Mlíko, mlíko, sex a mlíko
Nezařazené„Myslel jsem si, že je to láska, ale usnula mi na rameni,“ zatímco se line z rádia můj oblíbenej song a Rákosníček se sjíždí horkou čokoládou, Petr s Houmrem se nemůžou dohodnout, kolik mlík maj objednat. Cože? No jasně, mlíko! Nebo klidně smetana do kávy. Aby bylo jasno, tak v módě už dneska neni alkohol ani tráva ani jointy ani jiný podobný šity, kterejma se sjížděli puberťáci před deseti lety. Dneska, když se vysokoškolskej týnějdžr chce pořádně sject, tak si dá MLÍKO.
„Myslel jsem si, že je to láska, ale usnula mi na rameni,“ zatímco se line z rádia můj oblíbenej song a Rákosníček se sjíždí horkou čokoládou, Petr s Houmrem se nemůžou dohodnout, kolik mlík maj objednat. Cože? No jasně, mlíko! Nebo klidně smetana do kávy. Aby bylo jasno, tak v módě už dneska neni alkohol ani tráva ani jointy ani jiný podobný šity, kterejma se sjížděli puberťáci před deseti lety. Dneska, když se vysokoškolskej týnějdžr chce pořádně sject, tak si dá MLÍKO.
Jsme v luxusní hospodě v Krkonoších, v Harrachově. Občas si ani jako v Čechách nepřipadáme, jinak než německy se tu člověk sotva domluví, ale kdo je starej zatvrzelej horal, ten se zmást nenechá. Skoro plešatej číšník se zlatym zubem a panděrem, že by se z něho daly dělat škvarky, k nám přichází hned, jak se usadíme ke stolům a zabereme celej salónek svejma smradlavejma hadrama. Jakmile však zjistí, že mu nikdo neodpovídá na otázku „Etwas zum trinken, bitte?“, jeho zájem o zhruba dvacetičlenný stádo očividně povadne a úsměv v jeho tváři se změní v nucenej škleb. „Tak devatenáct mlíček do kávy, čtyři čaje, tři piva a jednu housku,“ objednává za všechny Houmr. Číšník je kapku vedle, ale svůj údiv celkem dobře maskuje kamennou netečností.
Když Renatě vysvětluju teorii přitažlivosti kladných a záporných částic, všímám si jedním okem, jak číšník někam telefonuje a chvilku nato odkudsi přichází k baru několik svalnatejch hochů. „Že by vyhazovači?“ pomyslím si. „Ale to přece ne, člověk nemůže hned každýho podezřívat, určitě jsou to jenom nějaký hotelový hosti.“ Po chvilce se velkej tlustej číšník neochotně přivalí s talířkem, na kterým je devatenáct kalíšků se smetanou do kávy. Rozebíráme si číše zdraví. „Tak na co to bude?“ ozývá se mezi námi. „Na strýce.“ „Na sníh.“ „Na Mikeše.“ „Mikeš“ nebo „Strýc“ se říká našemu vedoucímu. Nikdo už neví proč, ale každýmu se to líbí. A koneckonců, přezdívky přeci musej bejt. „Na mlíko,“ padne nakonec. Všichni pozvedaj kalich se smetanou do kávy a házej to do sebe na ex. Někdo si dá ještě dalšího mlíčnýho panáka i do druhý nohy a do třetí a čtvrtý nohy. Páju to nakonec nějak skládá. Koulej se jí očíčka a pořád se dožaduje dudlíku.
„Mlíko má oproti alkoholu spoustu výhod,“ vysvětluje mi ochotně Renata, když pořád kroutim hlavou na výstřelkem dnešní doby. Jsem tak trochu staromódní. „Mlíko totiž působí hned a ne se zpožděním. Lepší než mlíko je ještě smetana. Rozdíl je samozřejmě v procentech tuku. Čím víc tuku, tím to má větší říz.“ Renata je fakt fajnšmekr a výhody mlíka a dalších mlíčnejch nápojů jenom sype z rukávu. Zírám na ni jako puk. No, možná jsou zajímavější její nádherně čokoládový oči, ale z toho mě hned vytrhne hromovej hlas číšníka: „Tak snad zaplatíme, ne?“ Číšník se nám snaží naznačit, že na podobný srandičky nejsou v hospodě s polskym názvem, ale jídelním lístkem v němčině, zvyklí.
Venku zase prší, a tak se po chvíli postávání rozhodujeme, že se přesunem zpátky na chalupu. Některý toho už maj stejně dost. Pája se kolíbá na Tomášovejch zádech a zpívá asi něco mezi Internacionálou a Písní práce. Jít na chatu po svejch už nezvládá. Cestou se stavujeme u Vietnamce a kupujeme předraženou krabici. „Čchong pchej jui či.“ Nikdo z nás mu nerozumí. Asi prej plnotučný nevede, někdo z našeho davu tlumočí vietnamce. Co můžeme dělat, bereme aspoň polotučný a jdeme domů.
Cestou padaj různý návrhy, jak strávit večer. Když vtom někdo pronese, že bychom se mohli jít koupat. Míň otrlý holky vyluzujou různý hlášky, jako, že je to „blbý“ a „trapný“ a podobně, ale Pája, Renata a Móňa neříkaj celkem nic. Jen se na sebe podívaj a tiše špitnou: „Mlíka máme dost.“ Tohle se nedá nepochopit. Jen co vejdeme do chaty, směřuje nás pět, já, holky a Tomáš nenápadně do společný sprchy. Pája se hned ujímá technický stránky věci a pouští všechny kohoutky ve vířivce na plný pecky. Z chromovanejch trubek se chrlí proud vody. Místnost se okamžitě zahaluje párou. Něžná stvoření ze sebe hned shazujou všechny nepotřebný věci. Tolik nádhernejch divů světa jsem v životě ještě neviděl. Všichni sedíme v bublající koupeli a nádherně se bavíme a sjíždíme se společně mlíkem. Po zrcadle stékaj kapky vody, Pája pokládá hlavu na moje rameno a Renata s Móňou obdivujou Tomášovy bicepsy. Mlíka je pořád dost. Je všude. Teče po nás, je v nás, jsme v něm.
„Crrrrr .“ ozve se odkudsi ohlušující zvonění. „Vstávej, zaspali jsme!“ křičí na mě z ničeho nic Renata. Nechápu to. Co vůbec chce? „Za pět minut je odjezd autobusu … vstávej … makáme!“ Za pět minut odjíždíme z lyžařskýho kurzu. Je konec. Totální konec. Otevírám oči a všude vidím krabice od mlíka. Zdálo se mi to? Co z toho se opravdu stalo? Mám problémy vůbec vstát a postavit se na nohy, když vtom za mnou přijde Pája, políbí mě něžně na tvář a zašeptá: „Bylo to krásný.“
Nahrávání ...
