Martin Sochůrek: I s tisícovkou se dá investovat do umění

21. 11. 2023 | | Tuesday Talks Martin úvod

Práce v galerii, vystavující vrcholné umělce klasického i současného umění, není zrovna obvyklý způsob obživy pro studenta a nyní již absolventa ekonometrie a finančního inženýrství. Martin Sochůrek si tuto cestu ale zvolil a dokázal tak zkombinovat svou vášeň pro výtvarné umění, i svůj ekonomický obor. V rozhovoru vyzdvihuje to, že v umění jsou klíčové kontakty a znalost a pochopení uměleckých velikánů. „U mladších umělců záleží i na tom, jakého má daný umělec galeristu, který ho třeba dokáže prosadit.“ Začínajícím zájemcům o umění radí: „Nenechte se odradit nízkým rozpočtem, kupte třeba jen malou grafiku od etablovaného umělce. Je stěžejní soustředit se na kvalitu.“

Pracuješ v Galerii Zdeněk Sklenář (GZS) v Schönkirchovském paláci na Praze 1. Jak se k takové práci dostane student finančního inženýrství na Fakultě financí a účetnictví (FFÚ) na Vysoké škole ekonomické (VŠE)?

Byla to spíše náhoda, už moje rodina se o umění zajímala a Zdeněk Sklenář (synovec a jmenovec slavného českého malíře Zdeňka Sklenáře (1910–1986), pozn. red.) nás pozval do své galerie. To jsem byl ještě na gymplu v Poděbradech a ani jsem nevěděl, kam půjdu studovat potom. On mi řekl, že pokud bych šel na vejšku do Prahy, ať se mu ozvu, že mi nabídne práci. Viděl, že mě výtvarné umění opravdu zajímá, a řekl, že by mě zaučil a pomohl mi se v něm zorientovat. To se potom i skutečně stalo a když jsem nastoupil do prváku na VŠE, tak jsem tam začal pracovat. Dneska už to bude šest let.

Co obnáší tvoje práce v galerii?

Hlavně tam provádím návštěvníky výstavami, sleduju hodně aukční trh a taky dělám soupisy sbírek, které galerie vlastní. Vždycky se zaměřím na jednoho umělce a vytvořím reprezentativní dokument, který slouží jako soupis sbírky. Máme koncepci, že každá výstava trvá tak tři měsíce, a díla se během ní i prodávají. GZS je privátní galerií, což znamená, že ceny za jednotlivá díla jsou už nastavené. Není to princip aukce, nesoutěží se tam, ani nejsou veřejné záznamy o tom, co se za kolik prodalo. Ale důležitý aspekt je i vzdělávat veřejnost, šířit povědomí o kvalitním umění a dělat výstavy, které mají nějakou přidanou hodnotu. Návštěvník nemusí mít zájem o to něco hned kupovat. Přijít na výstavu může každý, vstup je tam zdarma.

Proč jsi tedy s tak silným zájmem o umění nešel studovat spíš nějaký umělecký obor místo VŠE?

Rozhodující bylo, že jsem tehdy ještě vůbec nevěděl, co chci dělat. Byl to spíš výběr vylučovací metodou. S ekonomií mi zkrátk přijde, že člověk má otevřenější možnosti. Navíc v době, kdy jsem nastupoval do prváku, ještě nebyl můj zájem o umění tak enormní, jako dnes. Takže jsem spíš šel na ekonomku s tím, že umění mi může zůstat jako koníček, ale se svým výběrem školy a oboru jsem spokojený.

Takže jsi svůj zájem o výtvarné umění a ekonomii propojil až v průběhu studia?

V bakalářce jsem se stále spíš věnoval umění než ekonomii. Umění jsem ale musel rozebírat z pohledu investice do reálného aktiva, aby to bylo schválené jako téma bakalářky na VŠE. Ale přímo můj obor, tedy ekonometrickou analýzu, jsem s výtvarným uměním propojil až v diplomové práci. Tam jsme sestavovali ekonometrický model a testovali jsme, jaké proměnné mají vliv na ceny děl, kterých dosahují v aukcích. Museli jsme využít cenu, za kterou se díla prodala v aukcích, protože tam jsou data veřejná, což neplatí u privátních prodejů.

Galerie Zdeněk Sklenář se soustředí na vrcholné české moderní i současné výtvarné umění. Je vlastně nějaký rozdíl mezi moderním a současným uměním?

Moderní a současné umění jsou dvě úplně jiné věci. Za moderní se považuje všechno za posledních sto let, první náznak jsou francouzští impresionisté, ale za mě je to spíš to období po roce 1900, třeba Pablo Picasso nebo kubisté. Pokud ale mluvíme o moderním umění v užším slova smyslu, za „modernu“ se označují spíše nové tendence ve výtvarném umění v první polovině 20. století, pak se jedná spíš o umění poválečné. Contemporary art neboli současné umění, to je spíš generace současných třicátníků, čtyřicátníků tvořících v dnešní době.

Jaká jsou kritéria určující cenu výtvarného díla, ať už moderního, nebo současného?

Do toho vstupuje hodně věcí a některé z nich jsou i subjektivní, třeba jak obraz na diváky působí, jak moc ho chtějí mít doma a podobně. My jsme se v diplomce soustředili spíš na objektivní kritéria. Pak jsme pomocí ekonometrické analýzy empirickou verifikací ověřovali, jestli jsou skutečně relevantní. Modely jsme stavěli vždy v kontextu jednoho konkrétního umělce. Tam nám dle očekávání vyšlo, že naprosto zásadní je velikost díla a technika. Nejcennější jsou díla na plátně (oleje, akryly), potom práce na papíře a grafiky (výtvarné umělecké dílo, kdy umělec dílo rozmnoží ručním řemeslným postupem na předem stanovený počet exemplářů, pozn. red.). Ty bývají nejméně hodnotné, protože existuje více originálu současně.

U některých umělců se ukázalo, že na jejich cenu má vliv i velikost aukční síně, kde se dílo prodává. Také u velké většiny umělců záleží, z jakého období jejich tvůrčího života dílo pochází. Z makroekonomických ukazatelů jsme zkoumali například hospodářský cyklus. Tam se u všech vybraných umělců ukázalo, že na ceny jejich děl nemá žádný vliv. To by naznačovalo, že výtvarné umění je jako reálné aktivum necyklické. Ale je pravda, že do diplomky jsem vybral kvalitní umělce, kteří jsou na trhu dobře etablovaní. Kdybychom vybrali umělce menšího renomé, vliv hospodářského cyklu na ceny jejich děl by asi byl patrný.

Jen umělci, kteří přišli s inovací, se stali nesmrtelnými

A podobně se tedy vytváří cena děl i v realitě?

Hodně lidí si myslí, že cenotvorba je strašně subjektivní a koukají na ni trochu nedůvěřivě. Ve finále ale čím hlouběji se do toho člověk ponoří, tím víc zjistí, že cenotvorba je objektivnější, než se zdá. Je vždycky nutný časový odstup a objektivní klíč, který jde pojmenovat jako určující pro cenu, bych nazval jako inovace. Jen umělci, kteří obor posunuli někam dál a přišli s něčím novým, se pak stali nesmrtelnými a jejich díla stojí potom logicky největší peníze. Výtvarní umělci, podobně jako vynálezci nebo objevitelé, svůj objev zprostředkují veřejnosti jen prostřednictvím výtvarného jazyka, ať už na plátně, nebo třeba v soše. Ať už mluvím o Picassovi, který zboural perspektivu a přišel s kubismem, nebo o Kupkovi či Malevičovi, kteří jsou pionýry abstraktního umění, a ovlivňují generace umělců. Když tedy s něčím takovým člověk přijde, může se stát nesmrtelným. Díla těchto umělců pak stojí nejvíc.

Takže jde spíš o to přinést něco nového než o samotnou líbivost nebo estetiku.

O líbivost taky jde, ale až třeba v druhém kole. Na druhou stranu, já mám ale třeba z prodejů vypozorované, že pokud se v aukcích prodávají dva obrazy od jednoho autora a námětem jednoho je třeba pohled do přírody a druhý zachycuje industriální krajinu, prodá se vždy lépe ten „líbivější“. Ale bavíme se o kontextu jednoho autora. Líbivý autor, který nepředstavuje žádnou inovaci, nebude stát tolik jako inovátor. Většinou se ale nestane, že by to umělec někam posunul, ale jeho obrazy stály za nic.

A kdo tedy ocení inovativnost? Je to jen na znalcích umění?

Tady jde hodně o ten časový odstup. Když umělec přijde s něčím revolučním, lidi to často nepřijmou, nebo to i mohou odsoudit. I Picasso byl na začátku klasiky té doby nazývaný patlalem. Takže třeba u současného umění je těžší soudit, protože tam chybí časový odstup. Až odstupem času je možné získat kontext doby, vidět celkovou tvorbu autora a jak tento obor posunul. Ale tak to je úplně se vším.

U mladších umělců taky záleží na tom, jakého má daný umělec galeristu. Když ho třeba dokáže prosadit, uspořádat mu prestižní výstavy, dostat ho do zahraničí, je často vystavovaný, tak samozřejmě ceny jeho děl budou vyšší. Pak tam ale samozřejmě funguje i odborná veřejnost, která časem posoudí, jestli obrazy přináší něco nového nebo jestli mají potenciál. Ale je pravda, že u současného umění je to těžší, protože je tam protlačována spousta lidí, kteří potenciál nemají, a je to vydáváno za něco extra. Znovu ale říkám, že je těžké to hodnotit v téhle době, to se třeba ukáže až za padesát let.

Bez kontaktů a vzdělání jde umění těžko

Takže hodně záleží i na tom, jaké má daný umělec kontakty.

To určitě, ale zas jestli bude mít svoje ceny založené na tom, že ho určití lidi tlačí, tak současně mohou být ceny vyšší, než by měly být, ale do budoucna se neudrží, protože bude jasné, že umělec nic nového nepřinesl a ceny nevydrží uměle vysoké dlouho. I když jsou samozřejmě na trhu anomálie. Třeba umělci, kteří nic nového nepřináší, a jsou epigonem někoho velkého, kdo byl před nimi, mají vyšší tržní cenu, protože je někdo protlačil, než třeba umělec, který není tak známý, i když jeho přínos je objektivně větší. Ale obecně bych řekl, že korelace mezi inovací a cenou je opravdu vysoká.

Jak se kromě inovativnosti a originality pozná kvalitní umělec? Jaké další charakteristiky musí mít?

Záleží i na tom, jaké má umělec vzdělání. Znalost toho, co bylo před ním, je naprosto klíčová. Když si vezmeme například obrazy ikonického Jeana-Michela Basquiata, ten se jeví jako punkový, nahodilý, skoro jako nějaký street artista, ale stojí až miliardy a má perfektní umělecké vzdělání. Za svými obrazy má obrovské znalosti dějin výtvarného umění, i když by to do něj člověk třeba neřekl. A on všechno tohle potřebuje znát proto, aby mohl vykročit s nějakým novým gestem. Díky tomu, že pochopí myšlenky těch, kteří byli před ním, na ně může navazovat.

Jean-Michel Basquiat – Untitled, 1982

Bez vzdělání to tedy nejde?

Je tady samozřejmě i sekce umělců, kteří nemají žádné vzdělání z oboru, a i mezi nimi se dají najít nějaká velká jména. Ale obecně platí, že znalost a pochopení uměleckých velikánů je velice dobrá predispozice k tomu, aby umělec mohl být dobrý. Pokud se vrátím k oceňování současného umění, je nutné si promluvit s umělcem i o tom, jak on nahlíží na umělce před ním, jestli rozumí tomu, proč a co dělali. Takoví umělci mají potenciál.

Jak je na tom český trh s výtvarným uměním? Mají Češi o umění zájem?

Český trh je na tom velice dobře. Češi mají zároveň štěstí, jsme malý národ, ale i přesto se za posledních sto let objevilo hodně jmen, která představují celosvětový přínos do výtvarného umění.Například Alfons Mucha, František Kupka, Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Milan Grygar a pár dalších. Ti umělci na sobě ale vždycky budou mít nálepku „Made in Czechoslovakia“. Jejich díla nestojí tolik jako díla západních umělců, což je dáno i kupní sílou toho trhu, i když těch několik jmen se jim s přehledem vyrovná.
Když porovnám zahraniční umělce, třeba Pieta Mondriana nebo Wassila Kandinskeho, jejichž obrazy můžou jít i do miliard, s naším Františkem Kupkou, který stál stejnou měrou jako oni u zrodu abstrakce, Kupkův nejdražší obraz se prodal „jen“ za 230 milionů korun. To je pořád velký nepoměr. A to Kupka je na tom cenově ze všech českých umělců zdaleka nejlépe. Český trh má ale zároveň výhodu, že česká elita výtvarné umění hodně podporuje. Když se podíváme do historie, tak ti nejúspěšnější a nejbohatší Češi, zakladatelé velkých českých podniků, bývali i velcí mecenáši umění. Ale i široká veřejnost se o umění zajímá. Český trh je na opravdu skvělé úrovni, tím spíš, když to srovnáme třeba se Slovenskem.

František Kupka – Espaces animés, 1957

Myslíš, že si lidé kupují umění spíše pro společenský status a nerozumí jeho reálné hodnotě? A určuje vlastně ještě v dnešní době vlastnictví drahých výtvarných děl společenský status?

Na tom je právě zajímavé to, že na trhu s uměním se potkávají úplně odlišný typy lidí. Chladně racionální investoři se zapálenými milovníky umění. Lidé toužící po vytvoření nových hodnot a odkazu pro další generace s lidmi, kteří umění užívají jako nástroj ke šplhání ve společenském žebříčku. Takže ano, řekl bych že společenský status výtvarné umění v některých kruzích určovat může. Ale úplně běžné to asi není. Řekl bych, že nejčastější motivace je u lidí touha obklopit se něčím, co je samotné převyšuje. Ten pocit, že jsou v tak blízkém kontaktu s myšlenkami, které určitým způsobem posunuly lidstvo dopředu, dokáže být naplňující. Lidi to inspiruje, dává jim to energii a radost. Tímto způsobem umění dokáže reálně zlepšit kvalitu života a to je za mě asi to hlavní, proč lidé umění kupují.

Na začátku dělá každý sběratel chyby. Čím později začne umění kupovat, tím líp

Investuješ ty sám do umění a pořizuješ si výtvarná díla? Co bys do začátku poradil ostatním?

Ano, v žádném jiném aktivu se nepohybuji tak dobře, že bych si do něj troufnul dát peníze. Zkoušel jsem to s kryptoměnami, ale dopadlo to velice špatně. Sbírám tedy hlavně grafiku, protože mi to rozpočet dovolí. Je na každém, do čeho chce investovat, k čemu má blíž. Když tušíte, že se vám líbí výtvarné umění, tak ho nekupujte pro zisk, ale jen, když cítíte, že se jím chcete obklopovat. Finanční zisk by měl být až sekundární. Když se v tom chce člověk orientovat, musí si zjišťovat co nejvíc o umělcích a o tom, co přinášejí výtvarnému umění.

Na začátek je nejlepší dát si třeba na první rok stopku na nákupy. První rok bych doporučil nic nekupovat, chodit jen na výstavy, na aukce, zorientovat se v tom, co se člověku líbí, co každý autor přináší. Každý sběratel na začátku dělá chyby, takže čím později budete díla kupovat, tím líp. A druhá rada je, že když máte nízký rozpočet, jako třeba tisíc až deset tisíc korun, nenechte se odradit, kupte třeba jen malou grafiku od etablovaného umělce. V každém případě je lepší mít malou grafiku, která řeší něco nového, než mít velký olej, který neřeší nic. Grafika sice vždycky bude levnější než práce na plátně, ale její cena poroste úměrně s cenami pláten toho umělce. Je zkrátka stěžejní soustředit se na kvalitu.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses ve výtvarném umění angažoval i jako aktivní umělec? Tvoříš něco?

Ne, to vůbec. Zkoušel jsem to, ale když hrajeme Aktivity a já mám za úkol kreslit, tak zjistím, že nedokážu ani nakreslit letadlo, nikdo to nikdy neuhodne. Na tom bych asi skončil. Takže spíš obdivuji, netvořím.

 

Zdroje: foto – archiv Martina Sochůrka; obrazy – Centre Pompidou, Albertina

Mohlo by tě zajímat: