iList.cz » Litevci jsou na svou zemi patřičně hrdí

Litevci jsou na svou zemi patřičně hrdí

18. 8. 2004 | Kristýna Mazánková | titulní obrázek

Malé, mechem zarostlé nádražíčko na hranicích s Polskem, nesmělé slunce svítící na kouzelnou historickou nádražní budovu skrz listy mohutných stromů. Tento obraz se vryl do mé paměti první. Představte si, že vás vyklopí železná mašina někde na jiné planetě, na nějaké poklidnější sestřičce Země.

Litevci mají delší nohy

Při čekání na výměnu vlaků jsme si dobu zkracovali různými hrami typu: zkuste rozvázat uzel na korbáčiku jen v ústech bez pomoci rukou či jiných údů… Nebo znáte hru Strýček Abraham? Pokud ano, pak víte, proč se na nás průvodčí díval soucitným pohledem a hledal našeho dozorce. Jedná se totiž o náš oblíbený kousek… Zpívá se písnička a do jejího rytmu se vždy postupně přidává pohyb jedné části těla až to nakonec vypadá jako epileptický záchvat v kombinaci s naprostým šílenstvím.

Mezitím, co si malé děti hrály a svítíčko slunilo, přijížděl vlak. Nejprve jsem uviděla překvapení v očích svých kolegů, ale pak jsem se ohlédla. Nechápu proč, ale byl asi tak dvakrát vyšší než normální vlaky. A tak jsme nahodili ruksaky na záda a popadly zbylá zavazadla a začali nastupovat. Tu se vyskytl problém, teda jak pro koho. Opravdu jsem to nechápala, ale on nejen že byl vyšší, ale on měl i schůdky dvakrát tak vysoko od nástupiště. Chápete to někdo? Mají snad Litevci menší zadky a delší nohy?

Ale jinak byl vlak naprosto úchvatný. Rok výroby bych odhadovala kolem roku raz, kdyby byl černobílý, myslela bych, že jsem usnula v sudu. Ve vagónech se pohybovala „vlakuška“ a prodávala nápoje a pochutiny za eura i domácí měnu (litas). K tomu všemu hrála národní litevská muzika. Tedy abych to upřesnila – dechovka. Na malých stolcích ležely propagační materiály o místním regionu. Tomu já říkám servis turistům.

Jezero, kde sviští kulky nad vodou

Díky bohu si nás na předem určené stanici vyzvedli naši litevští přátelé a dopravili nás už bez větších potíží do kempu u jezera. Po naplnění žaludků, omytí znavených těl, vypakování zavazadel a samozřejmě malém spánku jsme šli rekognoskovat terén.

Krajina to je přímo čarovná. Jezero se nachází přímo na hranicích Litvy a na druhém břehu je Rusko, tedy ten kousek, který si vydupali kvůli přístupu k moři. Jezero objímají písčité pláže a od nich se rozrůstá hustý borový les všude, kam oko dohlédne. Jezero má velikost rybníku Svět, a proto nás zaujalo, že jsou na něm dost zřetelné oranžové bóje. „To abyste věděli, kde začínají ruské vody,“ řekl jeden z našich hostitelů. „Je tu totiž odedávna problém s tím, že Rusové se bojí aby tudy k nim nikdo neutíkal.“ To nás opravdu pobavilo. Viděli jste už někoho, kdo by utíkal do Ruska? Chápala bych to obráceně, ale i to je dost nepravděpodobné, protože toto území u moře je téměř jen vojenskou částí, kde nikdo nežije, takže by tam náhodní výletníci se sbalenými kufry vypadali podezřele. Navíc, není to náhodou už přece jen za námi?

„Je fakt, že se prostě ty bóje dodržovat musí. Minulý rok tu sestřelili nějakého surfaře, který se díky větru dostal až za ně,“ pokračoval náš průvodce. „No a pak ten rybář před asi deseti lety, ten zas brzo ráno vyjel na lodi a seděl zády k rusákům, a když zajel za bóje, tak na něj začli svítit a on je neviděl, tak ho taky sejmuli.“ Tak to už bylo silný kafe i na mě, ale aspoň jsem to pochopila. Zkrátka něco jako výcvikový tábor. Koho by to bavilo, sedět na dlouhých nočních hlídkách, čumákovat do tmy a nesmět si ani vystřelit.

Kraj Vilkaviškis a Mariánpole

Naše výlety do okolí nás vždy utvrdily v tom, že dva kraje, na jejichž rozhraní jsme se nacházeli, jsou nejchudší částí Litvy. Dřevěné chaloupky s oprýskanými barevnými nátěry, nuzné krámky a naprosté nadšení z cizinců byly jen některé příznaky pramalého zájmu o krásu zdejší krajiny a kultury.

Snad do jediného muže jsou Litevci vlastenci v pravém slova smyslu. Když se někde zeptáte na cestu, často ještě obdržíte přednášku o historii daného místa. Jako my v karmelitském klášteře. Když jsme tam přišli, vyběhla ven sestra a začala naprosto překvapivě dokonalou angličtinou vyprávět . Doslova nás vtáhla do kaple, jejíž výjimečnost spočívala v tom, že v ní prý člověk cítí naprosté spojení s Bohem. Nevím, čím to bylo, ale i já, zarytý ateista, jsem cítila šimrání v zádech. Když nám vyprávěla o nějakých relikviích, které schovávaly před Poláky a pak před Rusy, téměř nás rozplakala.

Jindy jsme zas navštívili národní muzeum. Byl to skvost: polorozpadlý zámek vprostřed luk, před jeho hlavním vchodem se pásla koza. Památka byla postavena v renesančním slohu ve stylu italských letních sídel. Po obou stranách se vinou točitá schodiště, z nichž funguje jen jedno, protože na opravu druhého nejsou peníze. Francouzská šňůra pokojů, kde v jednom pokoji chybí kus stropu a podlahy. Expozice se skládala z ukázek ručních prací a krojů. Pár děl z exilu a jinak pusto prázdno.

Nejvíce ze všeho mne ale šokoval chov skotu. Je zcela běžné, že pustíte kravku na pastvu, ta podnikne výlet po nechutnějších loukách a večer zas přijde domů. Na dotaz, proč nemají ohrady, si domorodci jen ťukají na čelo a říkají: „Kdo by se s tím stavěl?“ A je to fakt, krávy jsou tu naprosto zvyklé, do silnice žádná nevběhne, maximálně je můžete vidět polehávat v příkopech okolo. A stejně pohodoví jsou i místní – ne že by polehávali v příkopech, ale jsou to zkrátka přívětiví lidé s dobrou náladou.

Historie, poklad národa

Jak už jsem řekla, snad každý litevský občan zná dokonale historii svého národa a je ochoten se o ni kdykoliv podělit. Někteří dokonce zahazují moderní životní styl a vracejí se zpět k tradicím. Na takovou rodinu jsme narazili v místním skanzenu. Jedná se vlastně jen o jeden statek, zato překrásný. V jeho prostorách doposud žijí lidé, a proto je tak udržovaný. S nesmírnou ochotou nás provedli svým obydlím a vysvětlili, co a jak se používalo. Jejich tříletý syn nám naprosto učaroval svou bezprostředností. Klidně mě chytil za ruku a představil mi celé jeho království domácích zvířat.

Snad jediným opravdovým turistickým místem, které jsme navštívili, byl hrad Trakai. Byl postaven na ostrově uprostřed nevelikého jezera. S pevninou ho spojuje dlouhý dřevěný most. Strohý gotický sloh, červené cihly, při západu slunce se jeho barva ještě více zvýrazňuje a on pak mezi hustou zelení svítí na celé jezero. Je to výjimečná atmosféra. Na hlavním nádvoří se konají koncerty, ukázky šermu či jiné kulturní akce. Uvnitř najdete různé expozice keramiky, šperků, krajek atd. Hrad byl bohužel za sovětské éry velice poničen, a proto se jeho interiéry nedochovaly v původním stavu. To mu ale neubírá na jeho kouzlu.

Na kameni kámen

Litva je stejně jako ostatní pobaltské státy plochá země. Když nám litevské děvče řeklo, že se pojedeme podívat na nejvyšší litevskou skálu, vyvolalo to u nás obrovský zájem. A opravdu, pro zpestření jsme nasedli do historického autobusu a vydali se na cestu. Nebylo to daleko, ale autobus jel závratnou rychlostí 40 kilometrů v hodině a u toho ještě divně hrkal a kašlal, poskakoval a kymácel se ze strany na stranu. Jeli jsme mezi políčky, na mezích se pásly kravičky a my na obzoru vyhlíželi obrysy skal. Najednou se autobus zastavil. Nejdřív jsem si myslela, že už dál nemůže, ale pak mi to došlo. Před námi stál obr kámen. A to byla ta skála. Vylezli jsme na něj, vymáchali nohy v důlku na samém vrcholku, kde stála voda ještě od včerejší přeháňky, seskákali dolů, nasedli a bylo po velehorolezeckém výstupu. Jelikož jsme nechtěli zklamat své hostitele, tak jsme ho samozřejmě pochválili a v duchu si zasteskli po rodném Řípu. Praotec by asi koukal…

Konečně město

Na zpáteční cestě do rodné vlasti jsme se zastavili v hlavním městě Litvy, Vilniusu. Měli jsme štěstí, že se zde zrovna konal národní festival. Je to zvláštní příležitost, kdy se do svého bývalého hlavního města sjíždí litevští emigranti z celého světa. Jsou oblečeni v národních krojích, zpívají národní písně a tančí. Někteří mají i masky. Prochází v obrovském průvodu hlavní třídou, která by se dala přirovnat k delší pražské ulici Na Příkopě. Každá ze skupinek nese vlajku státu, do kterého její členové emigrovali. Prostě takové Rio po litevsku. Je však pro nás asi neobvyklé, jak je místní obyvatelé nadšeně vítají. U nás byste nejspíše slyšeli: „Zdrhnuls do Ameriky, tak si tam zůstaň!“

Vilnius je na rozdíl od ostatních částí Litvy poměrně bohatý. Podle toho také vypadá jeho architektura – blíží se evropským maloměstům. Kdybych jej měla přirovnat k nějakému českému městu, tak by velikostí připomínal Brno a architekturou čistší Hradec Králové. Na každém rohu uvidíte alespoň malinkatý stánek přeplněný jantarovými šperky. Zkamenělá pryskiřice je doménou litvy a dá se zde najít celkem běžně, třeba na pláži.

Ve Vilniusu jsme konečně zašli do typicky litevské restaurace. K našemu překvapení nám byl doporučen jako specialita řízek s brambory. Řekla bych, že nejen řízky a podobnou historii máme s Litvou společné. Ještě pořád zde žijí lidé jako my. Nenajdete tu tlusté „mekáčovské“ děti, ovládající své rodiče, ani zde nehledejte tlusté slečny navlečené do čehokoli, jen aby to bylo podobné Britney či alespoň trochu „in“.

Na cestu zpět jsme se vydali opět přes Polsko, takže v nás narůstala nervozita, jak to všechno ještě dopadne. Vlak nám jel z vilniuského hlavního nádraží. Mělo sice jen dvě nástupiště, ale zato čistší nádraží byste asi nikde nenašli. Vypadalo spíše jako letiště. Tam by se spinkalo obyvatelům Klondajku!

Litva, náš učitel

Myslím si, že se ale máme od Litevců co učit: Jejich přístup ke svobodě a právům druhých lidí je daleko širší. Jsou odhodláni změnit absolutně svou smutnou minulost ve skvělou budoucnost. Jejich chování k turistům, k vlastnímu národnímu dědictví a respektování pravidel je obdivuhodné. Jsou to příjemní, štědří lidé, s obrovským vlasteneckým cítěním a entuziasmem, který na vás dýchne nejen v hlavním městě.