Jiří Sejkora: Ekonomické zaostalosti vědou vyřešit nedokážu

31. 10. 2023 | | Tuesday Talks IMG_0410-kopie-1_600x600_acf_cropped-1

Jiří Sejkora působí na Katedře mezinárodních ekonomických vztahů Fakulty mezinárodních vztahů (FMV) na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Již téměř desetiletí se odborně věnuje studiím rozvojového světa, zejména ve vedlejší specializaci FMV Rozvojová studia. Jeho celoživotní srdcovou záležitostí je Afrika, které se věnoval i ve své disertační práci. Je také dvojnásobným držitelem první příčky v anketě nejoblíbenějších vyučujících odborných kateder FMV. V první části rozhovoru se dočtete o jeho vysokoškolských začátcích, o pozitivech a negativech „rozvojovek“ a nástrahách doktorského studia v oblasti s nedostatkem kvalitních informačních zdrojů.

Jaké byly vaše začátky na VŠE? Byla to jasná volba nebo jste zvažoval i jiné alternativy?

Zvažoval jsem tehdy ještě diplomacii, na kterou jsem ale zkoušky nedělal, byl tam velký přetlak uchazečů. Obor mezinárodní obchod byl větší jistota, pokud šlo o šanci na přijetí. Tenkrát jsem měl dělat přijímačky i na Fakultě managementu, které jsem nakonec nestihl (smích).

Mezinárodní obchod se tedy ukázal jako jasná volba?

Zřejmě ano. Já jsem odmala tíhnul k mezinárodním problémům za hranicemi Česka i Evropy, takže mezinárodní vztahy se v tomto kontextu jevily jako nejlepší. Nicméně ty začátky byly lecjaké. Pamatuju si, jak jsem si iniciativně kupoval všechny předepsané učebnice a velice rychle jsem zjistil, že učení se z předepsané literatury nebyl efektivní způsob přípravy s ohledem na to, jak tehdy fungovalo zakončování kurzů. Na začátku studia jsem tak poztrácel nějaké kredity, protože jsem ležel v knihách a snažil se pochopit principy, ale v testech pak byly otázky na snadno dohledatelná fakta. Nešlo tehdy tolik o pochopení jako spíš o memorování.

Doktorské studium byla nejlepší volba, kterou jsem v životě udělal

Inklinoval jste již tehdy k problémům rozvojového světa? Existovala vůbec vedlejší specializace s takovým zaměřením?

Ano, existovala, ale až na navazujícím studiu. Já jsem se v průběhu bakaláře dost hledal. V tehdejším studijním plánu jsem měl možnost absolvovat relativně dost volitelných předmětů, tak jsem se zaměřil na ty o životním prostředí a environmentálních problémech, ale moc mě nenadchly. Nicméně pro rozvojové státy byly tyto problémy i tehdy dost relevantní, tak mi to následně otevřelo prostor se v tom specializovat. Zajímalo mě, proč jsou některé země bohaté a některé chudé, jak mají vstoupit na zahraniční trh a představit na něm nový produkt. Inklinoval jsem tedy k fundamentálním principům. V bakalářské práci jsem zkoumal strategii ekonomického rozvoje Mongolska.

V průběhu magisterského studia jste se tedy věnoval hlouběji už přímo rozvojovým zemím? O čem byla vaše diplomová práce?

Ano, zajímalo mě v tomto směru fungování rozvojových zemí a hledání řešení socioekonomických i politických problémů. Hodně mě bavilo mezinárodní právo veřejné, kde se rozebíraly konflikty. Když si vezmeme třeba Afriku, která je mou srdeční záležitostí, zejména její subsaharská část, tak tam je při pohledu do historie jeden konflikt vedle druhého. Zároveň je to region s nejhoršími hodnotami socioekonomických indikátorů. Diplomovou práci jsem psal o budoucnosti Jižního Súdánu, který tehdy vznikl jako nový stát. Pracoval jsem s optimistickou, pesimistickou i realistickou variantou politického vývoje.

Máte pro tuhle geografickou oblast slabost pořád?

Ano. Mě třeba moc nezajímají hospodářské politiky vyspělých států Evropy, protože jsou tady zdroje jak statistické, tak ekonomické nebo politické, které umožňují problémy včas řešit. Je to konec konců o politických prioritách.

Kdy přišlo rozhodnutí pokračovat s daným zájmem na doktorské studium?

Napadlo mě to v Bruselu, kde jsme tehdy byli s lidmi z vedlejší specializace na stáži v institucích Evropské unie, která se zaobírala rozvojovou pomocí. A paní Kadeřábková, která tehdy výpravu vedla, nám říkala, že pokud někdo nebude pokračovat v příštím roce na doktorát, tak by specializaci hrozilo zrušení, protože by tam neměl kdo učit. Tehdy jsem si řekl, že tohle je asi můj osud, to, co mě baví, zajímá a co chci dál dělat. Doteď to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života.

Takže jste zachránil specializaci se dá říct.

Nepřímo možná ano. Celkově se pak musela celá specializace restrukturalizovat a na starost si to vzal Stanislav Šaroch, který na FMV dodnes vyučuje. Cílem bylo vytvořit takovou vedlejší specializaci, kde obsah studentům utkví v hlavě právě díky originálnímu sylabu. Velká část předmětů je založená na případových studiích, které si pak studenti pamatují i u zkoušky. Já byl v situaci, že jsem z administrativních důvodů nemohl učit všechny předměty. Kvůli nedostatku znalostí i kvůli nutnosti rozmanitosti pro studenty, pokud jde o učitele. Takže teď to kromě mě vyučuje ještě Tereza De Castro, která je garantkou kurzu Institucionální ekonomie pro rozvoj a Pavel Přikryl, který učí předmět Politické problémy rozvojových zemí.

Jaké předměty tedy vyučujete vy?

Tento semestr v rámci vedlejšky vyučuji Rozvojovou ekonomiku, kde se studenty diskutujeme o nastavení hospodářských politik rozvojových zemí. V letním semestru učím volitelný předmět Rozvojová spolupráce a management projektů a dále Ekonomii nerovnosti a chudoby kde analyzujeme například články držitelů Nobelových cen, v oblasti rozvojových studií zejména Abhijita Banerjeeho, Esther Duflovou a jejich výzkum s cílem snížit světovou chudobu.

Bylo naivní si myslet, že bych svým výzkumem přispěl k faktickému zlepšení situace v regionu

Zmínil jste problém chybějících nebo nedostatečných zdrojů informací o ekonomikách v rozvojovém světě. Neměl jste s tím problém při zpracovávání disertační práce, kde se právě předpokládá vlastní vědecký přínos založený na věrohodných a kvalitních zdrojích?

V rámci disertační práce jsem řešil determinanty industrializace v regionu subsaharské Afriky. S odstupem času můžu říct, že to nebyl nejšťastnější výběr tématu. Jednalo se o těžký kvantitativní výzkum a tvorbu regresního modelu, který byl sám o sobě v pořádku, splňoval všechny předpoklady, avšak jelikož nejsem ekonometr, musel jsem se to naučit sám po večerech. Moje nejideálnější představa byla, že bych přispěl svým výzkumem k faktickému zlepšení situace v subsaharské Africe. To je, samozřejmě, strašně naivní. Co jsem studiem pramenů zjistil, bylo, že úspěch rozvojových zemí závisel v posledních padesáti letech na industrializaci.

Takže jinými slovy, Africe pomůže v současném stavu zejména industrializace?

Přesně tak. Říkal jsem si, že když to dokázala Jižní Korea, Hong Kong, Taiwan nebo Singapur, tak to musí fungovat i v Africe. Hlavní otázka pak byla, co rozhodne o tom, že industrializace v konkrétním státě začne. Na tuhle problematiku již tehdy existovalo spoustu literatury, což byl pro mě dobrý předpoklad na začátek. Pak šlo o správné uchopení faktů a následně je vhodným způsobem operacionalizovat a kvantifikovat vytvořené proměnné. Ve finálním modelu pak některé proměnné chyběly, protože k nim nebyla data a nedalo se to obejít ani žádnou vhodnou proxy proměnnou. Ta data, která se mi podařilo dohledat, byla navíc příliš agregovaná a bylo by zřejmě potřeba je mít konkrétnější.

Jak dlouho jste výzkum prováděl?

Dlouho. Samotné doktorské studium trvalo čtyři roky. Abych měl jistotu, že model bude funkční, tak jsem ho prováděl na dvou data setech: starším a novějším s rozdílem asi dvou let. Z těchto rozdílů jsem konstatoval, že průběh úplně neodpovídá realitě. Záleželo to ovšem na typu indikátoru, ale ex-post jsem věděl, že to není dobré. Navíc prvotní data pocházela mnohdy z prvního desetiletí tohoto století. V té době byla data na africkou ekonomiku buď hodně špatná, nebo neexistovala vůbec. Zkrátka dělat ekonomicky laděnou disertační práci o Africe na bázi kvantitativního výzkumu není dobrá volba (smích).

Jak byste prováděl výzkum teď na stejné téma ve stejném regionu, kdybyste věděl to, co víte dnes?

Určitě je vhodné provádět při podobném tématu terénní výzkum a sbíral mikrodata přímo na místě. Ono i najít elementární data online, jako třeba podíl zpracovatelského průmyslu na HDP, je pořád problém. Jednodušeji řečeno, dnes bych dělal průzkum spíš kvalitativně než kvantitativně. Kolegyně z Katedry mezinárodních ekonomických vztahů tímto způsobem výzkum dělala. Ve východní Africe strávila několik měsíců a prostřednictvím dotazníků zjišťovala situaci ve školství, zejména v neformálních institucích.

Neuvažoval jste nad kvalitativním výzkumem již na přijímačkách, kde se obhajuje záměr celé práce?

Hlavním problémem u mě tehdy bylo, že se v průběhu času vystřídali na vedení mé práce asi tři školitelé, přičemž nikdo z nich nebyl zaměřen na rozvojová studia. Dá se říct, že jsem neměl vedení a celou dobu jsem se vlastně musel školit sám, což bylo opravdu neefektivní a žádnému doktorandovi takový průběh nepřeji. Na druhou stranu, když jsem vymýšlel sylabus ke svým předmětům, věděl jsem přesně, co kam dát a jak k tomu přistupovat. Ale nebudu dělat ramena. Určitě by se mi v té době hodil nějaký zkušenější člověk vzdělaný v této oblasti, který by mi doporučil dělat spíš ten kvalitativní výzkum než kvantitativní.

To, co jsem použil v disertaci, jsem zároveň i publikoval a použil přímo ve výuce

Pokud jde o publikační činnost, jak jste začínal? Co byl váš první článek?

Úplně první byla teoretická konzultace k teoriím rozvojové ekonomie ze strany klasických a neoklasických ekonomů. Tam mě fascinovalo, jak je možné, že jedna skupina podporuje čistě tržní síly a druhá zase nutnost státních intervencí. To mi docela zamotalo hlavu a za cíl jsem si tehdy kladl to rozluštit. Faktem bylo i to, že v základu obě skupiny podporovaly tržní síly, avšak zastánci intervencí argumentovali vysokým rizikem tržních selhání, jelikož státům chybí infrastruktura, funkční instituce nebo legislativa ohledně duševního vlastnictví. Všechny tyto prvky by měly na rozvojové země fatální dopady.

Mám takovou představu, že doktorandi v průběhu studia publikují články, které jsou pak přímo součástí jejich disertační práce, nebo ji alespoň obohacují o skutečnosti, které se kvůli limitovanému rozsahu do práce nevejdou. Jakou s tím máte zkušenost vy?

Na naší fakultě je pravidlo, že část disertace musí být publikována. Já osobně jsem třeba neměl z práce napsanou ani stránku. Až nějak ve třetím ročníku jsem ji velmi rychle napsal, do té doby jsem publikoval několik článků. Ty jsem pak přímo použil i do práce. Samozřejmě je potřeba s tím pracovat se vší korektností a články citovat. Je normální, že citujete sami sebe. Navíc se to u mě hezky sešlo. To, co jsem použil v disertaci, jsem zároveň i publikoval a nakonec použil také přímo ve výuce.

Takže by měl existovat nějaký pomyslný poměr, co všechno publikovat, co má být jenom v disertaci a co má být v jejich průniku?

Podle mě je nejdůležitější publikovat jádro samotného výzkumu, což u mě byl právě regresní model. Ten mi uveřejnili na poslední chvíli v jednom slovenském recenzovaném časopise. Musel jsem zapracovat spoustu těžkých, ale kvalitních připomínek od recenzentů. Měl jsem ale štěstí, protože jeden z nich byl evidentně vzdělaný v ekonometrii i v rozvojových studií. Takže pomoc to byla opravdu veliká.

V čem přesně model spočíval? Bylo to o klasickém dokazování východisek a potvrzení nebo zamítnutí hypotéz?

Determinanty, které jsem obecně popsal na základě dohledané literatury, jsem pak vložil do modelu s cílem zjistit, které z nich jsou pro region subsaharské Afriky statisticky významné. Ty byly v závěru disertace doporučeny k dalšímu rozvoji a urychlení industrializace. Hlavní je kvalita dat. Právě kvůli jejich nízké kvalitě nelze závěry z modelu přeceňovat a nemají tak valný praktický přínos. Právě proto doporučuji pro kvantitativní výzkum v Africe sběr vlastních mikrodat.

To byste ale neměl říkat, ne? Minimálně ve smyslu nového nápadu, motivace nebo i dohledaných zdrojů to určitě přínos mělo.

To určitě ano. Já to myslel spíš z mého pohledu na začátku studia, kdy jsem si opravdu myslel a věřil, že výsledky mé práce budou mít na region reálný dopad. Motivoval mě třeba ekonom Muhammad Yunus s konceptem mikroúvěrů, který se pak dostal do praxe a změnil chod bankovnictví v rozvojovém světě. A dokázal to sám. Sám chodil po bankách a explicitně se ptal, proč se chudým lidem nepůjčuje. Postupně mi ale docházelo, že na to intelektuálně zřejmě nemám. Jinak řečeno, nedokážu vědou řešit socioekonomické zaostalosti tak, aby to mělo nějaký praktický dopad.

Možná je to i tím, že váš původ je v rozvinutém světě, ne v rozvojovém. Neodžil jste si část života přímo v častokrát až extrémních podmínkách.

To je určitě pravda. Není nad přímou osobní a dlouhodobou zkušenost.

Foto: Katedra mezinárodních ekonomických vztahů FMV VŠE, Facebook Rozvojová studia FMV VŠE

Mohlo by tě zajímat: