocena. Nejprve to vypadalo beznadějně, ale nakonec se mi
podařilo přemluvit kamarádku z medicíny (opravdu není na škodu cestovat
s budoucím doktorem), aby strávila několik dní s mou okouzlující
maličkostí a zažila trochu jiné prázdniny.

Náš původní plán strávit deset dní ve Švédsku, pomoct několika
nadšencům s rekonstrukcí místního kulturního domu a vrátit se domů, se
celkem rychle změnil, respektive rozrostl. Rozhodly jsme se, že musíme taky
něco vidět, když už jedeme tak daleko na sever, a tak jsme zařadily na
program nejprve návštěvu Osla a po drsné práci na stavbě ještě výlet do
Kodaně. A v půlce července jsme odstartovaly.

Ve městě bylo horko

V poledne osmého července po srdceryvném loučení (přátelé a rodiče
měli zřejmě dojem, že jedeme do pralesa, ze kterého se prostě nemůžeme
vrátit živé) jsme nasedly do letadla a vydaly se naše malé skandinávské
dobrodružství.

Po příletu do Osla na nás už čekal, náš nový kámoš, kterého jsme
poznaly přes couchsurfing a který nás měl nechat na svém gauči přespat.
Jakmile jsme dorazily do jeho malého bytu, za který platil naprosto
nehorázný nájem (v Norsku je to prý ale normální), zjistily jsme, že
z gauče se vyklubala obrovská postel se super pěnovými polštářky a
měkoučkou peřinkou, zkrátka úplný luxus.

A druhý den začalo naše prozkoumávání města, a světe div se,
svítilo slunce! A kdyby jen to, vedro bylo na padnutí. Už týden před
odjezdem jsem kontrolovala předpovědi počasí, podle kterých mělo být
dvacet stupňů a trvalý déšť, takže jsem se podle toho i zařídila –
zabalila jsem spoustu mikin a vůbec teplého oblečení a jen jedny kraťasy.
To nakonec byly jediné kalhoty, které jsem celou dobu měla na sobě a to jak
v Norsku, tak ve Švédsku i Dánsku, ať žijí meteorologové.

Ale nač si stěžovat, komu se podaří jet na daleký sever a zažít
koupání v jezeru, vidět modrou oblohu a nakonec i přijet domů skoro jako
černoch?

To už by o počasí stačilo a vracím se opět k tématu a tedy –
k Oslu. Měly jsme tu strávit dva dny, tak jsme se rozhodly, že musíme
vidět všechno možné. K tomuto účelu jsme si koupily „Oslo pass“,
díky kterému jsme mohly cestovat hromadnou dopravou a měly vstup „zdarma“
(do uvozovek dávám proto, že za ten pas se platí, takže zdarma ty vstupy
vážně nejsou), nebo se slevou do většiny pamětihodností.

Nejoblíbenější činnost v teplém počasí?
Grilování

Začaly jsme městskou radnicí, velkolepou cihlovou stavbou a podle mě
jednou ze čtyř dominant Osla. Uvnitř se každý rok předává Nobelova cena
míru – jediná Nobelovka, kterou nemůžete dostat ve Stockholmu. Právě
z tohoto důvodu je vedle radnice postaveno malé muzeum „Nobel Peace
Centre“ zasvěcené právě tomuto ocenění a oceněným.

K další dominantě Státní opeře (Operahuset) jsme se, po projití
nějakého toho muzea a zapadlé uličky, dostaly kolem čtvrté hodiny. Slunce
mělo takovou páru, že jsme si lehly do stínu tohoto cenami ověnčeného
domu kultury a prostě a jednoduše jsme vytuhly.

V horizontální poloze jsme strávily asi hodinu, protože potom už nám
přestaly být ty kameny, na kterých jsme ležely, pohodlné. Vstaly jsme,
udělaly pár žánrových obrázků a vyrazily na sraz s naším hostitelem.
Ten nás posléze vzal na nedaleký ostrov a ukázal nám nejoblíbenější
činnost Norů v teplém počasí, grilování s jednorázovým grilem.
Naprostá paráda, okolo moře a na grilu se smaží klobásky, které se pak
posypou sušenou cibulkou a zabalí do „pita chleba“ – a večeře je
na světě.

Na ostrově se dalo i koupat

Druhý den jsme měly v plánu navštívit poslední dva „symboly“
Osla – Vigelandsparken a mamutí skokanský můstek Holmenkollbakken, což
jsme také udělaly. Do speciální části Frognerova parku jménem Vigeland
(pojmenovaném po norském sochaři Gustavu Vigelandovi), jehož dominantou je
obrovský sloup se sochami lidí v různých pozicích, jsme se dostaly brzy
ráno, takže jsme se vyhnuly davům turistů a mohly zcela osamoceny nasát
atmosféru místa. A musím říct, že to bylo vážně moc hezké, všude
zeleň, spousta květin a fontánek, úplný klid a uprostřed se tyčily
skulptury Gustava Vigelanda.

Strávily jsme tam nějakou tu pěknou chvilku, a jakmile jsme postřehly
blížící se zástupy dalších obdivovatelů, vyrazily jsme rychle dál –
do Holmenkollenu. To je celá oblast, docela daleko od centra Osla, s jedinou
dominantou, obrovským kopcem, na kterém se už v roce 1914 začal stavět
skokanský můstek Holmenkollbakken. Během těch sta let se hodně proměnil,
nejvíc v roce 1952, když Oslo hostilo olympijské hry.

„Oslí výlet“ jsme zakončily opět grilováním, ale tentokrát ne na
ostrově, ale kousek od centra města u jezera Sognsvann, kde se dalo
i koupat. Třetí ráno jsme už měly namířeno do Švédska na náš
workcamp a tak jsme se rozloučily s hostitelem a vyrazily autobusem do
Göteborgu a následně do nevelké vnitrozemské vesničky jménem Uddebo.

Zápisky z návštěvy po Kodani najdete v tištěné verzi časopisu
iList. Foto: autorka

ČTĚTE DÁLE:

Mohlo by tě zajímat: