Kateřina Legnerová: Pracovat při studiu ano, ale ne za každou cenu

5. 11. 2024 | | Rozhovory, Tuesday Talks Kateřina Legnerová

Rozhovor vyšel v tištěném čísle v listopadu 2023

Stále více studentů už na vysoké škole z různých důvodů pracuje. Podle vyučující Kateřiny Legnerové z Fakulty podnikohospodářské (FPH) Vysoké školy ekonomické (VŠE) to ale nemusí být nutně dobře, v extrémním případě může kombinace studijní a pracovní zátěže vést až k vyhoření. „Pracovat budete celý život, studovat jenom pět let,” říká v rozhovoru pro iList. Paradoxně ale podle ní mladší generace zároveň klade větší důraz na work-life balance. „Kde pracujeme, byl pro nás status,” podotýká s tím, že to už pro dnešní vysokoškoláky tolik neplatí a vydělané peníze si raději užijí.

Jste absolventkou doktorského programu na VŠE, na FPH, kde rovněž více než devět let vyučujete. Dokážete říct, jak VŠE připravuje své studenty na pracovní život? Jaké klíčové dovednosti jim předává?

Myslím si, že studenty dobře připravíme do praxe díky tomu, že je nutíme mluvit, pracovat ve skupinách a prezentovat, což se potom v práci docela hodí. Člověk se musí umět prodat a umět své znalosti komunikovat. Mám radost, když v nějaké firmě potkám studenty, které jsem učila, a oni říkají, že se na VŠE naučili něco, co potom v praxi využívají.

A je naopak něco, v čem by VŠE vůči svým studentům mohla zabrat?

Teď budu trošku na obou stranách, já to vždycky vyvažuju. Myslím, že bychom se mohli navzájem víc podporovat a spolupracovat. Vy jako studenti toho máte hodně, na druhou stranu my jako vyučující máme taky hodně studentů, což je taková nevyvážená kombinace. Na některých zahraničních univerzitách je počet studentů na jednoho vyučujícího menší a je to víc o dialogu. Myslím, že by hodně pomohlo, kdybychom na vás měli víc času a vy měli víc času na nás. Aby to nebylo jen jednostranné předávání, ale abychom se mohli společně bavit a rozvíjet. To by se mi hodně líbilo.

Své další tituly jste získala pod záštitou univerzity v Sheffieldu. Co jste si odnesla ze studia zahraniční univerzity?

Celkově mi studium MBA, jak toho klasického, tak toho se zaměřením na strategickou personalistiku, dalo opravdu hodně, hlavně rozhled po světě. Už je to poměrně dávno a tehdy pro nás bylo všechno nové. Myslím si, že teď už jsme srovnatelní, minimálně v tom, co učíme tady i v zahraničí.

Měl by podle vás v dnešní době mít každý student alespoň jednu zahraniční zkušenost?

Jakákoliv zkušenost ze zahraničí je obohacující a určitě bych doporučila vyjet, jak do rozvinutých, tak i rozvojových zemí. Je důležité dívat se na svět z různých pohledů, dotknout se mezinárodní komunity, nevidět jenom naši českou kotlinu, protože svět je globální a my musíme znát i to, co se děje jinde. Z televize nebo z internetu to nepoznáme. 

Kolik oborů umíš, tolikrát jsi člověkem

Vystudovala jste Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), jak jste se potom dostala k personalistice?

To bude na dlouho (smích). Když to vezmu ve zkratce, tak jsem vystudovaný chemik, dělala jsem v laboratoři. Po revoluci jsem začala učit němčinu, to bylo tehdy velké téma, a od němčiny jsem se dostala do bankovnictví, kde jsem zůstala skoro dvacet let. Začínala jsem jako klasický úvěrový pracovník, postupně jsem se dostala až na pozici personální ředitelky. 

Vždycky to pro mě bylo o tom, že jsem chtěla zkusit něco dalšího. Nebaví mě rutina, zkrátka beru výzvy tak, jak přijdou. A tahle výzva přišla a přišla takovým zajímavým způsobem. V ČSOB tehdy vypsali výběrové řízení na HR ředitelku a zaměstnanci dokonce mohli kandidáty nominovat. A oni nějak nominovali mě (smích). K HR jsem měla vždycky blízko, ale chtěla jsem dělat spíš byznys partnera, netroufala jsem si jít tak vysoko. A potom jsem si řekla, proč to nezkusit? Dostudovala jsem si strategickou personalistiku. Od té doby dělám HR a moc mě to baví.

Jak se na podobnou změnu oboru podle vás dívají personalisté v Česku dnes? Ze zkušenosti kamarádů, kteří obor měnili, mi přijde, že se na to v Česku občas díváme skrz prsty.

To je těžká otázka. Já si myslím, že je to i o zkušenosti personalistů, že už musí mít taky něco odžito, aby věděli, že v současné době je důležitá flexibilita a že člověk, který umí využít znalosti z různých oborů, je přínosem. Znamená to, že se umí rychle naučit věci, že mu nevadí změna, že má víc vyzkoušeno. Ne každý je takový, někdo opravdu má svou expertízu a zůstane v ní celý život. Ale já si myslím, že v dnešní době to bude čím dál víc o tom, že to budeme střídat, že budeme třeba v každém období dělat něco jiného. Spíš to vnímám jako výhodu.

Dnešní mladí si toho chtějí vyzkoušet víc. Z pohledu firem to není až tak výhodné, protože sotva je zaučí, tak už zase jdou dál. Já říkám, že se to musíme naučit, nemůžeme spoléhat na to, že člověk nastoupí do firmy a bude tam celý život. Teď to prostě je jinak, příležitosti tady jsou a je to pořád o procesu učení se.

Práce tady pro vás bude nejméně dalších čtyřicet let 

Jak se díváte na práci při studiu? Myslíte, že je to v dnešní době nutnost?

Nutnost to asi není. Na druhou stranu firmy chtějí nějakou zkušenost a když ji student nebo absolvent nemá, tak se na něj dívají zvláštně. Když se ptám během výuky, tak 99 procent studentů mi řekne, že při škole pracuje. Zároveň mi ale říkají, že v práci studují a ve škole pracují, takže vlastně nedělají nic pořádně. Pak je otázka, jak to vybalancovat, aby to nebylo jedno na úkor druhého. Takže pracovat asi ano, ale ne za každou cenu. 

Pracovat na full time a k tomu mít ještě školu, to už si myslím, že je moc, i z psychického hlediska. Někteří studenti můžou být vyhořelí, protože nestíhají vůbec nic. Pak jim ani škola nedá tolik, kolik by mohla. Myslím si, že je to pro studenty strašně velká zátěž. Je potřeba nastavit si hranice a je to o time managementu, to vás taky učíme. Práce tady pro vás bude ještě nejméně dalších čtyřicet let. Nejvíc je to vidět třeba u diplomek. Kdo jde do práce a nemá napsanou diplomku, tak ji pak odkládá a odkládá, protože ho práce úplně pohltí. Já vždycky říkám, dodělejte to, dopište, titul vám už nikdo nevezme.

Je to vlastně škoda, neužít si ještě taky nějaký studentský život, že to není jenom škola, práce, psaní seminárek a příprava prezentací. Taky byste tam měli mít volno na to někde vypustit páru a dělat něco pro sebe.

Jak můžeme my, studenti, nejlépe zaujmout firmu, ve které bychom rádi pracovali?

Určitě jakoukoliv aktivitou nad rámec těch povinných a ideálně v oboru, ve kterém se chcete dál profilovat, pokud už to víte. Zkrátka ukázat, že jste udělali něco navíc. Ať je to, že vyjedete na Erasmus nebo jste v nějakém studentském spolku nebo jdete na brigádu. 

Dost často konzultuju se studenty, jestli by šli na brigádu zadarmo, to je takové docela kontroverzní téma. A někteří řeknou, že by i šli, k zaměstnavateli, u kterého vidí, že se mají co naučit. Myslím si, že i tohle je pro zaměstnavatele velké plus, když vidí, že student má v daném oboru zájem.

A z druhé strany, jak mohou firmy přilákat nás, respektive absolventy těsně po škole?

Taky ukázat něco navíc. Já vždycky říkám, že by s vámi měli pracovat už od školy. Když k nim jdete na stáže nebo brigády, tak mají ve firmě zlato, které by si měli hodně opečovávat. Samozřejmě je to o výkonu a o přístupu. Setkávám se i se studenty, kteří nemají dobrou zkušenost s tím, když jsou ve firmách na stážích nebo na brigádách, že se k nim nechovají jako k plnohodnotným zaměstnancům. 

Zase když to vezmu z druhé strany, firmy říkají, že když pak studenti mají zkouškové, tak je tam nikdo nevidí a nemůžou se na ně spolehnout. Takže je to o tom, najít nějaký model, který by vyhovoval jak zaměstnavateli, tak studentovi. A taky mít větší důvěru vůči sobě navzájem, oboustranně využít to, co máte. Vy jako studenti máte nějakou omezenou dobu, kterou můžete v práci strávit, ale zase máte chuť do práce. A zaměstnavatel bude muset být taky flexibilnější a přizpůsobit podmínky tomu, abyste mohli školu dodělat. Jak říkám studentům, pracovat budete celý život, studovat jenom pět let, takže napřed dodělejte školu, to je priorita. 

A jak si nás mohou ve firmě udržet?

Během studia je to o tom jít si naproti, protože až skončíte školu a uvidíte, že jste ve firmě během studia měli dobrý přístup, tak proč byste měnili zaměstnavatele. Potom už záleží firma od firmy a samozřejmě i na očekávání absolventů. Někdo si chce vyzkoušet víc pozic, víc firem a podívat se, jak to ve světě chodí. A to si myslím, že je po škole dobrá příležitost. 

Celkově to musí být náplň práce, která studenta nebo studentku bude bavit, záleží taky na firemním prostředí. Úplně nejdůležitější je šéf. Pokud budete mít dobrého šéfa, tak z práce neodejdete. Ani kvůli penězům.

Jaký byl přechod ze studentského do pracovního života pro vás?

To asi ani nechcete slyšet (smích). Inženýrské studium jsem dokončila za socialismu v roce 1987. Nastoupila jsem do tehdejšího socialistického závodu, kde se nedělalo vůbec nic, oproti chemické škole, která byla opravdu těžká. Takže jsem se v práci vlastně nudila (smích).

Mladší generace se cítí diskriminovanější

Teď budu trochu střílet do vlastních řad. Říká se o nás, že jsme generací studentů, absolventů, která přijde po škole s diplomem na pohovor a chceme 50 tisíc měsíčně ještě předtím, než něco předvedeme. Jak s touto situací naložit z pohledu zaměstnavatele?

Tam hodně záleží na firmě. Trh je teď postavený tak, že si můžete trošku víc diktovat podmínky. Na druhou stranu, když se na to podíváme z personalistické stránky, tak si firma nemůže rozházet mzdový systém. To znamená, že vám nemůže dát víc, než mají stávající zaměstnanci, protože by jim to nedělalo dobrotu ve firmě. Takže ano, určuje to trh, ale nejsem si jistá, že vám každý zaměstnavatel vyhoví. Já bych si ve firmě systém nerozházela. Všechno má svůj čas. Když nastoupíte za poměrně velké peníze, bude se vám potom hůř někam růst.

Ve svém výzkumu se zabýváte diskriminací jak u mladých zaměstnanců, tak u starších zaměstnanců nad padesát let. Kdo se cítí více diskriminovaný, ti mladší nebo ti starší?

Nejmladší generace nastupující do práce se cítí být více diskriminovaná na rozdíl od starší generace, mám to změřené na tisíce respondentech. Samotnou mě to překvapilo. Je to dané i očekáváním, mladí očekávají, že porostou rychleji a že se s nimi bude v zaměstnání zacházet už jako se zkušenějšími.

Starší generace diskriminaci nepociťuje do té doby, než se uchází o práci. V okamžiku, kdy se stávají volnými kandidáti na trhu a je jim přes padesát let, tak mají obrovský problém najít práci. Zejména pokud jsou z vrcholových pozic, kde měli vyšší mzdu. Potom nastupují třeba za třetinovou mzdu, aby vůbec sehnali práci a většinou ji ani neseženou ve svém oboru. Tady máme velký nedostatek jako stát a firmy, které tady jsou, že lidé nad padesát let jsou pro nás příliš staří na práci. A jako jsme se bavily o flexibilitě studium–⁠práce, tak je velké téma i flexibilita práce–⁠věk. 

Já osobně se snažím změnit tenhle přístup, vždyť padesátník má ještě patnáct let práce před sebou. Když si studenti představí, že budou někde pracovat patnáct let, tak je to pro ně sci-fi. Budeme muset hledat možnosti, jak využít starší generaci, aby nám neodcházeli do předčasných důchodů, kde už nejsou aktivní, a naopak z toho systému čerpají.

Work-life balanc je pro mě výzvou

V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny jste zmínila, že mladí si mnohem více dávají pozor na work-life balanc. Čím si myslíte, že je to dané?

Máte úplně jinak nastavené priority. Pro starší generaci byla práce na prvním místě. Když vezmu boomery a generaci X, tak ti měli po revoluci spoustu možností, s čím začít, v čem se rozvinout a my jsme se v té práci hodně hledali. To, kde pracujeme a na jaké pozici, pro nás byl status. Myslím, že i dokazování si toho, co vlastníme, bylo silnější, než má vaše generace. Vy dneska nevyděláváte proto, abyste ukázali nějaký majetek, ale abyste si vydělané peníze užili, chcete něco poznat.

Je tam ještě jeden parametr, a to, že prostředky, které si teď vyděláte, vám stojí za normální pracovní čas. Nepotřebujete pracovat přesčasy, abyste si vydělali na živobytí. Pohlídáte si hranice. Vlastně se mi to líbí, já sama to neumím (smích).

Co tedy znamená work-life balanc pro vás?

Já jsem workoholik a s work-life balancem mám docela problém. Snažím se si vždycky nastavit nějaké mantinely, například že jeden den v týdnu nezapnu počítač, půjdu do přírody a tak. 

A daří se vám to?

Nedaří (smích). Pravda je, že sice nezapnu počítač, ale hlavu stejně nevypnu, protože mám před sebou plno úkolů, na které stejně myslím. Ale snažím se. Úplně dobrý příklad nejsem. Na druhou stranu musím říct, že mě práce baví, takže mě to tolik nevyčerpává a zase tolik mi to nevadí. Myslím si, že kdybych měla dělat práci, která mě nebaví a měla ji dělat v takovém rozsahu, tak ji dělat nebudu. Tím, že neustále přicházejí nějaké další výzvy, že něco můžu změnit nebo posunout dál, tak to tak dělám.

Za devět let svého působení jste odučila spoustu studentů. Učíte se i vy naopak něco od nás?

Od studentů se učím neustále. V hodinách hodně diskutujeme, učím se od vás, jak vnímáte situace, jak se díváte na svět, jak byste vy něco řešili.

Je něco, co byste na závěr chtěla čtenářům vzkázat?

Dělejte, co vás baví a dělejte to s láskou. Když to neděláte srdcem, ať už studium nebo práci, tak to není úplně ono. Dobrá práce se pozná podle toho, že do ní člověk dává něco ze sebe. Že to není jenom práce, ale i něco, co člověka opravdu naplňuje. 

Mohlo by tě zajímat: