Lukáš Matějček: První tři měsíce pandemie jsme žili jen ze svých zásob
Tuesday TalksDnešní TuesdayTalk je pokračováním rozhovoru s podnikatelem, cestovatelem a spisovatelem Lukášem Matějčkem, zakladatelem značky ručně vyráběných batohů a doplňků Bagind. Jak značka Bagind vznikla a více informací o Lukášovi najdete v první části rozhovoru zde.
Značka Bagind spolupracuje i s neziskovou organizací MOST ProTibet, která pomáhá tibetským dětem, které uprchly do Indie za lepším životem. Jak hodnotíš tuto spolupráci? Máš nějaké informace, co všechno jste v rámci spolupráce dokázali?
Hodnotím to skvěle, protože jsem si stoprocentně jistý, že za ty peníze, které MOSTu ProTibet dáváme, nakupují školní pomůcky pro děti žijící v Indii v Tibet Foundation, což je neziskovka, která to všechno zaštituje. Je to vlastně přímá pomoc a zároveň MOST ProTibet udělá veškeré byrokratické věci kolem toho a zařídí, co je potřeba. Pro nás je to lehká forma pomoci. Je to v podstatě jenom o tom poslat peníze na jiný účet a víme, že jsme pomohli. S těmi lidmi se znám osobně, jsme přátelé, věřím jim a vím, že dělají správnou věc, a proto nemám důvod pochybovat. MOST ProTibet není nějaká velká neziskovka, což znamená, že tam je většina věcí transparentních. Nebojím se, že by peníze byly nějak zneužity.
Jen za rok 2020 jsme poskytli nějakých 274 tisíc korun, díky tomu se nakoupily školní pomůcky na 12 měsíců pro asi 750 dětí. Což znamená, že kdybychom peníze neposlali, 750 dětí by nemělo školní pomůcky na celý rok. Což je pro mě dostatečný feedback na to, abych věděl, že to opravdu má smysl a že ty peníze padají na úrodnou půdu. A i kdyby to mělo pomoct hrstce dětí k lepší budoucnosti, tak si říkám proč ne, a jsem rád, že to děláme.
Hlavně je to podstatou značky, že se snaží konat na světě dobro. Ať už tím, že dává lidem ve světě práci, nebo v rámci této pomoci dětem.
Ovlivnila pandemie nějakým způsobem chod firmy?
Jo, určitě. Jednak negativně v tom, že byly zavřené provozovny. My jsme v tu dobu loni měli původně tři prodejny a všechny se musely zavřít. Byly snad otevřené jenom čtyři nebo pět měsíců. Měli jsme v plánu otevřít prodejnu v Olomouci, ale začal lockdown, takže byla měsíc a půl připravená, ale zavřená. Na druhou stranu ale zase rok 2020 byl prospěšný pro svět internetových obchodů, protože ty všechny rostly, nehledě na to, co se prodávalo, protože lidi neměli kde jinde nakupovat, ale zároveň měli našetřeno. Až loni se to začalo projevovat i na e-shopech.
Zároveň pandemie ovlivnila náš styl myšlení, více jsme se naučili pracovat v onlinu, naučili jsme se být efektivnější v rámci plánování schůzek. Bůh ví, jak by to teď vypadalo, kdyby pandemie nebyla. My jsme se z toho vždycky snažili vytěžit pozitivum, nebrečeli jsme, nevztekali jsme se, spíš jsme to brali tak, jak to je a v rámci toho jsme začali dělat to nejlepší, co dokážeme.
Vaše zboží je specifické právě tím, že se vyrábí v Indii a následně se dováží sem. V tom nebyl žádný problém?
Problémy byly první tři měsíce. Indie celkovou pandemii začala řešit pozdě. My jsme začali řešit první nařízení na konci února, oni to začali řešit až koncem dubna nebo začátkem května. O to horší to pro ně bylo, o to horší a striktnější byly nařízení. My jsme tři měsíce nemohli do Česka dostat jediný produkt, protože jejich úplně původní lockdown byl takový, že nesměli opravdu vůbec vycházet z domu. Armáda jim dovážela jídlo domů, sami si nemohli jít ani nakoupit. Díky tomu se nedalo vyrábět v dílnách a mohli pracovat jen ve svých domovech z materiálů a z komponentů, které měli. Pak výrobky nemohli zabalit, nemohli je odeslat. Takže první tři měsíce jsme žili jen ze svých zásob a z toho, že zákazníci objednávali a čekali klidně i pět měsíců, než jim výrobek doručíme. To nás zachránilo.
A jaké jsou tvé plány do budoucna? Plánuješ rozšířit sortiment?
Teď se věnujeme Kolumbii, protože ta nám nabízí nové možnosti produktů a tím i nové zákazníky. Zároveň přemýšlím, kam pak v budoucnu expandovat s výrobou a jestli vůbec. Celý předloňský rok byl vlastně k uvědomění, co vlastně chceme a co budeme dělat dál.
Nedávno jsme změnili logo, updatovali jsme celkovou misi a vizi značky, protože se nějakým způsobem za těch pět let vyvinula. I komunikace je jinačí, víc učesanější. Uvidíme, jestli nás to příští rok zavede na nové zahraniční trhy, jestli nám to nabídne více kamenných prodejen, nebo spíše méně, nebo jestli se budeme soustředit na nějakou stabilizaci a zlepšování produktů. Vím, že chceme rozšiřovat portfolio, chceme dělat dále kvalitní produkty a chceme růst, ale růst se dá několika směry.
Když zmiňuješ tu novou výrobu v Kolumbii, je nějaký rozdíl ve výrobě mezi Indií a Kolumbií?
Rozdíly tam jsou. Podstata je stejná, je to tradiční ruční výroba. Většina věcí se řeže a stříhá ručně, nejsou na to žádný velký mašiny. Pak se věci šijí na klasických šicích strojích. Stojí za tím lidé, kteří to dělají už hodně let, věnují se tomu a mají zkušenosti, takže tradice a hodnoty by měly vycházet stejné.
V Indii je to klasická látková podšívka a u toho kozí kůže, většinou přírodním způsobem opracovávaná, až barevné výrobky jsou barvené barvou, která není přírodní. Ty přírodní, hnědé, co se nejvíc prodávají, jsou přírodním způsobem činěné a koželužny to dělají opravdu tak, jak se to dělalo třeba před sto lety. Tradice tam hraje velkou roli.
V Kolumbii už není kozí kůže, ale hovězí, což by v Indii nebylo možné, protože tam je kráva svatá. Navíc v Kolumbii se to kombinuje s látkou. V Indii je látka jako podšívka, ale není součástí toho batohu jako takového. V Kolumbii je batoh, který je látko-kožený. Takže nám to nabízí zase nový typ produktů pro nového zákazníka. Dříve jsme například nebyli v Indii schopni vyrobit velkou cestovatelskou krosnu, protože tam se z látky nevyrábí a ta krosna by byla strašně těžká, ale v Kolumbii v kombinaci s látkou už to jde. Je to možnost se posunout někam zase dál.
Napsal si i knihu „Dobrodruh z paneláku“, která vypráví o tvém životě před vytvořením značky Bagind. Jaký to byl pocit psát knihu, kde si byl hlavní postavou právě ty?
Ono to přirozeně vzniklo z cestovatelských deníků, které jsem si psal během mých cest, takže jsem psal už čtyři roky před tím, než se založil Bagind. Když jsem pak měl tři různé deníky sepsané, říkal jsem si, že bych to chtěl vydat jako knížku. Vždycky mě to bavilo, někdy ale bylo těžké přinutit se sepsat ty zážitky, protože když jsem je nesepsal ten samý nebo následující den, už jsem si nevzpomněl na všechny detaily. Pak jsem to slepil dohromady a v listopadu 2020 vydal. Po těch 6,5 letech to byl krásný pocit, že jsem to konečně takhle dal dohromady. 10. prosince skončila kampaň crowdfunding (hromadné financování, jehož cílem je vybrat určitou částku peněz k realizaci nějakého projektu, pozn. red.) na realizaci druhého dílu, který na ten první volně navazuje a který jsem psal paralelně s ním. Třetí díl už mám z poloviny napsaný a ještě musím jet na jednu cestu, aby byl dopsaný. Takže jedna už je venku, druhá už je napsaná a jen se musí vydat a třetí je z poloviny napsaná. Chtěl bych mít takhle trilogii a uzavřít tu kapitolu Dobrodruha z paneláku.
A plánuješ napsat nějakou další knihu o něčem jiném?
Chtěl bych, je to takový můj sen, napsat něco o někom jiným, než o mně. Já si v těch knížkách docela dost hraju i s fantazií. Není to úplná autobiografie, ale je to částečně inspirováno tím mým životem a zážitky. Všechno není úplně tak, jak se tam chronologicky sepisuje, ale nic tam není lživé.
Popravdě bych si přál vytvořit něco, co bude čistě z mé fantazie, mé představivosti, ale uvědomuju si, že to je extrémně těžké. Ale je to výzva, která by mě lákala a říkám si, že vydám ty tři knížky a uvidím, co dál. Uvidím, třeba budu celý život psát o svých cestách, budu pokračovat do nekonečna a třeba taky ne. Tohle rozhodnutí si tak nějak nechávám do budoucna.
Foto: z archivu Lukáše Matějčka
Mohlo by tě zajímat:
- Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí
- Halyna Kovalenko: Cesta k vlastnímu podnikání začíná v AIESECu
- Kateřina Legnerová: Pracovat při studiu ano, ale ne za každou cenu