iList.cz » Kodeš: Základem úspěchu je pozitivní myšlení

Kodeš: Základem úspěchu je pozitivní myšlení

20. 12. 2014 | Veronika Ptáčková | titulní obrázek

Pokračování rozhovoru s výhercem Wimbledonu Janem Kodešem nejen
o tenisu.

Jak jste zvládal sportovní neúspěchy?

Já jsem byl typ, který když prohrál zápas, tak jsem zalezl do svý ulity
a zpytoval jsem svědomí. Teď jsem si z toho zápasu chtěl něco vzít. Tak
jsem si říkal, proč jsi prohrál? Ty jsi neměl, když to bylo 3:2, zahrát
ten kraťas, ale měl jsi to hrát po lajně. Bral jsem si z toho ponaučení.
Ale vždycky každá rada, co přijde od někoho, se může hodit.

Opravdu každá?

Na tohle byl výborný Lendl, který říkal: „Nejlepší je si všechny
poslechnout a pak si to vytřídit a vzít si, co se ti hodí.“ Každý
člověk, který o tenise něco ví, tak má nějaký postřeh. Když jste na
kurtě, tak hrajete, a když někdo sedí na tribuně, tak to vidí jinak.
Třeba výborný trenér Bergelin (švédský tenista a trenér, pozn. red.)
vždycky říkal: „Nejdůležitější je pozitivní myšlení.“ A já na
něj: „Jak to jako myslíš?“ On mi vysvětlil: „Ty musíš tomu hráči
vnutit, že všechno špatný je pro něj dobrý. To znamená – dneska fouká
vítr, ale to nevadí, tomu druhýmu to bude vadit víc.“

Odlišuje takové myšlení dobré hráče od těch
horších?

Čím lepší hráč je na Grand Slamech, tak hraje špatně první kolo,
druhý kolo, ale neprohraje. Vždycky to nějak překoná, i když hraje
špatně. Za to špatný hráč, jak nehraje hned v prvním kole to nejlepší,
co umí, tak hned vypadne.

Kdy je nejhorší na turnajích prohrát? V začátku, nebo když
už máte titul skoro na dosah?

Nejhorší je prohrát ve finále. Já prohrál dvakrát ve finále na US
Open. To si nedovedete představit, co to je. Skončíte, podáte ruku a
všichni skáčou kolem toho vítěze. A vy jste tam jako dopočtu. Někam vás
šoupnou, nechají vás říct tři slova. A za rok si nikdo nevzpomene, že
jste byl ve finále. Oslavují jenom vítěze. Měl jsem jednoho přítele
v Paříži a ten mi vždycky říkal: „Víte pane Kodeš, to musíte přes
média, to je hrozně důležitý. Vy musíte vyhrát turnaj nebo prohrát
v prvním kole. Když prohrajete v prvním kole, tak média budou psát:
Kodeš prohrál v prvním kole! Budete mít ohromnou slávu. Ale všechno, co
je mezi tím, od druhýho kola do finále, není nic.“

Bez dřiny a vůle to nejde

Hrál byste raději v této době, kdy je více možností
k cestování?

Byl jsem rváč, tak bych se do nich pustil. Já bych chtěl hrát, kdyby to
šlo, tak bych klidně nastoupil hned zítra. Přesně vím, co bych dělal, já
bych dal kraťas, on by to vyškrábal, už bych se na to těšil. Já bych
hrál, až bych brečel.

Dříve se třeba nejezdilo na Australian open, tento turnaj jste
pravidelně vynechával.

Australian open byl složitý v tom, že se hrál v prosinci. Vždycky
zasahoval do Vánoc. Teď už začíná 15. ledna. Tenkrát to začínalo
18. prosince a jelo to do Silvestra. Druhá věc – já jsem potřeboval taky
někdy udělat zkoušky, tak jsem si říkal: „Co já vypustím? Musím se
něčeho vzdát kvůli škole, tak jsem vynechával tenhle turnaj.“ Taky se
hrál na trávě, kterou jsem nemiloval, bylo to daleko, peníze jsem na to
neměl a svaz, aby nás poslal do Austrálie, to nepřipadalo v úvahu. On taky
tenkrát nebyl ani tak důležitý, to se změnilo až s přesunem termínu na
leden. Teď jsou tam všichni jako na ostatních turnajích. Já toho nijak
nelituju. Určitým způsobem jsem si alespoň odpočinul, udělal jsem školu.
Teď jsem důchodce, je dobré školu mít, i když jsem ji v zásadě
potřeboval, nepotřeboval. Samozřejmě, když jsem dělal ředitele stadionu,
tak tu image i svědomí to zvedne.

Za svojí kariéru jste nevyhrál jen turnaje, ale i tři Grand
Slamy. Čím se liší běžný turnaj od těch nejvyšších?

Jde o touhu vyhrát Grand Slam. Řeknu vám proč – ty čtyři turnaje,
který jsou nejvíc hodnocený, vás nějakým způsobem zapíšou do historie.
Pak máte žebříček, na kterém poskakujete, jste osmý, sedmý, druhý. Ale
na to si nikdo nevzpomene. Dneska máte třeba šest, sedm hráčů, kteří
byli první na světě, ale jenom tejden, protože jim naskočily body a pak
zase vypadli. Jenže nikdy nevyhráli žádný grandslamový turnaj. Ale když
ho vyhrajete, tak jste okamžitě na tabuli, nejvíc se to cení. Takových
hráčů je málo, protože některý hráči ho vyhrajou několikrát. Proto je
taková touha hráčů vyhrát tenhle turnaj, protože tím se zapíšete do
historie. Každej hráč ho touží vyhrát, je to prestiž. Malý turnaje jsou
taky dobrý, ale nejsou tak vidět.

Liší se nějak Grand Slamy mezi s sebou?

Ano, každý z nich je jinej. Za mý doby byly tři na trávě –
Austrálie, Wimbledon a US Open. Jenom Paříž byla antuka. Tady v Čechách
jsme vyrostli na antuce, na trávě jsme nikdy nehráli, to byla doména
Australanů, Indů. A hrát na trávě je něco jinýho než na tý antuce,
hlavně po technický stránce, na trávě to skáče míň.

Co preferujete vy?

Já jsem měl nejradši antuku, vyrostl jsem na ní. Na ní se můžete
trochu klouzat, na rozdíl od betonu. V tom je tenis hrozně náročný. Já
vždycky záviděl hokejistům, říkal jsem jim, vy vždycky máte led a nic
jinýho není. Oni mi pak taky vysvětlovali, že je někde jinej, ale pořád
to byl led.

Jako mladší jste hrával i fotbal. Pomohlo vám to v tenisové
kariéře?

Do osmnácti let jsem závodně hrával fotbal. My měli na Čechii Karlín
škvárový hřiště. U nás jsme porazili všechny, Slavii, Spartu. Ale jak
jsme šli k nim na trávu, tak zase porazili oni nás. Jednou jsme hráli na
Spartě, pršelo a tráva klouzala, já se vůbec nemohl hejbat. Pomohlo mi to
později v tenise, protože jsem věděl rozdíl mezi škvárou a trávou, tak
jsem si říkal, aha, ona je ta škvára jako antuka a tráva je tráva.

Pravidelný trénink a zápal pro hru a odříkání je při
vrcholovém sportu důležité. Je to časem jednodušší?

Každý má nějakou svojí kariéru, ať už herce nebo sportovce. Ale
začátky jsou vždycky těžký. Ty lidi si to neuvědomují, oni to vidí až
v tom závěru. Máte člověka, který se stal profesorem, ale čím on musel
projít. Že musel udělat inženýra, docenta. Lidi to trochu podcení, řeknou
si jenom, že on je támhle profesorem. Bez dřiny to nejde, hlavně ve
sportu.

V osmdesátých letech jste byl kapitánem české reprezentace
v Davisově poháru. Co může udělat nehrající kapitán pro svůj tým? Jak
je může motivovat a pomoci?

Řeknu to takhle. Kapitán je vlastně všechno. Je trenér, poradce,
metodik, děvka pro všechno. Má to takzvaně na krku. Musí rozhodovat
o sestavě, mluví s hráčema, říká jim, kdo bude hrát, s kým a na
jaké straně. Je to docela těžká role. Existovali i hrající kapitáni,
kteří jeden den seděli na lavici a druhej den hráli. Klukům jsem se
vždycky snažil dát všechno, co jsem věděl, všechny svoje zkušenosti.
Kapitán je důležitej, každý tenista je trochu individualista a myslí na
sebe a vy mezi nima musíte valírovat. Musí být i psycholog.

Foto: Kristina Tůmová, oficiální stránky Jana Kodeše

ČTĚTE TAKÉ: