Liessmann: Vzdělání se stává prázdným cílem

2. 8. 2010 | | Nezařazené

Pod názvem Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění
nabízí nakladatelství Academia eseje rakouského profesora Konrada Paula
Liessmanna. Ty přináší kontroverzní pohled na postavení vzdělávání
v současné kapitalistické společnosti.

Přečíst tuto útlou knihu zabere průměrnému čtenáři přibližně
26 hodin, a to i s předvánoční frontou v knihkupectví.
Šestadvacetiho­dinová čtenářská zátěž by měla odpovídat hodnotě
jednoho ECTS kreditu. Jestliže se rozhodnete strávit svůj čas nad
Liessmannovými eseji, žádné kredity bohužel neobdržíte. Možná ale po
přečtení přestanete kredity počítat.

Než se začtete do kontroverzních názorů rakouského filosofa a vědce,
zkuste se sami zamyslet, kdy jste se naposledy ve svých školních
prezentacích a diskuzích zaštiťovali investicemi do vzdělání a vědění.
Společnost vědění je jedinou záchranou evropské konkurenceschop­nosti,
nezaměstnanost v České republice vyřeší vzdělávání a zvyšování
kvalifikace obyvatelstva, celoživotní vzdělávání zaměstnanců je zárukou
úspěšného podnikání. Být studentem rovná se investovat do své
budoucnosti.

Liessmannovi však připadá, že vzdělání přestává být prostředkem a
stává se prázdným cílem. Učíme se učit. Současnost se nebojí
odmýtizovat vzdělání na úroveň investice: směle ho kvantifikovat,
měřit, vážit, vyčíslovat procentuální změny ve vzdělání
společnosti, sestavovat žebříčky vzdělanosti národů.

Vážit a porovnávat je možné také díky sjednocení vysokoškolských
systému na základě Boloňského procesu, který zavedl i používání ECTS
kreditů k měření studijních výkonů. Liessmann se vysmívá absurditě,
s jakou se univerzity vzdávají vlastní autonomie a svobody učení a
zavádějí standardizované studijní programy. ECTS kredity srovnává
s marxistickým učením o hodnotě vynaložené práce. Dále naznačuje, že
zavedení kratšího profesně zaměřeného bakalářského studia se vlastně
nejvíce hodí podnikatelské sféře, za kterou vysoké školy přejaly
nákladné školení budoucích zaměstnanců.

Hlavní hrdinkou Liessmannovy knihy je jeho vlastní upřímná
nespokojenost, která jako leitmotiv propojuje všechny jeho eseje. Ne všechny
autorovy neochvějně kritické názory se však dají přijmout bez výhrad.
V některých úvahách možná až příliš zaujatě zastává své
představy. Liessmann kritizuje nebezpečně nekritický obdiv
k angloamerickému vzdělávacímu systému včetně nadužívání anglického
jazyka. Ostře se vymezuje proti řazení univerzit do různorodých
žebříčků kvality a úspěšnosti.

Zásadní zůstává autorův pohled na vědu. „Věda je proto vědou, že
má svou specifickou systematiku a metodiku.“ Nelze tudíž, jak dále
zdůrazňuje, vyjmout pouze některé její prvky, které jsou následně
libovolně kombinovány například v nahodilých studijních programech.
Alespoň počáteční zlepšení by bylo možné dle autora vidět
v znovuzavedení propedeutického filosofického úvodu na univerzity, který
by před jakoukoliv specializací nabídl studentům „základní úvod do
tradice, problematiky a povahy novodobého pojetí vědy“.

Až se příště budeme ve svých ekonomických úvahách ohánět nutností
zvyšovat úroveň vzdělání, zamysleme se, jestli se touto formulkou pouze
nesnažíme zakrýt svou vlastní nevzdělanost.

Mohlo by tě zajímat: