Když to jinak nejde…

15. 8. 2008 | | Studentský život

Na začátku minulého semestru mě pobavila jedna věc. Šel jsem do školy
z Masarykova nádraží přes Bulhara a nakonec jsem se dostal pod
železniční most, kde mě čekalo ono překvapení – rozbitý chodník byl
opraven.

Na začátku minulého semestru mě pobavila jedna věc. Šel
jsem do školy z Masarykova nádraží přes Bulhara a nakonec jsem se dostal
pod železniční most, kde mě čekalo ono překvapení – rozbitý chodník
byl opraven.

Tentokrát zdá se definitivně. Ten, kdo tam nechodil, by měl vědět,
že chodník z malých kostech se poprvé poničil někdy před rokem a půl.
Zmizela jedna kostička, struktura byla narušena a další následovaly. Po
další měsíce jsem byl svědkem postupného rozkladu, který byl ukončenou
opravou, která měla jeden jasný problém. Prostě to nevyšlo. Zbylo tam
malé místečko, kde byl jen písek. Od první chvíle bylo celkem jasné, co
se stane. Znovu se to rozbije. A celý proces se opakoval. Až nakonec to
někoho přestalo bavit, okrajové kostky vyndal a zarazil tam velký
dlaždicový kvádr. Ten jen tak něco neuvolní.

Člověk má tak trochu pocit, jako kdyby se v tom viděl. Něco udělá,
ono se to třeba i povede (začne v nové práci). Ale časem se začne
ukazovat, že to možná není úplně ideální (objevují se nepříjemné
skutečnosti). Tak se pokusí zjednat nápravu. Opravit, co se dá (vyjednat si
jiné podmínky). Chvíli bojuje, až jednou zjistí, že takhle to dál
prostě, že chyba se stala někdy dřív (práce není ta pravá). Co
v takovou chvíli udělá? Zkusí to nějak komplexně vyřešit, nebo zjistí
že tohle není ono (odejde). Zkusí za tím tedy udělat tlustou čáru, na tu
nepovedou věc hodí kvádr, aby to vůbec nebylo vidět. Docílí toho,
že opravdu změna nastane a úleva se dostavuje. Nepříjemnost byla
vyřešena, problém vyřešen. Ale těžko se člověk zbaví jedné věci,
a to je to, jak hrozně bije do očí ten kvádr tam pod mostem. Jasně
ukazuje, že se tam jednou něco událo, že se tam něco nepovedlo. Člověku
nezbývá než věřit, že okolí projeví pochopení a šlápne si na ten
kvádr. Vždyť co, účel plní. Ale někteří lidé budou chodit okolo, budou
si pamatovat, že tam na tom místě je něco shnilého.

Mozek optimista velí napsat, že toto místo se časem ošoupe, zanese
městským prachem a jednou ho bude nutné vyměnit, pak už si na tu dávnou
minulost nepřipomínanou žádným pomníkem nikdo nevzpomene, snad jen kdyby
byl někdo, kdyby si na rozbitém chodníku zlomil nohu. Takové následky by se
odstraňovaly hůř.

Mohlo by tě zajímat: