Mnozí jsou povoláni, ale málokteří vyvoleni

28. 5. 2002 | | Názory, Zprávy ze školy

Termíny na státní zkoušku z ekonomie jsou vypisovány na třech katedrách. Každý student VŠE je určitě výborně informován, na kterou katedru je nejlepší se přihlásit. Nové termíny jsou však s pravidelnou přesností zpřístupněny o půlnoci a ještě nejlépe z pátku na sobotu.

MULTI ENIM SUNT VOCATI, PAUCI VERO ELECTI

Mnozí jsou povoláni, ale málokteří vyvoleni

Jaká byla moje neskonalá úleva, když jsem si po dlouhých peripetiích zapsala termín na státnici z ekonomie, asi nemusím nikomu vyprávět. Pravda, měla jsem ji už dvakrát zapsanou v minulém semestru, ale vždy z toho nějak sešlo. Bylo něco důležitějšího na práci nebo jsem se to prostě nestihla naučit. Tentokrát jsem se však vracela s plným odhodláním a pevnou vůlí z prázdnin strávených u našich západních sousedů, chtěla jsem vše stihnout ještě před začátkem semestru.

Termíny na státní zkoušku z ekonomie jsou vypisovány na třech katedrách: makroekonomie (KMAE), mikroekonomie (KMIE) a katedry dějin ekonomických teorií (KDET). Každý student VŠE je určitě výborně informován, na kterou katedru je nejlepší se přihlásit. Nové termíny jsou však s pravidelnou přesností zpřístupněny o půlnoci a ještě nejlépe z pátku na sobotu. Již v jednu hodinu je většina z nich plná a v pondělí ráno zůstávají volná místa jenom na nejbližší data. Kdo se stihne naučit na ekonomii za týden či čtrnáct dní? Mnoho nás není. Tímto systémem jsou diskriminováni zvláště pražští studenti bez připojení k internetu na vlastním počítači doma. Musejí zkrátka čekat na to, co zůstalo do pondělního rána. Zato na kolejích se v některých pokojích tvoří v pátek večer fronty už od jedenácti hodin. Popsaná situace také nevyhovuje studentovi, který se učí průběžně a čeká, až se v termínech uvolní jediné místečko. Když ještě bylo možné se odhlašovat i týden předem, bylo to snažší. Každý poznal, zda stíhá, či nikoliv, a podle toho se zařídil. Díky tomu se pilnému studentovi naskytla šance konečně se zapsat.

Poté však byla zavedena prodloužená doba pro odhlašování ze Státní zkoušky z ekonomie, a to na tři týdny. Který borec je ale schopen sebekriticky určit, jestli se to za tři týdny naučí? Vždyť někteří teprve začínají… Raději si všichni termín podrží. Někdo se silnou vůlí a časovým harmonogramem učení, jiný jen tak, pro strýčka Příhodu. A když to náhodou nestihne? Sehnat si neschopenku je přece snadné (viz Studentský list z října 2001).

Nevím, kdo tento systém vymyslel, ale zdá se mi špatný. Neumožňuje studentu, jenž se učí průběžně, aby se zapsal během semestru. Zkoušející si na druhou stranu stěžují, že velké procento studentů státnici omlouvá a blokují místo těm, kteří by se rádi přišli nechat vyzkoušet. A divíte se nám? My opravdu nejsme schopni odhadnout, jestli to za ty tři týdny budeme umět. Státnice z ekonomie totiž nepatří mezi zkoušky, kam si to člověk může přijít „zkusit“ a snažit se to „ukecat“.

Sázka do loterie

Málokomu se podaří zapsat se na nejoblíbenější a nejvyhledávanější KDET, počet termínů na této katedře neodpovídá velkému zájmu studentů. Druhé místo v návštěvnosti stále obhajuje KMIE a na poslední příčce, a tudíž nejméně oblíbenou, je KMAE. Studenti asi zatím nezjistili, že nejobávanější zkoušející z KMAE nyní „napravují“ reputaci své katedry tím, že chodí zkoušet na KMIE. Stačí si jen zjistit, jaké komise byly v na které katedře. Volbu katedry bych považovala za nutnou podmínku úspěchu, nikoli však jedinou a postačující. Když student neví, kam se zkoušející vrtnou, je to sázka do loterie. Pravděpodobnost výhry je nejistá a očekávaný výsledek se nedá zcela jednoznačně určit.

Zvláštní taktiky KMAE se projevují již u zápočtů ze státnicového předmětu Makroekonomie II. – MAE 405. Dalo by se říci, že někteří vyučující mají jeden metr pro studenty bakalářského studia a jiný pro inženýry. Traduje se příběh studentky, která si šla pro „započteno“ ze zmiňovaného kursu. Byla však teprve na „bakaláři“, a když se to zjistil přednášející, najednou měla „nezapočteno“. Co je na této historce pravda se lze jen dohadovat, faktem ale zůstávají zdrcené tváře studentů, jimž se vícekrát za sebou u testu nezadařilo, a proto ho opakují podruhé, potřetí,…

OMNE PRICIPIUM GRAVE

Každý začátek je těžký

Při vypisování termínů loni v říjnu jsem se v sobotu dopoledne konečně zapsala na začátek listopadu. Celková doba učení by se dala rozdělit na více etap. Jejich počet a délka se různí od studenta. V první fázi člověk většinou pouze sbírá informace. Jaké knihy musí přečíst, co je z toho povinné, co doporučené. Co může přeskočit a co je naopak nejdůležitější. Výsledkem tohoto pátrání je počet stran. Samotné učebnice Makroekonomie pro inženýrské studium a Mikroekonomie mají 751 stran, s přednáškami a repetitoriem ke kurzu mikroekonomie to bylo zhruba 1000 stran učebního textu. „Panebože, tolik! To se nemůžu nikdy naučit!“ Zachvátilo mne zoufalství. Člověk si zkrátka nesmí říkat, co mu ještě zbývá, ale musí se ohlížet na to, co už umí.

IN VINO VERITAS

Ve víně je pravda

Druhou fázi charakterizuje snaha za každou cenu si ještě užít. Začíná obvykle už pátý týden předem a konec se různí dle přístupu jedince, jeho finančních možností a uměním každého potlačit probouzející se špatné svědomí. Mé poctivé já se začalo hlásit o slovo velice brzy, občas se mi podařilo ho umlčet dávkou alkoholu, jindy „pádnými argumenty“, které nešlo nevyslyšet. Nikdy to ale nebylo na dlouho a výčitky byly potom o to větší, čím „pádnější“ byly předcházející argumenty a množství požitých povzbuzujících látek. Jelikož jsem patřila spíše k těm průběžným studentům, utěšovala jsem se vzpomínkou na počet už naučených nebo alespoň přečtených stránek.

Žádný učený z nebe nespadl, ale…

Už od prváku mi koleje připadaly jako ideální prostředí ke studiu. To ve zkouškovém období samozřejmě jsou, nikoli ale během semestru. Je zde nezvyklé množství lákadel, jež pořád odvádějí pozornost od toho nejdůležitějšího, a to je studium. Zkázou celého pokusu se mohou stát „pařící“ kamarádi a tvoje nedostatečná vůle všem nástrahám odolat a pokračovat v započaté práci. Kolikrát se musí odmítnout i sebelepší nabídka, sebelepší akce. Nedá se nic dělat.

Třetí etapa je opakovací. U mne byla ohraničena odjezdem z kolejí domů k mamince a k teplým obědům asi deset dní před zkouškou. Bohužel jsem si státnici naplánovala na nevhodnou dobu. Právě probíhala výměna kotle a celé dva dny netekla teplá voda a netopili nám. Studenou vodu bych vydržela, ta se dá vždycky ohřát. Ale zima? To už je něco jiného. Jako příšera plížící se po bytě ve svetru a županu, se šálou na krku a rukavicemi jsem střídavě polehávala v posteli a na gauči, podle toho, kde byla zrovna menší zima, a hltala větu za větou, stránku za stránkou. Nejhorší je pocit, když si něco přečtete a myslíte si, jak skvěle to umíte. Za hodinu si položíte kontrolní otázku a … nic. Jen prázdnota. V takových chvílích jsem propadala panice: „Copak jsem tak blbá? Vždyť jsem to teďka četla! Nemůže se to přece hned samo spláchnout do nenávratna..“

Dobu čtyři dny před samotnou zkouškou bych označila písmenem D. Deprese, destrukce, devalvace, denominace, duopol, depreciace, dokonalost a … debil, etapa čtvrtá. Docházely mi síly a chuť se učit. Už jsem toho měla „plný kecky“. Má efektivita rapidně poklesla. Z počátečných dvanácti hodin učení jsem najednou byla na pěti. Špatně jsem alokovala čas, selhávala jsem na všech frontách a byla jsem v rohovém řešení. Všechno na světě bych dala za pár hodin spánku navíc. Zbývalo jen si sbalit batoh a vědomosti a vydat se ku Praze. Ještě mám 36 hodin, musím si všechno naposledy projít.

Den před státnicí je kapitola sama pro sebe. Jediné, na co se dá myslet, je zítřek. Zítra už to budu mít za sebou! Zítra se opiju! Zítra už bude konec útrapám! Zítra, magické slovo. To, co jsem se naučila, zasunu do nevyužívané části mozku, kde se to zakonzervuje na horší časy. Původní idea kompletní rekapitulace vzala za své. Zopakovala jsem pouze „makro“.

QUANTUS LABOR, TANTUM PRAEMIUM

Jaká práce, taková odměna.

„Slečna Nováková?… Pojďte dál.“ Bohužel to byl jen sen. Nebo noční můra? Nemohu dospat, raději si půjdu upřesnit poslední nejasnosti. Konečně se ručička doplížila k osmé hodině. Je čas vstávat. Ještě na mě čekalo nemilé překvapení v podobě odpáraných knoflíků na saku a mohla jsem vyrazit. I v tuto chvíli se mi potvrdilo: „Když člověk nejvíc spěchá, tak tramvaje jedou moc pomalu, stojí se na každé křižovatce a řidiči jsou obzvláště podráždění.“

Rozhodující okamžik. Pokud to neumím, tak to neumím, a ani 50 talismanů mi nezachrání kůži. „Slečna Nováková? ….. Pojďte si dál.“ Jak to probíhalo uvnitř, co jsem jim povídala či nepovídala k otázce číslo 47 si vážně nepamatuji. Snad jen to, jak mě polil studený pot, když jsem si vytáhla riziko. S pocitem dobře odvedené práce jsem za sebou zavírala dveře. Za hodinu si máme přijít pro výsledky.

HURÁ! MÁM TO A ZA JEDNA! S radostí si potřásám rukou s profesorem Machem, inženýrem Chytilem a inženýrkou Soukupovou. Rázem jsou zapomenuty hodiny a hodiny strávené nad 1000 stránek, omrzliny na rukou a spousta odmítnutých akcí. Vše je v nenávratnu a nyní se můžu oddávat slastným pocitům. Každý na této škole ví, jaké myšlenky se v takové chvíli honí hlavou, jaká neskonalá úleva se rozlévá tělem. Nadchází doba oslav a přijímání gratulací.

Mohlo by tě zajímat: