Koučka Elena Hulcká: Není nutné zvolit si jediný směr, ale přijít na to, jak své ambice propojit

4. 6. 2024 | | Studentský život, Tuesday Talks zdroj: https://elenahulcka.com/o-me/

V druhé části rozhovoru s koučkou Elenou Hulckou se dočtete o porovnání jejích rolí koučky a mentorky, o jejích zkušenostech ze Studentského mentoringu a o vedlejší specializaci Manažerská psychologie a sociologie, která nakonec nasměrovala její kariéru. Mimoto se dozvíte, jak zjistit, zda potřebujete terapii, koučování nebo mentoring a jak se vypořádat s pocitem, že vám při výběru konkrétní profese uniknou jiné zajímavé příležitosti.

Jak poznám, jestli potřebuji terapii, koučování, nebo mentora? Jaké jsou rozdíly mezi těmito třemi profesemi?

Terapeut musí mít pětiletý psychoterapeutický výcvik a většinou se zaměřuje na témata do minulosti, co se nám stalo a jak se to dá opravit. Naopak koučování se zaměřuje na budoucnost. Řešíme to, jak se dostat z místa, kde jsem teď, na místo, kde chci být. Mentoring je také orientovaný na budoucnost a na to, co má klient dělat, aby se někam posunul. Mentor ale na rozdíl od kouče radí, sdílí svoje zkušenosti. U koučování zkušenosti nesdílíme.

Mentoring je tedy více o tom poradit a být příkladem hodným následování.

Je to tak, na druhou stranu mentee nemá dogmaticky přejmout kroky mentora, ale může se jeho postupem inspirovat a může se poučit z chyb, které mentor udělal. Vždy záleží na tom, co člověk potřebuje řešit, jaké je téma a jestli je tam potřeba rady. Přirovnávám to ke stavbě domu. Nepotřebuji kouče, abych zjistila, jestli mám prvně žádat o povolení, nebo začnu stavět základy. Potřebuju někoho, kdo mi řekne „teď uděláš tohle, pak uděláš tamto“, a takhle mi poradí mentor. Takže vždycky záleží na typu problému a podle toho můžeme buďto vyhledat mentora nebo kouče. Pokud se ale jedná o něco více „softovějšího“, jako když řešíme téma, co máme dělat za zaměstnání nebo jak se zachovat ve vztahu, tak tam si myslím, že si na to člověk musí dojít sám a nepotřebuje vyloženě mentoring.

Co potřebuje člověk k tomu, aby se stal mentorem? Nějaké kurzy nebo vzdělání?

Vyloženě nic specifického nepotřebuje. Mentor je expert na oblast, která se řeší, kouč o té oblasti nemusí vědět vůbec nic. Kolikrát je lepší, když kouč o dané oblasti nic neví, protože se ptá na takové otázky, které by někoho, kdo se v tom vyzná, nenapadly. Ale mentor musí téma znát, takže když chci něco mentorovat, musím o tom něco vědět. Nutně na to není potřeba nějakého školení, ale myslím si, že je dobré projít si alespoň nějakým základním kurzem, kde se trošku dozvím, jak k tomu člověku přistupovat a jak ho mentorovat, a že na něj nemám tlačit, že musí všechno dělat jako já, protože já to dělám nejlíp. Alespoň nějaký základ by byl fajn, protože nechceme menteemu způsobit víc škody než užitku.

Účastnila ses i Studentského mentoringu na Fakultě mezinárodních vztahů (FMV) VŠE na pozici mentora. Studentský mentoring je označován jako program pro cílevědomé a motivované studenty prvního ročníku bakalářského studia FMV, kterým s jejich studijními, pracovními či osobními cíli pomáhají mentoři, studenti třetího a vyššího ročníku. Jak tento mentoring u tebe probíhal?

Aktuálně mají studentský nebo Alumni mentoring skoro všechny fakulty. Já mám zkušenosti jenom z FMV, a tam to fungovalo tak, že se studenti starších ročníků mohou dobrovolně stát mentory pro studenty prvních ročníků, přičemž je jim poskytnut i nějaký základní trénink. Mladším studentům poté pomáhají se začátky na škole, třeba jak funguje InSIS, kredity, kde si sehnat nejlepší materiály na předměty, na koho si dávat pozor a podobně. Je lepší, aby byl mentor věkově blízko menteemu, třeba nějaký starší student. Vzhledem k tomu, že už se ve škole nepohybuji a detaily o předmětech si nepamatuji, předala jsem tenhle typ mentoringu mladším studujícím a mentoruji už jenom studenty, kteří už jsou ve vyšších ročnících v rámci mojí soukromé praxe.

Zaujalo mě, že jsi byla oceněná jako top mentorka. Za co jsi toto ocenění získala?

Působím jako mentorka v rámci Femme Palette, což je organizace původně zaměřená na mentoring pro ženy. Mentorovala jsem několik studentů, kteří mentoring dostali v rámci určitého stipendia. Jedná se o studenty z nějakých třeba sociálně znevýhodněných rodin, nebo ty, kteří nemají žádného rodiče, jsou v pěstounských péčích, anebo to třeba vyhráli v rámci nějakých organizací pro nadané děti. Bylo pro mě velmi milé překvapení, že jsem to vyhrála, protože jsem vůbec nevěděla, že bych se vůbec mohla umístit. Cenu jsem získala, předpokládám za to, že mi moji mentees dali skvělé hodnocení.

Existuje nějaký rozdíl v tom, když mentoruješ studenty nebo mladé lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí?

Všichni mají podobné výzvy a neřekla bych, že tam je nějaký zásadní rozdíl, sama bych to nepoznala.

Vysněné povolání jsem si nejdříve zkusila z pozice klienta

Studovala jsi manažerskou psychologii a sociologii v rámci vedlejšky. Pomohlo ti to nějak s tvým kariérním rozhodováním?

Kromě Erasmu byl tenhle půlrok vedlejšky vlastně úplně nejlepší půlrok na VŠE. Asi mi to opravdu sedlo. Já jsem vždycky tíhla k psychologii a na téhle vedlejšce byli skvělí lidé, úžasní učitelé. V rámci vedlejšky jsme tehdy jeli i na takový sebepoznávací víkend, to bylo moc fajn. Tam jsem se právě víc dozvěděla o koučování, měli jsme kouče i na přednáškách a pak mě to nahlodalo, že by to mohlo být to moje. Začala jsem psát na tohle téma i diplomku a sama jsem si již koučování vyzkoušela na sobě, protože jsem se právě rozhodovala, jestli vůbec tímhle směrem jít. Řešila jsem spoustu výzev ve smyslu, co když si koučovací kurz zaplatím a nepůjde to nebo mě to nebude bavit a podobně.

Tenkrát to pro mě byly velké výzvy a díky tomu, že jsem si našla sama koučku a mentorku, tak jsem si to srovnala, že mě to tímhle směrem hodně táhne, že tyhle výzvy prostě nějakým způsobem překonám. Samozřejmě to nakonec nebylo tak strašné překonat, ještě když jsem měla oporu v nich. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že do toho půjdu, kurz jsem si udělala a řekla bych, že mi v tom moje koučka dost pomohla. I díky její práci jsem viděla, co to znamená dělat kouče, jestli by mě to opravdu bavilo. Zkusila jsem si to na sobě a viděla jsem, že to je přínosné a díky tomu jsem se rozhodla, že to chci šířit dál a pomoci studentům, kteří taky nevěděli, co se sebou, jako jsem to nevěděla já.

Je tedy super, že sis mohla na vlastní kůži zažít, jaké takové povolání je i z druhé strany a pomohlo ti to vybrat si z tolika odlišných sfér, které jsi zvažovala.

Ano, je to i součást toho, co řeším s klienty, takové FOMO, že chci dělat všechno, a aby mi někde něco neuteklo, a co když se rozhodnu takhle a uteče mi něco jiného. To jsem také zažívala, když jsem se nedokázala rozhodnout pro jednu věc a volila jsem mezi diplomacií, psychologií a lékařstvím. Koučování ale vůbec nechci srovnávat s psychologií, protože psychologie je pětiletý obor, ale jsou si trochu v něčem podobné, a proto mě to také baví.

Myslíš, že by studentům v případě, že také zažívají silné FOMO, pomohlo si v hlavě srovnat svoje hodnoty, vypsat si je na papír a dát si čas sám/sama se sebou, jak jsi radila v prvním díle rozhovoru? Myslíš, že na to ten člověk nakonec prostě přijde a opustí ho tento pocit?

Napsat si věci na papír a pojmenovat je, je opravdu důležité. Nemusíte se nutně upsat k jedné věci, jednomu povolání, spousta povolání v sobě kombinuje různé aspekty a zájmy, můžeme mít třeba nějakou analytickou práci, která ale je zároveň nějakým způsobem kreativní a jde to dohromady. Musíme si i položit otázku, jestli se moje zaměření může měnit, jestli jsem v pohodě s tím, že si pár roků vyzkouším něco a za pár let si vyzkouším něco jiného, nebo co ztrácím svojí nerozhodností.

Účast ve studentském spolku bych doporučila každému

Kromě studia na VŠE tě se školou i s naší redakcí pojilo i to, že jsi sama působila v iListu. Měla jsi kromě medicíny, diplomacie a psychologie zájem i o žurnalistiku?

Ano, tady je vidět, jak moc jsem byla roztříštěná a co vše jsem chtěla dělat. Ale myslím si, že takhle je to prostě dobře, když toho chce člověk dělat víc, tak se může naplňovat i někde jinde než v práci. Už na střední jsme s kamarádkou založily školní noviny, protože psát mě vždycky bavilo, takže když jsem potom zjistila, že bych se mohla přidat do iListu, tak jsem to zkusila. Myslím, že jsem si zdokonalila psaní a potkala jsem tam i spoustu zajímavých lidí, ať už třeba grafiků, kteří uměli něco, co já jsem vůbec neuměla, nebo editorů, kteří mě v psaní zdokonalovali. Díky tomu jsem potkala i spoustu dalších zajímavých lidí, se kterými jsem třeba dělala rozhovory, nebo mě s nimi seznámil někdo z redakce.

Obecně bych každému doporučila, ať si zkusí účast v nějakém spolku, když má na VŠE tu možnost. Lze tam právě nasbírat spoustu nových zkušeností, naučit se spoustu nového, aniž by člověk musel být někde závazně zaměstnán.

Prozraď nám na závěr, jak trávíš svůj volný čas?

Ráda chodím do fitka a na společné lekce, dala jsem si předsevzetí, že budu chodit dvakrát týdně. Teď je květen a já to stále držím, kdežto kdybych si dala předsevzetí chodit víckrát týdně, tak bych to asi nedodržela. Dál ráda relaxuju někde s kamarády nebo na cestách, případně si ráda vypnu hlavu u nějaké pěkné knížky.

Takže tvoje další rada může znít dávat si menší cíle, pak je splnit a mít z toho radost, než být zklamaná, že jsem se vykašlala na ty ambicióznější.

Když vím, že bych se na to vykašlala a nesplnila si to, tak nemá cenu to přehánět. Ideální cíl je ten, který je pro mě trošku challenging, ale zároveň vím, že ho dokážu splnit a nedemotivuji se jím.

Foto: archiv Eleny Hulcké

Mohlo by tě zajímat: